„Můžete se spolehnout,“ loučil se Otto, „určitě to vyřídíme. A buďte tak laskav, nezapomeňte pozdravovat slečnu Elsu… od nás, ale hlavně od pana Geigera.“
Oba se častovali poklonami až ke dveřím z krámku. Tam si Andrej vzal od Otty těžkou tašku. Byla nacpaná mrkví, ředkvemi a malými cibulkami, v záplavě celeru, petržele, pórku a kopru nepatrně vykukoval uzávěr nějaké šikovně schované láhve.
Když zahnuli za roh, postavil Otto košík na zem, vytáhl obrovský kostkatý kapesník a celý zchvácený si otíral obličej.
„Počkej,“ vyhekl, „musím si odpočinout!“
Andrej si zapálil a nabídl i Ottovi.
„Kde jste dostali tak krásnou mrkev?“ zeptala se jich v tu chvíli nějaká žena.
„Ale… už došla,“ vyhrkl okamžitě Otto. „Byli jsme poslední, za námi už zavírali.“ Andrejovi pak tiše řekclass="underline" „Je to ale neřád — ten Hofstadter! Ani vydechnout mě nenechal. Co jsem si jen musel navymejšlet! Kdyby to věděl Fritz, utrhne mi palici. Já už si ani nepamatuju, co všechno jsem tam nažvanil…“
Andrej se na něj díval naprosto nechápavě, a tak ho Otto musel uvést do situace: Pan Hofstadter byl původně zelinář v Erfurtu. Celý svůj život měl velké sny a nikdy se mu nedařilo je naplňovat. Ve dvaatřicátém ho na mizinu přivedl nějaký Žid, který si proti jeho krámku otevřel obrovský obchod se zeleninou. V tu chvíli si Hofstadter uvědomil, že je opravdový Němec a vstoupil do SA. Vypadalo to, že udělá kariéru. Ve čtyřiatřicátém už mydlil toho Žida po hlavě a zrovna měl převzít jeho obchod, když se stal ten malér s Röhmem. Hitler svého soukmenovce nechal odkráglovat a odnesli to i další… Taky Hofstadter ze všeho vyletěl. Tou dobou už byl ženatý a měl krásnou blonďatou dcerku Elsu. Několik let se protloukal, jak se dalo, pak musel narukovat a chystal se vítězně projít Evropou, jenže u Dunkerque měl smůlu, málem ho zabily vlastní bombardéry. Měl střepinu v plicích, takže místo Paříže na něj čekal špitál v Drážďanech, kde vydržel až do čtyřiačtyřicátého. Už ho měli skoro pustit domů, když přišel ten strašný nálet spojeneckého letectva a během jediné noci bylo po Drážďanech. Pro žitou hrůzou Hofstadterovi vypadaly všechny vlasy — a jak sám říká, vlezlo mu to všechno na mozek. Takže když se zase vrátil do svého rodného Erfurtu, zalezl ve svém domě do sklepa a proseděl tam celou tu dobu, kdy ještě mohl zmizet na Západ. Když se konečně odvážil vylézt na světlo boží, bylo už pozdě, všechno bylo rozhodnuto. Zelinářství mu sice nechali, ale o nějakém obchodním rozmachu nemohla být ani řeč. V šestačtyřicátém mu zemřela žena — a on, v nějakém zatemnění mysli, jak říká, podlehl Kurátorovým řečem. Prý si neuvědomoval, do čeho to vlastně jde. A když se vzpamatoval, byl už tady… Ale přece jen si tu trošku polepšil. Dodneška se ovšem domnívá, že tohle je nějaký speciální koncentrák ve Střední Asii pro Němce z NDR. V hlavě se mu to už nikdy nesrovnalo. Zbožňuje „opravdové Němce“, je přesvědčen, že je na nich něco zvláštního, strašlivě se bojí Číňanů, Arabů a všech černochů a vůbec nechápe, jak se sem tihle lidé mohli dostat… A nejvíc si váží a ctí pana Fritze Geigera. Jde totiž o to, že při jedné ze svých prvních návštěv Hofstadterova krámku Fritz vojácky galantně vysekl pár poklon blonďaté Else, která už taky málem přišla o rozum z rozplývajících se nadějí na nějaký výhodný sňatek. Od těch dob ten potrhlý plešatý hokynář zoufale sní o tom, že velkolepý árijec Fritz — opora führera a postrach Židů — konečně vyvede rodinu Hofstadterových z bouřných vod do tiché zátoky.
„Fritzovi to je fuk,“ povzdychával Otto a už pokolikáté si přehazoval těžký košík z ruky do ruky. „Zajde k Hofstadterovi tak jednou dvakrát do měsíce, když už nemáme co do huby. Poplácá tu hloupou husu po zadku a zase jde… Jenže já tam musím každej tejden, někdy i dvakrát do tejdne… On je sice Hofstadter pomatenej, ale v kšeftu se vyzná! To bys koukal, jaký má kontakty s farmáři! Zboží má vždycky prvotřídní — a není to tam u něj drahý. Teď už jsem pochopil, co se ode mě žádá: Mám zajistit Fritzovu věčnou lásku k Else. A taky se postarat o totální likvidaci mezinárodního židovstva. A ještě — zorganizovat vítězný pochod vojsk třetí říše až sem, k tomu jeho krámku… To všechno mám zařídit. On je tím úplně posedlej, ale já sám už z toho taky blbnu. Přece jen je mi hanba. Starýho cvoka jsem ještě víc zecvokatěl… Teď se mě vyptával, co to s těmi opicemi má znamenat.
Tak jsem jen tak plácnuclass="underline" To je výsadek. Invaze… Árijská lest… A představ si, že mě obejmul a začal mě oblizovat!“
„A co Elsa?“ zajímal se Andrej. „Ta přece není cvok!“
Otto zrudl a ošil se.
„Elsa…,“ odkašlal si, „taky mi dává zabrat… To víš, jí je to jedno: Fritz, Otto, Ivan, Abram… Je jí třicet a Hofstadter k ní pouští jenom Fritze a mě.“
„Vy jste ale dobytek! Ty i Fritz…,“ řekl s odporem Andrej. „Jak z toho ale ven?“ namítl Otto smutně. „Já opravdu nemám potuchy, jak se z toho vyvlíkneme. Jsem zkrátka bezcharakterní slaboch.“
Zmlkli a až k domu Otto jen hekal a přehazoval si košík z ruky do ruky.
Nahoru jít s Andrejem nemíniclass="underline" „Odnes to tam a postav na plotnu velkej hrnec s vodou. Mně dej peníze, já ještě zaběhnu do normálního obchodu, snad tam seženu aspoň nějaký konzervy.“ Pak rozpačitě přešlápl a uhnul očima: „Hele… Fritzovi nic neříkej.
Vyrazil by ze mě duši. Vždyť víš, jakej je… Radši aby všechno bylo pod pokličkou. Konečně — tak to chce většina…“
Dole u schodiště se rozešli.
Andrej táhl nahoru tašku i košík — a košík byl opravdu hrozně těžký, jako by do něj Hofstadter naskládal kusy železa.
To je těžká věc, říkal si Andrej rozhořčeně. Jakýpak Experiment, když se tu dějí takovéhle věci!? Jak se dá s nějakým Ottou a Fritzem vůbec experimentovat?
Jsou to prevíti. Že jim není hanba! Vždyť taky… odkud sem přišli? Z wehrmachtu. Z hitlerjugend. Mizerové… Ale s Fritzem si hezky promluvím! Tohle se nesmí nechat jen tak. Člověk se řítí do morální propasti… A přitom je možné ho zachránit. Musí být zachráněn! Koneckonců… jednou mi vlastně právě on zachránil život. Už moc nescházelo a byl se mnou konec. Všichni se na mě vykašlali, jenom on ne… Bane, Fritz je opravdovej člověk! Za takovýho je třeba bojovat… Nohy mu ujely po opičích výkalech. Pořádně zaklel, naštěstí však neupadl.
Teď už si ale dával pozor, kam šlape.
Sotva vstoupil do bytu, bylo mu jasné, že se tu všechno změnilo.
V jídelně burácel gramofon, cinkaly sklenice — a tančilo se. A nad tím vším duněl bas farmáře Davydova: „Kamaráde, s celou tou ekonomií a sociologií mi můžeš bejt ukradenej!
Něco jinýho je volnost! Za tu stojí se prát.“
Na plynovém sporáku vřela ve velkém hrnci voda, na kuchyňském stole ležel nabroušený nůž a z trouby to omamně vonělo pečínkou. V rohu se na zemi navzájem podpíraly dva nadité plátěné pytle. Přes ně byl přehozen promaštěný a propálený vatovaný kabát, farmářův bič a část postroje. Byl tu i kulomet. Hezky složený, připravený i se zásobníkem k akci. Pod stolem se leskl demižonek, ještě trochu olepený kukuřičnými listy a slámou.