„Kolik máte případů?“
„Osm.“
„Kolik jich míníte uzavřít do konce kvartálu?“
„Jeden.“
„To je špatné.“
Andrej na to nic neřekl.
„Špatně pracujete, Voronine! Špatně!“ zasípal šéf. Trápila ho záducha… „Já vím,“ hlesl Andrej. „Nějak se nemůžu rozjet.“
„Ale to už byste měl!“ Šéf zvýšil hlas, který teď zlověstně syčel. „Jak dlouho už jste tady — a uzavřel jste všehovšudy tři ubohé případy! Neplníte své povinnosti vůči Experimentu, Voronine! A přitom máte u koho se učit, můžete se poradit… Podívejte se například na svého přítele… Víte, koho myslím, že? Mno…,“ zapátral v paměti, „Friedricha… Víte, že? Ten má sice své chyby, ale vy se nemusíte učit zrovna to, co nedělá správně.
Naučte se to, co dělá dobře! Přišli jste k nám současně — a on už uzavřel jedenáct případů.“
„Já to jako on neumím,“ řekl podmračeně Andrej.
„Tak se to naučte! Musíte se učit. Všichni se učíme. Ten váš… no… ten Friedrich… taky nemá právnické vzdělání, ale dal se do díla. A ne špatně.
Už je z něj vrchní vyšetřovatel. Dokonce to vypadá, že se stane zástupcem šéfa trestního úseku. Jenže s vámi, Voronine, nejsme spokojeni! Tak například — jak jste zatím pohnul s případem Domu?“
„Nijak,“ odpověděl Andrej. „Vždyť to ani není případ. Je to nesmysl.
Spíš mystika…“
„Jak to, že mystika, když máme svědecké výpovědi?! Jsou tu i oběti! A několik lidí se beze stopy ztratilo, Voronine!“
„Nechápu, jak se má řešit případ, který je postaven na legendách a nejasných řečech,“ řekl zase tak podmračeně Andrej.
Šéf si se sípáním ztěžka odkašlal.
„Tak si namáhejte mozek, Voronine!“ zasyčel. „Řeči, legendy… no prosím!
Mystický háv…, dá se to tak říct! Jenže proč? Pro koho je to výhodné?
Odkud se ty řeči vzaly? Kdo je pustil mezi lidi? Kdo je šíří? Proč? A hlavně — kam se beze stopy ztrácejí lidi? Rozumíte mi, Voronine?“
Andrej se už trochu vzpamatovaclass="underline" „Já vám rozumím. Jenže tohle není případ pro mě. Já bych radši řešil normální trestní záležitosti… Ve městě je přece spousta všelijakých darebáků.“
„A já bych zase radši pěstoval rajčata,“ přerušil ho šéf. „Mám rajčata strašně rád, ale tady je člověk bůhvíproč nesežene, i kdyby zlatem platil… Máte své pracovní povinnosti, Voronine, a nikoho nezajímá, co byste radši… Vyfasoval jste případ Domu, tak se do něj laskavě dejte! To, že jste jako hrom do police, to vidím taky a za jiných okolností bych vám tenhle případ nesvěřil. Jenže za současné situace jsem vám ho přidělil. A pročpak?
Protože jste náš člověk, Voronine. Protože vy jen tak nechodíte do práce, aby se neřeklo, ale vy se upřímně a odpovědně snažíte! Protože vy jste do Města nepřišel kvůli sobě, ale kvůli Experimentu. Takových je málo, Voronine!
A proto vám teď řeknu něco, co se vaši podřízení nesmějí dovědět.“
Šéf se zabořil do křesla a na chvíli se odmlčel. Jen sípavě dýchal a cenil zuby… „Bojujeme s gangstery, vyděrači, chuligány… To se všeobecně ví, je to správné a nutné. Jenže nebezpečí číslo jedna — to nejsou tihle lidé, Voronine!
Především tu existuje takový zvláštní přírodní jev: Antiměsto. Slyšel jste o něm? Ne, neslyšel… A to je správné. Neměl jste o něm slyšet. A teď o něm nikdo nesmí slyšet od vás…! Je to služební tajemství. Přísně tajná záležitost! Antiměsto… Máme informace, že na sever od nás jsou obydlená místa. Jedno, dvě, několik… Kolik jich je a jak jsou velká — nevíme. A oni tam o nás vědí všechno! Můžou nás napadnout, Voronine! To je hrozně nebezpečné!
To by byl konec našeho Města, konec Experimentu. Tady hraje svou roli špionáž, pokusy o sabotáže, diverze, šíření poplašných zpráv a destruktivních informací. Tak už to chápete, Voronine? Vidím, že ano. Tak dál… Přímo tady ve Městě, mezi námi jsou takoví, kteří sem nepřišli kvůli Experimentu, ale z nejrůznějších, někdy více, někdy méně zištných důvodů.
Máme tu nihilisty, vnitřní emigranty, různé malomyslné elementy, anarchisty… Většinou se nijak aktivně neprojevují, ale i ti pasivní jsou nebezpeční. Co z jejich existence vyplývá? Podrývání morálky, diskreditace ideálů, pokusy postavit proti sobě různé vrstvy obyvatelstva, zhoubná skepse… Například: váš dobrý známý, jistý Kacman…“
Andrej sebou trhl. Šéf na něm spočinul těžkým pohledem zpod opuchlých víček, odmlčel se a pak řekclass="underline" „Josif Kacman. Takový zvídavý člověk… Máme informace o tom, že často odchází někam k severu, nějakou dobu tam pobude — a zase se vrací.
Zanedbává přitom své pracovní povinnosti, ale to není naše věc… Naše věc ovšem je to, že potom vede různé řeči. O tom ale přece musíte vědět!“
Andrej mimovolně přikývl, ale rychle se vzpamatoval a nasadil kamenný obličej.
„Dál… To, co je pro vás nejdůležitější: byl viděn v blízkosti Domu.
Dvakrát. Jednou dokonce z Domu zrovna vycházel… Předpokládám, že jsem vám dal dostatečně jasnou indicii, která ukazuje na souvislosti s případem Domu. A případem Domu je nutné se začít okamžitě zabývat, Voronine!
Jenže tenhleten případ teď nikomu nemůžu přidělit. Samozřejmě že mám lidi, kteří jsou oddaní věci stejně jako vy — a jsou šikovnější než vy, ale mají spoustu práce. Všichni. Všichni do jednoho… Práce až nad hlavu.
Takže se do toho případu pořádně pusťte, Voronine! Zařídím, aby vás jiné úkoly nezatěžovaly. Zítra v šestnáct nula nula se sem dostavíte a předložíte mi svůj plán. Můžete jít.“
Andrej vstal.
„A… ještě radu: Podívejte se na případ Padajících Hvězd! Neodkladně!
Možná to spolu souvisí. Teď to má přidělené vyšetřovatel Čačua. Zajděte k němu a s tím případem se seznamte! Poraďte se s Čačuou!“
Andrej neobratně vysekl něco jako poklonu a zamířil ke dveřím.
„Ještě něco,“ řekl šéf a Andrej se zastavil. „Vemte na vědomí, že o případ Domu má zvláštní zájem hlavní prokurátor. Zvláštní zájem! Takže kromě vás se tím zabývá a bude zabývat ještě někdo z prokuratury. Snažte se vyvarovat nějakých nedopatření, která by mohla vyplynout z vašich osobních sympatií či antipatií. Můžete jít, Voronine!“
Andrej za sebou zavřel dveře a opřel se o zeď. Pociťoval v sobě jakousi podivnou prázdnotu, něco, v čem se nevyznal. Čekal, že dostane vynadáno, připravil se na pořádné kapky od šéfa, počítal s tím, že třeba půjde o vyhazov, nebo převedení k policii… Místo toho se dočkal něčeho jako uznání.
Byl vybrán z mnoha kandidátů a dostal případ, který je považován za jeden z nejdůležitějších. Ještě před rokem, kdy pracoval jako asanátor, by byl hrozně nešťastný, kdyby si ho šéf pozval na kobereček, a přidělení odpovědného úkolu by ho vyneslo na vrchol blaha a upřímného nadšení. Teď se v něm ale odehrávalo cosi neurčitého…, nejasného… Opatrně se pokusil o analýzu svých vlastních pocitů a současně odhadoval, kolik složitostí a nepříjemností mu tahle nová situace přinese.
Icik Kacman… Šašek. Žvanil. Huba nevymáchaná — až jedovatá. Cynik.
Současně ale — to se nedá nic dělat — absolutně nezištný člověk, dobrák, někdy by až člověk řekl „trouba“, v praktickém životě úplné nemehlo… A teď se připletl k případu Domu… A ještě je tu nějaké Antiměsto!
Čert aby to vzal! Ale co…, tak se do toho dáme… Vrátil se do své místnosti a s překvapením si uvědomil, že tam na něj ještě čeká Fritz. Ten seděl u Andrejova stolu, kouřil Andrejovy cigarety a se zaujetím se probíral Andrejovými případy, které si vzal ze sejfu.