„Ale ne, nechte toho, Andreji,“ procedil mezi zuby Donald. „Co vy s tím máte společnýho?“
A Andrejovi se zase zdálo, že v těch slovech zní něco nedobrého, možná až přezíravého: Copak ty, smrkáči, můžeš mě, profesora, nějak urazit?
Vtom se ale Donald ozval znovu: „Říkal jsem vám přece, že jste šťastnej člověk! Vlastně bych vám měl závidět. Jako by se vás nic nedotklo. Prostě vás to míjí… Jenže mě to vždycky úplně převálcuje a teď už ve mně není celá ani jedna kostička.“
„O čem to mluvíte? Já vám nerozumím.“
Donald jen mlčky stiskl rty. Andrej se něj chvíli nechápavě díval, pak roztěkaně očima přeskočil do venkovní tmy, znovu se vrátil k Donaldovi, prohrábl si vlasy a rozladěně pronesclass="underline" „Čestný slovo, že tomu nerozumím. Vždyť se přece nic neděje…“ „Takže vám fakt závidím,“ zavrčel Donald. „A už toho nechte! Nevšímejte si mě.“
„Jak… si vás nemám všímat?“ ozval se Andrej, teď už opravdu roztrpčeně.
„Jak si nemám všímat, že se s vámi něco děje? Vždyť jsme tu všichni… spolu… Přátelé… Samozřejmě že přátelství je silný slovo, někdy až moc silný, ale tak řekněme, že jsme si prostě blízcí! A kdybyste například řekl, že máte nějakej problém… Každej by se vám přece snažil nějak pomoct.
Já jsem přesvědčenej, že kdybych něco potřeboval já, že byste mi pomohl! Ještě řekněte, že ne!“
Donald pustil pravačkou rychlostní páku a zlehka poklepal Andreje po rameni. Bylo v tom něco uklidňujícího a Andrej zmlkl. Najednou mu zase bylo dobře. Všechno se srovnalo, všechno bylo v pořádku, i Donald byl v pořádku… Prostě na něj asi padl splín. Proč by to nemohl být splín? Nebo že by uražená ješitnost? Přece jenom: profesor sociologie — a popelnice plné smradlavých odpadků… A předtím nakládal zboží v nějakém skladu… Samozřejmě že mu to je nepříjemné a třeba ho to i uráží — tím spíš že o tomhle s nikým nemůže mluvit. Přišel sem přece dobrovolně, tak jaképak teď nářky! Ono se to ale snadno řekne: Pracuj pořádně tam, kam tě postaví…! Tak dost! okřikl se v duchu. Radši o tom nepřemýšlet… Však on se z toho Donald už nějak dostane.
A náklaďáček už si to poskakoval po kluzké dlažbě, domy, které míjel, byly nižší a sešlejší než ty v centru Města, pouliční lucerny měly čím dál tím větší rozestupy a svítily čím dál tím mizerněji. Někde v dálce se jejich řady sbíhaly v rozplizlé, nejasné skvrně. Nikde nebylo ani živáčka, dokonce ani žádný domovník se na chodníku neukázal. Jenom na rohu Sedmnácté, přeď starou nízkou hospodou, které se všeobecně říkalo „Štěničárna“, stál nějaký povoz s koněm, který vypadal dost utahaně. Ve voze kdosi, celý zachumlaný do plachty, spal. Byly čtyři hodiny v noci, doba, kdy většina lidí tvrdě spí. Ani jedno okno nikde nesvítilo.
Vlevo vpředu vyjel z vrat domu náklaďák. Donald na něj zablikal a proletěl kolem. Náklaďák — taky s odpadky jako oni — nabral směr za nimi a pokusil se je předjet, jenže na Donalda byl krátký. Za chvíli už ve zpětném zrcátku viděli jen jeho beznadějně se vzdalující světla. Pak se jim povedlo předjet další vůz s odpadky, ale to už byli ve čtvrti, která před časem vyhořela, a vřítili se na kamenitou cestu. Tam Donald přece jen musel snížit rychlost, jinak by se jim snad auto rozpadlo.
Teď je v protisměru potkávaly vozy, které nikam nespěchaly, protože už se svého páchnoucího nákladu zbavily. Od jedné z luceren vpředu se najednou odlepila jakási postava a vstoupila jim do cesty. Andrej už sahal pod sedadlo pro těžký francouzák, ale ukázalo se, že je zastavuje policista. Po žádal je, aby ho vzali do Zelné ulice. Ani Donald, ani Andrej nevěděli, kde to je, a tak policista — takový udělaný, rozšklebený strejda, kterému světlé štětinaté vlasy lezly zpod služební čepice na všechny strany — prohlásil, že jim ukáže, kde mají zastavit.
Vylezl si na stupátko k Andrejovi a držel se kapoty. Celou cestu ohrnoval nos, jako by mu kdovíco na obsahu korby vadilo. Sám totiž páchl potem na sto honů a Andrej si vzpomněl, že v téhle čtvrti se musel odpojit vodovod.
Jeli mlčky dál, po chvíli si policista začal pohvizdovat a pak jim zčistajasna začal vyprávět, jak na rohu Zelné a Druhé Levé někomu rozkřápli hlavu a pak mu, chudinkovi, vyrvali zlaté zuby.
„Špatně vykonáváte své povinnosti,“ pronesl zlostně Andrej.
Vždycky ho rozčililo, když něco takového slyšel. A tenhle policista navíc mluvil tónem, kterým jasně dával najevo, jak je mu to všechno jedno.
Nějaká vražda mu může být ukradená, nějaká oběť a nějaký vrah taky.
Policista k němu udiveně obrátil svůj široký obličej a zeptal se: „Ty mě snad chceš učit, jak se mají plnit povinnosti?“
„Když na to přijde, tak jo.“
Policista se zle zamračil, hvízdl a řekclass="underline" „Takovejch by se našlo! Lopatou se dají nabírat. Vozí odpadky a chtějí poučovat.“
„Já nepoučuju,“ spustil Andrej, ale policista mu skočil do řeči: „Koukej, jen co se vrátím na stanici, zavolám do vaší garáže a oznámím, že ti nesvítí pravej reflektor. To je přece hrůza! On mu nesvítí reflektor a bude chtít poučovat policii! Cucák jeden!“
Donald se najednou zajíkavě rozesmál. Policista si odfrkl jako kůň a pak docela mírumilovně poznamenaclass="underline" „Jsem sám na spoustu ulic, chápeš to? A teď nám zakázali nosit zbraň.
Tak co po nás chceš? Za chvilku tě zamordujou ve tvým vlastním kvartýru, ani nemusíš lízt někam do tmy.“
„A vy na to mlčíte?“ užasl Andrej. „Proč neprotestujete, proč nežádáte, aby…“
„Jo — tak my máme protestovat?“ podivil se policista. „Nebo něco žádat…?
Člověče, ty jsi tu nováček nebo co? Hele, šéfe,“ obrátil se k Donaldovi, „přibrzdi! Jsem na místě.“
Seskočil ze stupátka a bez ohlédnutí si to kolébavým krokem zamířil do temnoty mezi dva polorozpadlé domy. Někde v dálce tam poblikávala osamocená lucerna a pod ní postávalo pár lidí.
„Zbláznili se nebo co?“ rozčilil se Andrej, když se auto znovu rozjelo.
„Jak je to možný? Ve městě je to samej chuligán — a policajti nesměj cho dit ozbrojený? To přece nejde. Kensi má na opasku pouzdro — tak co v něm nosí? Cigarety?“
„Svačinu,“ opravil ho Donald.
„Vůbec ničemu nerozumím.“
„Byla o tom taková informace: V souvislosti s množícími se případy přepadení policistů kriminálními živly, které se tímto způsobem zmocňují zbraně, je vydáno nařízení… A tak dále…“
Andrej se nad tím chtěl zamyslet, ale musel se v tu chvíli ze všech sil vzepřít nohama, aby se udržel na sedadle. Kamenitá cesta končila… „Tak já si myslím,“ řekl konečně po chvíli, „že to je strašná hloupost. A vy?“
„No — já si to myslím taky,“ prohodil Donald a jednou rukou si neobratně zapaloval.
„Že to říkáte tak klidně…“
„Mě už rozčilování přešlo. A jen tak mimochodem — to s tou informací o odebrání zbraní policistům — to už je dávná záležitost. To jste tu snad ještě ani nebyl.“
Andrej si prohrábl vlasy a zamračil se. Kdopak ví — třeba to mělo nějakou logiku! Koneckonců — když je policajt sám, tak to opravdu může být pro pár lumpů lákavá příležitost. A když se velitelství rozhodlo zakázat nosit zbraně, muselo to platit pro každého. Nejde o hloupé zdůvodnění, které k tomu dali, ale o to, že ve městě je málo policistů, a taky se málokdy udělá nějaká akce. Chtělo by to nějaký pořádný zátah, aby se naráz se všemi lumpy zametlo! A přizvat k tomu i civilisty, ať pomůžou, říkal si Andrej. Já například bych pomohl a Donald určitě taky… Měl bych o tom napsat primátorovi.