Icik se rozpačitě zahihňal a zase bylo nepříjemné ticho. Andreje Jurův proslov poněkud překvapil, ale pak si řekl, že Davydov měl pravděpodobně opravdu těžký život. A když si připadal na vsi jako uvázaný, určitě k tomu měl své důvody… Jenže ptát se ho na to a ještě k tomu před lidmi, to by nebylo vhodné… Proto Andrej jenom poznamenaclass="underline" „Na všechny ty naše otázky je asi zatím moc brzo. Experiment přece netrvá tak dlouho, práce je tu spousta, nesmíme se jí bát a musíme věřit, že dílo se podaří.“
„Odkud víš, že Experiment netrvá dlouho?“ přerušil ho výsměšně Icik.
„Trvá už nejmíň sto let. Tedy… on určitě trvá daleko delší dobu, ale sto let nabeton.“
„A odkud to víš ty?“
„Byl jsi už někdy dál na severu?“ zeptal se Icik.
Andrej zrozpačitěl. Vůbec netušil, že tady existuje něco jako sever.
„No… na severu!“ vyjel Icik. „Předpokládejme, že tam, kde je Žlutá stěna, je východ. Pak tedy blata… jsou na jihu a Město je od nich logicky na sever. Ty jsi dál jak na skládce odpadků nebyl, viď? Jenže i za ní — dál na sever — je pořád ještě Město. Obrovský čtvrti… Bývaly tam i paláce,“
zašklebil se, „ale taky chatrče. Teď tam pochopitelně nikdo nežije, protože tam není voda, ale dřív tam lidi žili. A to ‚dřív‘ bylo podle mě hezky dávno.
V opuštěných domech jsem našel takový dokumenty, až jsem valil oči. Víš, kdo to byl Veliarius Druhý? Ten tam totiž vládnul! A tenkrát, když tam vládnul, tak tady,“ a Icik zaťukal prstem na stůl, „tady byly bažiny a žili tu nevolníci nebo otroci, nebo co to vlastně bylo… A bylo to víc jak před sto lety.“
Jura kroutil hlavou a něco si brumlal. A Fritz se zeptaclass="underline" „A co je ještě dál na sever?“
„Dál jsem nebyl,“ řekl Icik. „Ale znám některý lidi, který byli hodně daleko.
Asi tak sto kilometrů, možná i sto padesát… A vím o některejch, který se odtamtud nevrátili.“
„A co tam teda je?“
„Město.“ Icik se na chvíli odmlčel. „Fakt je, že se o tom vykládají všelijaký nesmysly. Proto říkám jenom to, co jsem na vlastní oči viděl. Takže… nejmíň sto let, Andreji! Chápeš to, kamarádíčku? Sto let! A po tolika letech se každej může na jakejkoliv experiment vykašlat.“
„Moment, prosím tě, počkej…,“ zabrebtal Andrej, poněkud vyvedený z míry. Pak se ale vzpamatovaclass="underline" „Jenže nikdo se na nic nevykašlal! Pořád sem přece přicházejí nováčci, to znamená, že s Experimentem se počítá dál, nikdo nic nevzdal! Je to prostě jen hrozně těžký úkol…“ A najednou ho něco napadlo. Úplně pookřáclass="underline" „Copak ty víš, jak se tu počítá čas? Možná že náš rok je pro ně vteřina.“
„To samozřejmě nevím,“ pokrčil Icik rameny. „Já se ti jen snažím vysvětlit, v jakým světě teď žiješ. Nic víc.“
„Tak už dost,“ vmísil se rázně do debaty Jura. „Už jsme toho namleli…!
Hele, ty… No — jak se jmenuješ? Otto! Nech už tu slečnu a přines nám… Nebo radši ne,“ mávl rukou. „Rozbiješ mi demižonek. Radši pro něj dojdu sám.“
Slezl ze své vysoké židličky, sebral ze stolu prázdný džbán a zamířil do kuchyně. Selma se znovu svalila do křesla a nohy jako dřív přehodila přes opěradlo. Koketně přitom rýpla Andreje do ramene: „Ještě dlouho budete takhle žvanit? To jste si teda našli zajímavý téma: Experiment a ještě jednou Experiment… Dej mi cigaretu!“
Zapálil jí. Nečekaně skončená debata v něm zanechala nepříjemný pocit.
Něco se nakouslo, ale pak nedořešilo. Určitě jde o nějaké nedorozumění, chtěl tomu přijít na kloub, ale ostatní mu nedali možnost… Nedošli k žádnému společnému závěru. Kensi je nějak skleslý — a to se mu často nestává. Moc sami o sobě přemýšlíme, to je to celé! Tady nejde jen o Experiment.
Každý tu prostě sleduje jen to svoje, zajímá ho jen vlastní situace — a přitom je tak důležité, aby všichni táhli za jeden provaz… Jura donesl plný džbán a Andrej si řekl, že své chmurné myšlenky pustí z hlavy. Nalili si, pak něco pojedli a Icik začal vykládat vtipy. Za chvíli už všichni vybuchovali smíchy. Pak se se svou anekdotou vytasil i Jura. Byla samozřejmě nemravná, ale všem se hrozně líbila, dokonce i Wang se rozesmál a Selma se smíchy přímo zalykala. „No to je teda…,“ vyrážela a otírala si dlaněmi uslzené oči. Pak Andrej bouchl pěstí do stolu a spustil svou oblíbenou: „Kdo rád pije, tomu nalívejte, kdo nepije, tomu nedávejte, my se napijeme, Boha pochválíme, připijeme vám i sobě, ať nás těší boží svět, i ty, co nás naučili kořaličku popíjet.“ Ostatní se k němu přidávali, pobrukovali s ním a potom Fritz s nepříčetně vytřeštěnýma očima zahulákal za vydatné Ottovy pomoci jakousi neznámou, ráznou bojovou píseň o starém prohnilém světě, který se před námi třese strachy. Andrej se mu procítěně snažil přizvukovat a Icik se hihňal a mnul si ruce. Jura náhle lačně vykulil své světlé oči na Selmina obnažená stehna a zaburácel medvědím hlasem: „Dědinou se touláte, hrajete a zpíváte, tomu mému srdéčku usnout nedáte…“
Sklidil za to aplaus, a tak tedy přidaclass="underline" „Na slovíčka nedejte u švarného děvčete, slibuje a nedává, hlavu poplete…“
Selma sundala nohy z opěradla, odstrčila od sebe Fritze a uraženě pronesla: „Je teda nic neslibuju, všichni mi můžete…“
„Ale to se jen tak zpívá,“ namítl zaraženě Jura, „to se myslí jen tak. To není na tebe!“
Rychle si připili, aby zahladili trapný okamžik, a Andrej vzápětí ucítil, že se mu zatočila hlava. Jen matně si uvědomoval, že někam vleče gramofon a že ho asi brzy upustí. Pak opravdu gramofon spadl na podlahu, ale kupodivu se mu nic nestalo, naopak, začal hrát nějak hlasitěji. Pak Andrej tančil se Selmou a cítil, že jeho partnerka má teplé a měkké boky a nečekaně pevná a velká ňadra. Bylo to milé překvapení: objevit krásné tvary pod plandavým, protivně pichlavým svetrem. A tak tančili, on ji držel za boky, ona mu položila své dlaně na tváře a říkala, že je moc prima kluk a že se jí strašně líbí. Aby se jí revanšoval, prohlásil, že ji miluje a pořád na ni vlastně čekal — a teď už ji od sebe nikam nepustí… Jura bouchal svou obrovskou pěstí do stolu a hulákaclass="underline" „Zima je jak v márnici, slapem si to silnicí…“
Pak se obrátil k usínajícímu Wangovi, pevně ho objal a podle ruského obyčeje třikrát políbil. Potom se Andrej zčistajasna octl sám uprostřed místnosti, Selma seděla u stolu, dělala z chleba kuličky a házela je po Wangovi, kterému neustále říkala Mao. Andreje tedy napadlo, že by si mohli zazpívat „Moskva-Peking“ a hned taky procítěně spustil. Dopadlo to tak, že s Ici kem stáli proti sobě, třeštili na sebe oči a stále tišším a tišším hlasem výhružně opakovali slova písničky: „Slyší náš hlas…, slyší náš hlas…,“ přičemž varovně zvedali ukazováky. Potom se oba najednou vmáčkli do jednoho křesla. Přímo před nimi seděl na stole Kensi, komíhal nohama a Andrej do něj hučel, že jakákoliv práce tady přináší uspokojení a on, Andrej, ji ochotně bude vykonávat. Teď například dělá asanátora a cítí se přitom výborně.
„Já jsem… asssa…,“ vyslovoval jen s námahou, „asssanátor! Odvážím od…odpad….ky.“
Icik mu přitom brebentil do ucha nějaké posměšky a prskal. Mlel něco v tom smyslu, že Andrej stejně neprožívá nic jiného než zvrácený, sebeukájející pocit ponížení kvůli tomu, že musí dělat tak odpornou práci. „Jo… odpad… to jo…! Takový chytrý, vzdělaný, předurčený velkým věcem — a on trpělivě, důstojně a příkladně nese svůj těžký kříž… Odpad…“