„Já jsem Andrej,“ řekl. Lhostejně se na něj podívala. Ani ty oči nebyly takové, jaké se mu zdály být v noci. Byly velké, ale vůbec ne černé. Jejich světlá modř se blížila průzračnosti.
„Andrej? Vy jste Polák?“
„Ne. Rus… A vy se jmenujete Selma Nagelová a jste ze Švédska.“
Kývla: „Jo, ze Švédska… Tak to teda vám dávali tuhle na stanici do těla?“
Andrej se vyděsiclass="underline" „Na jaký stanici? Nikdo mi nikde do těla nedával!“
„Koukej, Andreji,“ řekla Selma najednou naprosto věcně, „pročpak mi tenhle aparátek nechce fungovat?“ Na koleně se jí nenadále objevila docela malá lesklá krabička. Málem jako od zápalek. „Na všech vlnách to jen praská a hvízdá… prostě k podělání.“
Andrej opatrně vzal krabičku do ruky a s údivem si uvědomil, že to je malé rádio.
„No tohle!“ vyjekl. „To je elektronkový?“
„Copak já vím?“ Rádio mu zase sebrala a vzápětí se z něj ozvalo chraptění, rachot a táhlé vytí. „Zkrátka — nefunguje. Co koukáš? Ještě jsi něco podobnýho neviděl?“
Zavrtěl hlavou a potom řekclass="underline" „Nebudeš ho tu stejně potřebovat. Je tu jen jedna stanice… Rozhlas po drátě.“
„Panebože,“ vydechla Selma, „co se tu vlastně dá dělat? Ani tu pitomou bedýnku tu nemáte.
„Jakou bedýnku?“
„Televizi… Té-vé!“
„Jo, tak ta tu bude, ale až za čas.“
„To je děsný!“
„Ale gramofony tu jsou,“ vyhrkl Andrej rozpačitě. Najednou mu to samotnému přišlo hloupé: nejsou tu normální rádia, televize, kino… „Jaký gramofony?“
„No… na kliku,“ odpověděl neochotně. „Copak nevíš, co se dělá s gramofonem?
Položíš na něj desku a hraješ.“
„Teda něco jako přehrávač,“ pronesla bez úsměvu. „Magnetofony tu nemáte?“
„A co takhle vysílačku, to bys nechtěla?“
„Ty jsi nějak zaostalej,“ prohlásila. „No jo… prostě Rus! Posloucháš si ten svůj gramofon, určitě piješ vodku — a co ještě děláš? Jezdíš na motorce?
Nebo ani motorku nemáš?“
Dopálilo ho to: „Nepřišel jsem sem proto, abych tu jezdil na motorce. Přišel jsem, abych pracoval. A moc by mě zajímalo, co tu vlastně chceš dělat ty?“
„Tak on přišel pracovat… Víš co, kápni božskou — proč ti na tý stanici dávali do těla?“
„Nikdo mi nikde do těla nedával! Kde jsi to vzala? A vůbec — u nás policie s lidma zachází slušně. Nikoho nemlátí jako tam u vás — ve Švédsku!“
Selma si pohvízdla.
„Ale, ale, tak se mi to snad jen zdálo,“ zašklebila se. Hodila nedopalek do popelníku, zapálila si další cigaretu a houpavým tanečním krokem se prošla po místnosti.
„Kdopak tu před tebou bydlel?“ zeptala se, když se zastavila před obrovským oválným portrétem jakési dámy s pinčlem na klíně. „V tom mým bytě dřív musel žít nějakej sexuální maniak. Všude samá pornografie, použitý prezervativy a ve skříni celá sbírka dámskejch podvazků. Buď to byl fetišista, nebo prostě úchylák.“
„To není pravda,“ řekl Andrej a cítil, jak se mu krev žene do hlavy. „Ty si v jednom kuse vymýšlíš.“
„Proč bych to dělala?“ podivila se. „Ty víš, kdo tam bydlel?“
„Primátor. Tedy… současný primátor… Chápeš to?“
„Jo, to je jasný,“ řekla lhostejně. „To chápu.“
„Co chápeš? Co vůbec chápeš?“ rozkřikl se zlostně. „Co tu vlastně můžeš chápat?“ Pak najednou zmlkl. Tohle neměl dělat… O těchhle věcech se nemá mluvit, s tím se má každý vyrovnat sám v sobě… „Asi mu táhlo tak na padesátku, co?“ pronesla znalecky Selma. „Stáří za dveřma a někomu to leze na mozek. Klimakterium!“ Usmála se a znovu se zadívala na portrét s pinčlem.
Chvíli oba dva mlčeli. Andrej sevřel rty a trpěl za primátora. To byl přece takový sympatický reprezentativní chlapík s prošedivělými skráněmi!
Uměl krásně řečnit na městských shromážděních. Mluvíval o sebekázni, o síle ducha, vytrvalosti a morálce. A když se s ním Andrej náhodou potkal na schodech, vždycky mu tenhle příjemný člověk stiskl ruku. Jeho dlaň byla teplá a suchá… a on se vždycky tolik omlouval za to, že v noci dost často ťuká na psacím stroji — a že to možná Andreje ruší… „Tak on mi to nevěří,“ řekla najednou Selma. Teď už se nedívala na obrázek na zdi, teď se navztekaně zaměřila na Andreje. „No tak si nevěř, když nechceš! Mně se akorát nechce to všechno po něm uklízet. Nemůžu si tu někoho najmout na úklid?“
„Najmout…,“ opakoval po ní nasupené Andrej. „Tůdle!“ vyštěkl. „Jen si hezky uklízej sama! Pro fajnovky tu není místo.“ Znovu mlčeli a jeden druhého měřil zlostnýma očima. Pak se Selma od Andreje odvrátila a zabrumlala: „Čert mě sem přines! Co si tu počnu?“
„Co by…,“ vymáčkl ze sebe Andrej, který už svůj vztek překonal. Jeho povinností je přece těm druhým pomáhat! A těch nováčků on už tu zažil — a byli všelijací! „Uděláš to, co ostatní. Zajdeš si na úřad práce, vyplníš tam formulář a dáš ho do třídícího střediska… Tam na to mají stroj, někam tě zařadí. Co jsi dělala tam u vás?“
„Rozhoďnožku.“
„Cože?“
„To ti to mám vysvětlovat?“
Andrejovi se až zatmělo před očima. Určitě zase lže! Žvaní a žvaní, dělá ze mě idiota.
„A přišla sis na slušný prachy?“ zeptal se sarkasticky.
„Ale ty chytrej,“ řekla skoro vlídně, „to jsem přece nedělala kvůli penězům!
Bavilo mě to. Jinak by se člověk unudil.“
„To přece…,“ spustil Andrej rozhořčeně a pak se zeptaclass="underline" „Co tomu říkali rodiče? Jsi přece ještě mladá, měla bys studovat. Učit se…“
„A pročpak?“
„Jakto… pročpak? Někam bys to dotáhla. Byla by z tebe třeba inženýrka nebo učitelka, dělala bys něco pro společnost…“
„Panebože, panebože,“ zachraptěla tiše Selma, jako podťatá se sesula do křesla a sevřela hlavu do dlaní. Andreje to vylekalo, ale současně byl na svůj proslov hrdý. Měl pocit velké odpovědnosti.
„Ale no tak,“ pronesl konejšivě a opatrně se k ní sklonil. „Co bylo, bylo… Je to pryč. Už se tím netrap! Možná to všechno bylo k něčemu dobrý.
Tady se z toho dostaneš! Mám tu spoustu přátel… a všechno jsou to… výborný lidi!“ V té chvíli si však — ač nerad — vzpomněl na Icika… „My tě nenecháme na holičkách. Když si lidi pomáhají, všechno jde líp. A práce je tady habaděj! Jsou tu zmatky, to víš, hodně nejrůznějších problémů. Děláme chyby a každý ruky je tu zapotřebí. Ani si neumíš představit, kolik se sem natáhlo všelijakejch šmejdů. Člověk se pochopitelně nemá vyptávat, ale někdy na to přece jen přijde řeč: Proč se tady někdo octnul a co se tu dá od něj čekat…“
Chtěl Selmu zcela přátelsky, povzbudivě poplácat po rameni, ta však přišla s nečekanou otázkou: „Takže tu všichni nejsou takoví?“