Pak vešel do nějaké budovy z červených cihel. Okna tam byla zabílená, toho si svědek všiml… Po čtvrthodinovém čekání to David Mkrtčan vzdal a odešel. Raye Dodda od té doby nikdo neviděl.
Dům z červených cihel se objevoval ve všech výpovědích. Jedni tvrdili, že je dvoupatrový, druzí, že má patra tři. Někteří si všímali oken. Jedni prohlašovali, že je má zabílená, jiní, že jsou zamřížovaná… Nikdy se však svědci neshodovali v místě, kde se měl Dům nalézat.
Městem se šířily fámy. Ve frontách na mléko, u holiče, kdekoliv, kde se sešlo víc lidí. Všude se šuškaly nějaké nové, zaručeně jisté informace o strašném Červeném dome, který si sám chodí Městem, občas se zastavuje někde mezi normálními budovami, hrozivě pootevře čelisti vrat a tiše čeká na neopatrné oběti. Pak se objevili přátelé známých od příbuzných těch, kteří měli to štěstí, že se zachránili. Údajně se jim podařilo z té nenasytné cihlové pasti na poslední chvíli uniknout. Vyprávěli děsivé věci a jako důkaz prý předváděli šrámy a zlomeniny, které utrpěli při skoku z prvního, druhého, či dokonce třetího poschodí. Všechny tyhle informace se shodovaly v tom, že Dům je prázdný. Nečíhali tam ani lupiči, ani žádní maniaci či sadisté, ani chlupaté krvežíznivé příšery. Kamenné vnitřnosti Domu se však prý dokázaly smršťovat, jako by chtěly svou oběť rozdrtit. Člověku se tam pod nohama rozevíraly nečekané průrvy, z kterých ledově čišel mrtvolný puch, nějaká neznámá síla hnala návštěvníka do temných, zužujících se chodeb a tunelů, kde nakonec nešťastník hledal záchranu v posledním kamenném výklenku… A v prázdných pokojích s otrhanými tapetami, uprostřed suti z opadaných stropů hrůzně dotlívaly roztříštěné kosti trčící zpod hadrů, ztvrdlých zaschlou krví.
Andreje ten případ začal zajímat. Na plánu Města si okřížkoval všechna ta místa, kde byl Dům spatřen, a pokoušel se odhalit nějakou zákonitost, systém v tom, kdy a kde se Dům objevoval. Osobně si ta místa zajel prohlídnout, ale vždycky tam našel buď nějakou zanedbanou zahrádku, nebo proluku, nebo tam dokonce mírumilovně stál nějaký docela obyčejný domek, který byl na hony vzdálen tajemstvím či záhadám.
Zarážející bylo to, že Červený dům nikdo nikdy neviděl za dne, že dobrá polovina svědků ho spatřila v nestřízlivém stavu — a že popis některých důležitých podrobností se neshodoval téměř v žádném případě… A ze všeho nejvíc zarážející byla nesmyslnost a fantastičnost všech případů.
Icik Kacman k tomu jednou poznamenal, že v milionovém městě, které není řízeno žádnou systematickou ideologií, musí zákonitě vznikat nějaký vlastní mýtus. Na tom něco je. Jenže jakýpak mýtus, když lidi se ztrácejí doopravdy? Samozřejmě že to postrádá logiku. Když se chce někdo někoho zbavit, může ho shodit do Propasti — a dotyčný znuzí beze stopy. Kdo by se ale chtěl zbavovat nějakých holičů, postarších švadlen nebo prodavačů z koloniálů? Ti lidé nebyli ani bohatí, ani neměli významné společenské postavení — a možná ani nepřátele… Kensi jednou přišel s takovou hypotézou, že Červený dům — pokud doopravdy existuje — je jednou ze součástí Experimentu, a tak je zbytečné hledat pro něj vysvětlení, protože Experiment je Experiment. Koneckonců — s tímhle souhlasil i Andrej. Měl tehdy i tak jiné práce nad hlavu a přitom akta o Domě už obsahovala víc než tisíc stran! Zasunul tedy desky s případem až na dno trezoru a vytahoval je pouze v tom případě, když se objevilo nové svědectví a Andrej je potřeboval založit.
Dnešní rozhovor se šéfem však mnohé změnil. Jestliže ve Městě opravdu existují lidé, kteří si dali za úkol — eventuálně to od někoho za úkol dostali — vytvářet mezi obyvateli atmosféru strachu a teroru, pak se leccos v případě Domu stává jasnějším. Nesrovnalosti ve výpovědích takzvaných svědků se v takovém případě snadno dají vysvětlit posunem detailů při informacích stylu „jedna paní povídala“. A zmizení lidí se tak mění v normální vraždy, které mají atmosféru strachu jen utužit. V propletenci všelijakých fám, ustrašených „zaručených informací“ i vyloženého lhaní teď bylo nutné najít prameny, které to všechno živí, jakási centra, odkud se šíří zlo.
Andrej si vzal list čistého papíru a začal zvolna — bod za bodem — psát návrh pracovního postupu. Pak se mu konečně podařilo utřídit si myšlenky.
Hlavní úkoclass="underline" odhalení zdrojů, z nichž pocházejí nebezpečné fámy, jejich zajištění a následné odhalení řídícího centra.
Základní prostředky: nové výslechy všech svědků, kteří při prvních výpovědích byli ve střízlivém stavu — vyslýchat každého zvlášť a nezapomenout na ty, kteří údajně Červený dům přímo navštívili, dále zjistit, v jakých jsou vztazích s předchozími svědky. Brát v úvahu: a) co je všeobecně známo, b) nesrovnalosti ve výpovědích… Andrej chvíli okusoval tužku a mžoural očima do lampy, než si vzpomněl na Petrova. Musí ho dát vyhledat. Ten mu svého času šel pořádně na nervy… Ztratila se mu žena a on bůhvíproč došel k závěru, že zmizela v Červeném domě. Od těch dob nedělal nic jiného, než že tu budovu hledal.
Neustále o tom psal na prokuraturu, tam jeho přípisy pečlivě evidovali a postupovali je do oddělení vyšetřování — a tak Petrovovy listy končily u Andreje. A Petrov zatím po nocích bloudil Městem, občas ho zadrželi policisté, protože ho podezírali z něčeho nekalého — a on jim pak na policejní stanici vyváděl a nadával, oni mu za to napařili deset dnů, on si to odseděl — a znovu za noci vyrazil na svou obchůzku Městem… Andrej poslal Petrovovi předvolání. Pak nechal předvolat ještě dva svědky, dal příslušné pokyny službě a sám se vydal k Čačuovi.
Čačua byl původem odněkud z Kavkazu a vypadal jako tlustý obr… Zdálo se, že mu snad úplně chybí čelo, ale příroda mu za to nadělila gigantický nos. Teď Čačua ležel ve své kanceláři na kanapi mezi deskami naditými všelijakými spisy — a spal. Andrej s ním zalomcoval.
„Co je?“ zavrčel Čačua. „Stalo se něco?“
„Nic se nestalo,“ řekl vztekle Andrej. Takovýhle šlendrián v práci prostě nesnášel. „Najdi mi případ Padajících Hvězd!“
Čačua se posadil a obličej se mu rozzářil radostí: „Ty si ho bereš?“ Nozdry obrovitého nosu se mu přitom slastně zachvěly.
„Jen se neraduj,“ odsekl Andrej, „potřebuju se jen na něco podívat.“
„Ale co by ses díval?“ spustil Čačua. „Vem si to! Jsi pěknej, mladej, energickej chlap, šéf tě každýmu dává za příklad. Ty tomu všemu rychle přijdeš na kloub. Vylezeš na Žlutou stěnu — a hned budeš vědět, oč jde. Co to pro tebe je?“
Andrej se zadíval na jeho nos. Obrovský, hrbolatý, pokrytý sítí temně červených žilek — a z nozder vyčuhují trsy černých chlupů… Tenhleten nos si určitě žil svým vlastním životem, nezáleželo mu na nějakém Čačuovi.
Starosti vyšetřovatele Čačuy mu mohly být ukradené. Byl by nejradši, kdyby všichni kolem pili z obrovských číší ledové kachetinské, dávali si šťavnatý šašlik a přikusovali křupající salátek, kdyby se tančilo s frajersky založenýma rukama a veselým vykřikováním… S chutí by se nořil do voňavých blonďatých vlasů a shlížel na odhalená plná ňadra… To všechno a ještě mnohem víc by si tenhle velkolepý, život milující nos zcela určitě přál. Byl to nos — hedonista a veškerá svá přání dával najevo svými pohyby, které vůbec nezávisely na Čačuovi. Sám si měnil svou barvu, sám vydával roztodivné zvuky… „Až ten případ uzavřeš,“ rozplýval se Čačua a očička mu při té představě odplouvala někam pod nizounké čelo, „božíčku! To bude slávy! Každej si tě bude považovat. Copak ty si myslíš, že by ti Čačua takovejhle případ postoupil, kdyby sám mohl lízt po Žlutý stěně? Ani za nic by ti ho nepostoupil!