„Tak co, srovnal tě, jak se patří?“ zeptal se Fritz, když k Andrejovi pozvedl oči.
Ten neodpověděl, vzal si cigaretu, zapálil si a několikrát zhluboka zatáhl.
Pak se rozhlídl, kam by si sedl, a konečně si všiml prázdné židličky.
„Kam se poděl…?“
„Je v díře,“ odpověděl pohrdavě Fritz. „Poslal jsem ho tam na noc s příkazem, že nesmí dostat žádný jídlo, pití a samozřejmě kouření. Sesypal se mi tu jak podělanej zelenáč. Ke všemu se přiznal a ještě prásknul dva, o kterých jsme nevěděli. Tak ať ještě na závěr dostane za vyučenou, mizera!
Protokol jsem ti…,“ přesunul několikerý desky a podíval se pod ně, „protokol jsem ti nahodil, někde to tu najdeš. Zítra to můžeš odevzdat na prokuraturu.
Vybalil mi tu všelicos zajímavýho, může se to někdy hodit…“
Andrej kouřil a díval se na Fritzův podlouhlý pěstěný obličej, na chytré světlemodré oči, pozoroval jisté, sebevědomé pohyby velkých mužských rukou. V poslední době Fritz prostě vyrostl. Už v něm nezůstala snad ani špetka z nadutosti mladého poddůstojníka. Místo idiotské arogance se objevila klidná sebejistota. Neurážel se, když si z něj někdo dělal legraci, netuhly mu rysy kvůli každé hlouposti… přestal se zkrátka chovat jako osel. Jednu dobu se nějak moc motal kolem Selmy, pak mezi nimi došlo k nějakému skandálu — a Andrej mu od plic pověděl své… Fritz se odklidil a byl pokoj.
„Co tak na mě zíráš?“ zeptal se teď dobromyslně Fritz. „To se pořád ještě nemůžeš vzpamatovat, jak ti šéf umyl hlavu? Ale, kamaráde! Když ti šéf uměje hlavu, to je, jako by ti popřál všechno nejlepší k narozeninám!“
„Poslouchej,“ řekl Andrej, „co jsi to tu hrál za tyjátr? Himmler, gestapo… To jsou nějaký nový metody při vyšetřování?“ „Tyjátr?“ Fritz maličko pozvedl pravé obočí. „Kamaráde, tohle má stejnej účinek, jako když vystřelíš z revolveru.“ Zaklapl rozevřené desky a vstal od stolu. „Žasnu, že jsi na to ještě nepřišel.. Vem na to jed, že kdybys mu řek, že jsi byl u tajnejch… prostě u GPU… a zacvakal bys mu přitom před nosem nůžtičkama na manikúru, začal by ti líbat boty… Jo, vzal jsem si od tebe několik tvejch případů. Máš toho tady strašně moc, za celej rok by ses tím neprokousal. Tak já si teď něco vemu — a pak to spolu nějak srovnáme.“
Andrej se na něj s povděkem podíval a Fritz kamarádsky mrkl. Přece jen je ten Fritz kabrňák… A kamarád. Možná že člověk by si z něj opravdu měl vzít příklad. Jakou to má cenu — mazat se po dobrém s tou chamradí?
A fakt je ten, že tam… u nich na Západe… byli všichni k smrti vyděšení z různých těch sklepení a bůhvíčeho na GPU…, říkal si Andrej. A na takovou sebranku, jako je Pinďa, jsou všechny prostředky dobré… „Domluveno?“ zeptal se Fritz. „Tak já jdu.“ A stiskl několikery desky v podpaží.
„Počkej,“ probral se najednou z úvah Andrej, „nevzal sis náhodou případ Domu? Ten mi tady nech!“
„Případ Domu? Kamaráde, můj altruismus není zas tak úplně bezbřehý.
S tím si nějak poraď sám.“
„No jo,“ řekl na to podmračeně Andrej, „já vím. A jen tak mimochodem,“
vzpomněl si najednou, „co je to za případ… to s těmi Padajícími Hvězdami…? Něco mi to říká, ale oč vlastně jde a co je to za hvězdy, to si nevzpomínám.“
Fritz svraštil čelo a pak vážně poznamenaclass="underline" „Jo, to je teda případ… Snad jsi ho nevyfasoval? To by ti zlámalo vaz.
Zatím to má Čačua a je to jasně ztracená záležitost.“
„Ne,“ povzdechl si Andrej, „nevyfasoval jsem to. Šéf mi ale doporučil, abych se s tím seznámil. To je série nějakých rituálních vražd? Nebo ne?“
„Ale ne… Vůbec ne! Ačkoliv… kdopak vlastně ví… Kamaráde, tahle záležitost se táhne už několik let. Čas od času někdo najde u Žlutý stěny někoho strašně rozmlácenýho. Jako by ten člověk sletěl z ohromný vejšky.
Prostě… ze Stěny.“
„Jak to — ze Stěny?“ užasl Andrej. „Copak se po ní dá lézt nahoru? Je úplně hladká! A proč by tam někdo lezl? Ani se nedá dohlídnout — jak je vysoká!“
„O to právě jde! Nejdřív si někdo myslel, že tam nahoře je taky nějaký město, něco jako to naše. A že tam lidi třeba spadnou do Propasti… do takový, jako je ta naše. Nebo je tam někdo hodí… Pak se ale párkrát podařilo mrtvé identifikovat a ukázalo se, že jsou tady od nás… místní. Jak se dostali nahoru, to je nepochopitelný. Takže zbývá domněnka, že jde o nějaký cvaklý horolezce, který se pokoušeli z města utýct směrem nahoru… Jenže… je to celý nějak podivný. Já osobně si myslím, že to je takovej… víš — jak se říká — pomník, prostě případ, kterej nikdo nevyřeší. Ale já už jdu…“
„Díky. A měj se,“ řekl nato roztržitě Andrej. A Fritz zmizel.
Andrej si sedl do svého křesla a všechny desky kromě těch, v nichž se ukrýval případ Domu, uklidil do trezoru. Pak si dlaněmi podepřel hlavu a chvíli tak zůstal sedět. Potom sáhl po telefonu. Vytočil své číslo domů a čekal. Stejně jako vždycky — dlouho to nikdo nebral. Nakonec to někdo zvedl a ve sluchátku se ozval hluboký, zjevně nikoliv střízlivý mužský hlas: „Haló-ó-ó?“ Andrej tiskl sluchátko k uchu a mlčel. „Haló-ó-ó? Helo-o-ou?“
řval opile mužský hlas, pak toho nechal, jen do telefonu funěl a odněkud z dálky bylo slyšet, jak Selma teskně pěje písničku, kterou je naučil Jura Davydov: „Vstávej, moje milá, ať dlouho nečeká bárka sněhobílá a cesta daleká.
Andrej zavěsil. Zhluboka si povzdechl, promnul si tváře a hořce konstatovaclass="underline" Je to hnusná štětka! Nenapravitelná!
A pak otevřel desky.
Případ Domu měl své počátky ještě v dobách, kdy Andrej pracoval jako asanátor, vozil odpadky… O Městě a jeho některých nevábných tajemstvích prakticky nic nevěděl. Všechno to začalo tím, že z Šestnáctého, osmnáctého a dvaatřicátého kvartálu se začali ztrácet lidé. Mizeli absolutně beze stopy, ale taky bez logiky, která by všemu dávala nějaký řád. Ole Svensson, 43 let, dělník z papírny, šel navečer koupit chleba a nevrátil se domů, přičemž do obchodu vůbec nedorazil… Stefan Cybulski, 25 let, policista, zmizel v noci přímo při výkonu služby, na rohu Hlavní a Diamantové ulice byl nalezen pouze jeho opasek — a to bylo všechno, co po něm zůstalo… Monika Lerouxová, 55 let, švadlena, šla před spaním vyvenčit svého špice, ten se vrátil domů v pořádku sám, ona zmizela… A tak dál, a tak dál… Celkem těch případů bylo přes čtyřicet.
Brzo se našli svědci, kteří vypovídali, že těsně před svým zmizením pohřešovaní vešli do nějaké budovy. Podle popisu to mohl být jeden a týž dům, ale divné na tom bylo, že pokud šlo o místo, kde se budova měla nacházet, výpovědi se lišily. Josef Humboldt, 63 let, holič, vešel před očima Lea Paltuse, který ho osobně znal, do dvoupatrové budovy z červených cihel. Stalo se to na rohu Druhé Pravé a Čedičové ulice — a od těch dob Josefa Humboldta nikdo neviděl. Jistý Theodor Buch vypověděl, že pohřešovaný Semjon Zachodko, 32 let, farmář, vstoupil do přesně takové budovy, jakou popsal Paltus, jenže to bylo v Třetí Levé ulici, blízko kostela.
David Mkrtčan vypověděl, že potkal v Hliněné uličce svého dávného kolegu z práce Raye Dodda, 41 let, asanátor — chvíli tam spolu stáli a probírali všechno možné, úrodou počínaje a rodinnými záležitostmi konče, když mu Ray řekclass="underline" „Chvilku tu na mě počkej, musím si něco zařídit, nebude to dlouho trvat, ale kdybych se náhodou do pěti minut nevrátil, tak už nečekej…“