Vycházelo mu to tak akorát do příštího braní, ovšem za předpokladu, že bude šetřit, rozhodně si nebude zvát hosty a naopak sám často bude někoho navštěvovat. Tyhle večery u mě — to je zkáza, uvědomil si. S tím se musí skoncovat. Šmytec… Copak jsem nějaká kantýna? Vyžírají mě… jsou jako ty opice!
A znovu někdo zabouchal. Andrej nasadil ironický úsměv a šel otevřít.
Otevřenými dveřmi do jídelny zahlédl, že Selma sedí na stole, dlaně si dala pod zadek a nalíčená pusa se jí rozevírá od ucha k uchu. Děvka je to…, pomyslel si znovu. Icik se před ní předvádí, máchá rukama jako pavián a už vůbec nevypadá jako ze škatulky. Kravatu má na půl žerdi, vlasy rozježené a i ty manžety už si stačil zašpinit.
U dveří bytu Andrej zjistil, že k němu dorazil bývalý poddůstojník wehrmachtu Fritz Geiger se svým nohsledem — vojínem téhož wehrmachtu — Ottou Friesem.
Andrej se ani nesnažil vypadat přívětivě.
„A helemese!“
Fritz to okamžitě vzal jako útok na německého poddůstojníka a zatvářil se upjatě. Otto se neurážel, většinou na něm stejně ani nebylo vidět, zda nějaké urážky vnímá. Teď cvakl podpatky a nasadil vyčkávavý úsměv.
„Co je to za způsoby?“ zeptal se chladně Fritz. „Máme snad zase odejít?“
„Přinesl jsi něco k žrádlu?“ vyjel na něho Andrej.
Fritz zamlel dolní čelistí, jako by o něčem přemítal.
„K žrádlu? Jak bych ti to…“ A tázavě se podíval na Ottu. Ten se stydlivě usmál a vytáhl z kapsy rajtek plochou láhev. Pak ji podal Andrejovi, jako by předkládal propustku: etiketou navrch.
„Jo, to se hodí,“ řekl už vlídněji Andrej a láhev si vzal. „Jenže musíte vzít na vědomí, že k jídlu tu není absolutně nic. Nemáte aspoň prachy?“
„A nepustíš nás aspoň dál?“ nedal se Fritz. Bylo na něm vidět, jak špicuje uši. Až sem totiž z jídelny doléhal ženský smích.
Andrej je pustil jenom do předsíně: „Prachy! A vysázet na prkno…“
„Dokonce i tady se musí platit reparace, Otto,“ obrátil se Fritz ke svému kamarádovi a pak zalovil v peněžence. „Tady máš,“ podal Andrejovi několik bankovek a dodaclass="underline" „Dej Ottovi nějakou tašku a řekni mu, co má koupit.
On tam doběhne.“ „To má ještě čas,“ poznamenal Andrej a uvedl je do jídelny. Zatímco zvučně cvakaly vojenské podpatky, skláněly se ulízané hlavy a pronášely se komplimenty, Andrej odvlekl stranou Icika a bez dlouhého vysvětlování ho prošacoval. Icik to ani moc nebral na vědomí, jen se snažil od sebe Andreje odstrčit a rychle se zase vrátit k anekdotě, kterou Selmě nestačil dopovědět.
Andrej mu sebral všechno, na co přišel, a pak zmizel v kuchyni, aby si peníze spočítal. Celkem to vypadalo slušně. Andrej šel tedy znovu obhlídnout situaci.
Selma jako dřív seděla na stole a komíhala nohama. Vůbec se netvářila tak, jako prve s Andrejem, byla teď opravdu veselá. Fritz jí právě zapaloval a Icik, zalykající se smíchem, začínal vyprávět novou anekdotu. Otto — celý zrudlý rozpaky a snahou dobře zapůsobit — stál uprostřed jídelny v pozoru.
Andrej ho chytil za rukáv a odtáhl do kuchyně.
„Nebudeš jim tam chybět, neboj se,“ hučel do něj. Otto nic nenamítal, dokonce se zdálo, že mu ten odchod vyhovuje. Jakmile si uvědomil, co se od něj očekává, hned začal jednat. Vyžádal si od Andreje košík na zeleninu a ze všeho nejdřív ho vyčistil a špínu z něj vyklepal do kbelíku na odpadky.
Andrej si musel přiznat, že tohle by ho nenapadlo. Rychle a šikovně pak Otto vystlal dno košíku starými novinami, nějakým zázrakem okamžitě objevil nákupní tašku, kterou Andrej někam zasel už asi tak před měsícem, pak poznamenal, že „možná by se hodila tomatová šťáva“, a přibral do tašky kompotovou sklenici, kterou předtím ovšem pečlivě vypláchl, a potom přidal ještě několikerý staré noviny — „co když jim dojde balicí papír“.
Andrej celou tu dobu jen přendával peníze z kapsy do kapsy, netrpělivě přešlapoval a pořád opakovaclass="underline" „Už toho nech… To je dobrý… Tak pojď!“
„Ty půjdeš taky?“ podivil se Otto, když dokončil přípravy. Uctivě se přitom na Andreje díval.
„No jistě… proč?“
„Můžu tam zaběhnout sám.“
„Sám… Proč sám? Ve dvou to bude rychlejší. Ty půjdeš pro nákup, já se postavím do fronty u kasy.“
„To je fakt,“ uznal Otto. „Jo, tak to bude dobrý.“
Vyšli z bytu zadním vchodem na zadní schodiště. Vyděsili tam nějakého paviána. Vyletěl chudák oknem ven, mysleli si, že se musel přizabít, jenže když se podívali, viděli ho, jak se spokojeně houpe na požárním žebříku a cení zuby. „Měl bych mu dát nějaký zbytky,“ poznamenal zamyšleně Andrej.
„Mám jich tam v kuchyni plno.“
„Zaběhnu pro ně,“ nabídl se okamžitě Otto.
„Dej si pohov,“ procedil mezi zuby Andrej. Na schodišti to pěkně páchlo.
Tady to sice páchlo vždycky, ale teď ten smrad byl přece jen jinačí.
Brzy odhalili jeho zdroj — a nejeden.
„Wangovi přibude prácička,“ poznamenal Andrej. „To bych teda nejásal, kdyby se zrovna teď měl ze mě stát domovník. Co ty teďka děláš?“
„Já jsem náměstek ministra,“ řekl zvadle Otto. „Už třetí den.“
„Jakýho ministra?“
„No… toho… Odborné přípravy…“
„Je to těžký?“
„Vůbec ničemu tam nerozumím,“ postěžoval si Otto. „Samý papíry, formuláře, zápisy z jednání, účty, rozpočty… Nikdo tam ničemu nerozumí.
Všichni jen lítají z místa na místo a vyptávají se těch druhých… Počkej!
Kam jdeš?“ zarazil se najednou.
„Do obchodu.“
„Ale my musíme k Hofstadterovi! Je lacinější — a přece jen je to Němec…“
Zašli tedy k Hofstadterovi. Měl na rohu Hlavní a Perské ulice krámek — něco mezi zelinářstvím a koloniálem. Andrej už tu několikrát byl, ale vždycky odcházel s nepořízenou. Hofstadter neměl velký sortiment a sám si rozhodoval, kdo u něj bude nakupovat, a kdo ne.
V krámku nikdo nebyl. V regálech stály v zákrytu jako vojáci sklenice s nakládanou zeleninou. Andrej vstoupil jako první, Hofstadter k němu od pokladny obrátil svůj bledý, odulý obličej a okamžitě řekclass="underline" „Zavíráme!“
Vtom však dorazil Otto, který se zdržel mezi dveřmi, protože se tam zaklínil košíkem — a Hofstadterův odulý obličej rázem roztál v úsměvu. Už nemínil zavírat… Otto s ním zmizel někde vzadu a za chvíli odtud bylo slyšel jen skřípot posunovaných beden, pak se sypaly brambory, cinkaly nějaké nádoby a někdo k tomu něco polohlasně povídal… Andrej se z dlouhé chvíle rozhlížel po krámku. Soukromý podnik pana Hofstadtera působil žalostným dojmem. Váhy určitě nebyly úředně cejchované a s hygienou to tu bylo všelijaké. Tihleti hokynáři by měli tady brzo dohokynařit, pomyslel si Andrej. Už teď vlastně melou z posledního.
Vždyť tenhle obchod není schopen zákazníkovi vyhovět! Hofstadter maskuje tu mizérii nakládanou zeleninou, kterou všude vystavil… Měl by se sem na něj zajít podívat Kensi. Hofstadter si tady zařídil černý trh, nacionalista prašivej! „Jen pro Němce…“
Otto vyhlédl z přístěnku a zašeptaclass="underline" „Peníze! Rychle!“ Andrej mu bleskově vsunul do ruky hrst bankovek. Otto si stejně bleskově naslinil prsty, pár papírků si odpočítal, ostatní vrátil Andrejovi a zase zmizel. A za chvilku byl zpátky. V rukách svíral nabitou tašku a plný košík. Za ním se zableskl jako měsíček na nebi bledý Hofstadterův obličej. Otto byl celý zpocený, ale pořád se usmíval a Hofstadter vlídně opakovaclass="underline" „Jen zase přijďte, chlapci, rád vás uvidím, vždyť jsme krajani… A panu Geigerovi vyřiďte mé pozdravení. Příští týden mám slíbené vepřové, řekněte panu Geigerovi, že mu tak tři kilíčka nechám.“