Potom byl Andrej najednou se Selmou a ona ho utěšovala. Byla milá a celá taková měkoučká, vůbec ničemu se nebránila — a pak se náhle dostavilo milosrdné okno. Když zase Andrej začal chápat, co se kolem něj děje, Selma už v jeho posteli spala. Otcovsky starostlivě jí narovnal sukni, přikryl ji a pak se pokusil i on sám se trochu upravit. Rty měl suché a trochu oteklé… Snažil se pevným krokem vejít do jídelny, zakopl však o natažené nohy spícího Otty, který na židli zaujal úžasně nepohodlnou pozici nešťastníka právě střeleného do týlu.
Na stole stál poslední demižon, hosté seděli kolem něj, podpírali si rozcuchané hlavy a svorně polohlasně pěli: „…a v té ste-epi zlé přítel umíral…“
Z Fritzových vybledlých árijských očí se koulely obrovské slzy. Andrej už se chtěl ke zpěvu přidat, když se ozvalo rázné bouchání na dveře.
Šel otevřít. Nějaká žena ve spodničce a v botech natažených naboso se zeptala, jestli tu náhodou není domovník. Andrej šel Wanga zavolat, ale musel mu chvíli vysvětlovat, co se vlastně děje — kde vůbec teď Wang je — a že ho někdo hledá. Wang ho vyslechl, uctivě mu poděkoval a šouravým krokem se pomalu vzdálil. Ostatní zatím dozpívali písničku o stepi a Jura připíjel na to, „aby nám to doma prošlo“, jenomže v té chvíli Fritz usnul a tudíž si připít nemohl. „Šmytec,“ prohlásil Jura. „Tohle bude poslední.“
Než ale poslední přípitek stihli, Icik najednou nějak moc zvážněl a zanotoval něco nového. Andrej smyslu té písně moc nerozuměl, Jura zřejmě ano… Opakovala se tam slova „Ave, Maria“… a text druhé sloky už Andrej vůbec nechápaclass="underline" „Tak prorok mazal k republice Komi a tahle cesta zlámala mu vaz. Bachař pak dostal extra dovolenku jel za pár šupů courat na Kavkaz.“
Když Icik dozpíval, v jídelně zavládlo ticho. Potom Jura zvedl svou obrovitou pěst a ze všech sil třískl do stolu, pak velice dlouho a velice květnatě klel a potom do sebe bez jakýchkoliv přípitků obrátil plnou sklenici.
Kensi — z důvodů, které teď zřejmě chápal jen on sám — neobyčejně nepříjemným, pisklavě přiškrceným hlasem spustil nějakou pochodovou píseň, ve které se zpívalo, že když se všichni japonští vojáci vymočí u Velké čínské zdi, nad pouští Gobi se rozzáří duha, že císařova armáda dnes bude v Londýně, zítra v Moskvě, ráno si dá v Chicagu čaj — a že synové kmene Jamato se usadili podél břehů Gangy a loví krokodýly… Pak toho Kensi nechal a nějakou chvíli si pokoušel zapálit cigaretu, přičemž pořád jen lámal zápalky. A pak začal vypravovat. Vzpomněl si na nějakou dívenku, s kterou se přátelil na Okinawě. Bylo jí čtrnáct a bydlela v protějším domě.
Jednou ji znásilnili opilí vojáci, a když to její otec ohlásil na policii, poldové si pro něj přišli, odvedli ho i s dcerou a víckrát je Kensi neviděl… Všichni mlčeli, když do jídelny nahlédl Wang a kývl na Kensiho, aby vyšel ven.
„No jo, to jsou věci,“ pronesl chmurně Jura. „Když se na to člověk koukne, tak vidí, že je to stejný na Západě, v Rusku, mezi žlutejma, prostě všude. Všude vládne nespravedlnost. Bane, kamarádi, já jsem tam o nic pěknýho nepřišel. Mně je líp tady.“
V té chvíli se vrátil pobledlý Kensi. Vypadal ustaraně a okamžitě začal hledat svůj služební opasek. Uniformu už měl předpisově zapjatou na všechny knoflíky.
„Něco se stalo?“ zeptal se Andrej.
„Ano… Stalo se…,“ odsekával slovo za slovem Kensi a pečlivě si urovnával pouzdro na pistoli. „Donald Cooper se zastřelil. Asi tak před hodinou.“
ČÁST II. VYŠETŘOVATEL
Kapitola 1
Andreje najednou strašlivě rozbolela hlava. S odporem zamáčkl v přeplněném popelníku zbytek cigarety, vytáhl prostřední zásuvku stolu a podíval se, jestli tam nejsou nějaké prášky. Nic takového tam nebylo. Na zašlých, všelijak zpřeházených papírech ležela obrovská armádní pistole, v rozích šuplíku byly v odrbaných papírových krabičkách různé kancelářské potřeby a mezi tím se povalovaly zbytky tužek, rozsypaný tabák a několik rozlámaných cigaret. Z toho všeho Andreje hlava rozbolela ještě víc. S rachotem zásuvku zase přirazil, opřel se lokty o stůl a obličej schoval do dlaní. Mezerami mezi prsty se zahleděl na Petra Blocka.
Peter Block, kterému se všeobecně říkalo Pinďa, seděl o kousek dál na židličce bez opěradla. Na kostnatých kolenou měl odevzdaně složené drobné červené dlaně a lhostejně pomrkával. Čas od času přejel jazykem po rtech. Nevypadal na to, že by ho taky bolela hlava. Zato bylo jasné, že má žízeň. A taky by si jistě chtěl zakouřit… Andrej se donutil k tomu, aby odtrhl ruce od obličeje a nalil si z karafy zteplalou vodu. Pak, třebaže se mu poněkud zvedal žaludek, půl skleničky vypil. Peter Block si olízl rty… V jeho šedých očích se stejně jako dřív nezračilo vůbec nic. Jenom na hubeném, špinavém krku nad rozepjatým límečkem košile zvolna sjel dolů a zase vyskočil obrovský hranatý ohryzek.
„Tak co?“ řekl Andrej.
„Já nevím,“ odpověděl chraplavě Pinďa. „Já o něčem takovým nemám ani ponětí.“
Hajzl, řekl si v duchu Andrej. Dobytek… „Ale jak to je možné?“ prohodil nahlas. „Nejdřív jste ráčil navštívit koloniál ve Vlněné ulici. Kdy a s kým to bylo, to si pamatujete. Výborně. Pak jste zavítal do kavárny k Dreidusovi. Kdy a s kým, to taky víte. Ale na Hofstadterův koloniál si bůhvíproč nemůžete vzpomenout. A přitom je to vaše poslední akce, Bločku!“
„Nemůžu si vzpomenout, pane vyšetřovateli,“ podotkl Pinďa nesnesitelně uctivě, „protože tohle si na mě, nezlobte se, někdo vymyslel. To u Dreiduse, to bylo naposledy! Pak už jsme si řekli, že toho definitivně necháme, že se napravíme a jako řádní členové společnosti se zařadíme do pracovního procesu. Takže já už jsem se nikdy ničeho podobnýho nedopustil.“
„Ale vždyť vás Hofstadter poznal!“
„Musíte mi prominout, pane vyšetřovateli…“ V Pinďově hlase teď zněla neskrývaná ironie. „Pan Hofstadter přece… Vždyť to každý ví! Nemá to v hlavě v pořádku. Do jeho krámu jsem občas zašel, to je fakt. Pro brambory, pro cibulku… Takže jsem si… promiňte… už i dřív všimnul, že je dro bet na hlavu… Kdybych ovšem tušil, jak se to všechno vyvine, tak jsem k němu ani nepáchnul, to si teda…“
„Hofstadterova dcera vás taky poznala. Ohrožoval jste ji nožem. Vy osobně.“
„Ale vůbec ne! Bylo něco na ten způsob — jenže obráceně. Lezla za mnou a přitom mi mávala nožem pod krkem. Tak to bylo! Jednou si mě podala u nich ve skladu, málem jsem neodešel po svejch! Ona je totiž erotomanka, pane vyšetřovateli, chlapi před ní utíkají.“ Pinďa si znovu olízl rty. „Ona mi říkala: Jen zajdi do skladu! Pojď si sám vybrat zelí!“
„To už jsem slyšel. Radši mi zopakujte, co jste dělal a kde jste byl v noci ze čtyřiadvacátého na pětadvacátého. Podrobně. Od toho okamžiku, kdy vypnuli slunce.“
Pinďa upřel oči ke stropu.
„Takže… to bylo takhle,“ spustil. „Když zhaslo slunce, seděl jsem zrovna v pivnici na rohu Pletařský a Druhý ulice a hrál jsem karty. Potom mě Jack Rever pozval do jiný hospody. Šli jsme, ale cestou jsme se zastavili u Jacka v kvartýru, chtěli jsme s sebou vzít i tu jeho ženskou. Nějak jsme se tam ale zdrželi, protože jsme si párkrát přihnuli. Jack už měl potom dost, ta jeho ženská ho strčila do postele a mě vyrazila. Šel jsem domů, že se taky vyspím. To se ví, že jsem měl taky nakoupíno. A tak jsem se porval… Já fakt ty chlapy, co jsem je potkal, vůbec neznám. Byli tři, taky namazaní, a zřídili mě tak, že už si víc nepamatuju. Ráno jsem se probral až u samý Propasti a sotva jsem se dostal domů. Zalez jsem do postele — a už pro mě přišli…“