Muselo určitě jít o nějaký smuteční obřad, ale ne jen o jeden… Jako by tisíce lidí plakaly při loučení se svými blízkými a drahými — a ta vtíravá hudba jim nedovolovala utišit se, zapomenout… „Počkej tu na mě,“ řekl Andrej policistovi, ale odpovědi se nedočkal.
Vzápětí si uvědomil proč. Když ta slova vyřkl, stál už kupodivu na druhé straně ulice — přímo u dubových dveří s mosaznou klikou.
Rozhlédl se. Napravo se Hlavní ulice ztrácela v mlze, nalevo taky. Pro každý případ dal všemu kolem sbohem a položil ruku na ozdobnou, lesknoucí se kliku.
Hned za dveřmi byla nevelká, tichá, decentně ozářená vstupní hala. Veliký stojan, který připomínal rozložitou palmu, byl ověšen kabáty a plášti.
Prošlapaný koberec nedával tušit, jaký měl kdysi vzorek, ale přímo proti vchodu se tyčilo široké mramorové schodiště s krásným červeným běhounem, připevněným nablýskanými kovovými lištami. Andrej ještě stačil zaznamenat, že na zdech visí nějaké obrazy, že cosi ještě musí být za dubovou zástěnou vpravo od vchodu a že k němu někdo uctivě přistoupil, vzal jeho aktovku a šeptclass="underline" „Nahoru, prosím.“ To všechno ale Andrej spíš jen tušil, protože v rozhledu mu překážel štítek brigadýrky. Pořád mu sjížděl až k očím, a tak Andrej viděl pořádně jen to, co měl přímo pod nohama. Když už byl na schodišti, napadlo ho, že tu prokletou brigadýrku měl taky nechat oprýmkovanému chlápkovi u vchodu, ale teď už bylo pozdě. Andrej nějak rázem jako by věděl, že tady se všechno musí udělat v pravou chvíli, pak že už to nejde. Vrátit se a změnit něco, co už se stalo, nebylo možné… S úlevou zaznamenal, že už vystoupil na vrchol schodiště. Udělal poslední krok a brigadýrku sundal z hlavy.
Jakmile vstoupil do dveří, všichni přítomní povstali, ale on se po nich nerozhlížel. Viděl jen svého partnera, který tu na něj čekal. Byl to starší, nepříliš vysoký muž v obleku, který připomínal vojenskou uniformu. Boty z chromové kůže se mu leskly… Andrejovi někoho strašlivě připomínal, ale přitom věděl, že toho muže osobně nezná.
Všichni ostatní stáli nehnutě podél stěn. Ty byly z bílého mramoru a zdobil je purpur a zlato… a visely tam jakési prapory zářivých barev… Ne!
Nebyly různobarevné! I na nich byl jen purpur a zlato a od nesmírně vysokého stropu byly spuštěny rudozlaté pruhy, které se kovově leskly jako podivná polární záře… A ti lidé stáli u zdí s vysokými, oblými výklenky, kde na podstavcích bylo v šeru vidět jakési busty: mramorové, sádrové, bronzové, zlaté, malachitové i z nerezavějící oceli… Z výklenků ledově táhlo a lidem kolem nich byla zjevně zima, nenápadně si mnuli ruce a zuby jim skoro cvakaly — ale oni se snažili stát vzpříma, oči upírali před sebe… Jenom ten starší muž v polovojenském saku, onen Andrejův partner a protihráč, pomalu, neslyšně přecházel vylidněným středem sálu — velkou, prošedivělou hlavu mírně skloněnou, ruce za zády. Andrej si stačil všimnout, že levačkou svírá zápěstí pravé ruky… Ten muž se po celou tu dobu procházel — i když ostatní při Andrejově příchodu vstali, i když už utichlo, jako by vsáknuto do purpuru a zlata, sotva slyšitelné úlevné oddechnutí přítomných — partner se pořád procházel, ale najednou, uprostřed kroku se zastavil a velice pozorně, bez úsměvu, se podíval na Andreje. A tu Andrej viděl, že vlasy na té masivní lebce jsou nejen prošedivělé, ale i dost řídké, že čelo toho muže je nízké — a knír, který vypadá tak mohutně, že je taky prořídlý, ale perfektně zastřižený… a lhostejná tvář s hrbolatou, jakoby rozrytou pletí, je zažloutlá.
Žádné představování, žádný uvítací ceremoniál… Usedli za inkrustovaný stolek, Andrej dostal černé figurky a ten druhý bílé… Ačkoliv ty figurky nebyly úplně bílé, spíš žlutavé… Pak ten muž natáhl paži. Jeho drobná ruka byla hladká, nerostl na ní ani chloupek… Dvěma prsty vzal pěšce a udělal první tah. Andrej mu vykročil svým pěšcem vstříc — a tu si všiml, že ta figurka je tichý, vždy spolehlivý Wang, který měl vždycky jen jediné přání: aby mu všichni dopřáli klid. Tak tady mu teď klid bude na nějakou dobu dopřán. Pravda, klid relativní, protože se octl uprostřed bitevního pole a boje kolem něj nutně vzplanou. Nebude to tu mít lehké, ale právě na tomhle místě ho Andrej může střežit, chránit ho velice dlouho — a když na to přijde, možná i nekonečně dlouho.
Dva pěšáci se teď octli přímo proti sobě, skoro na dotek. Kdyby chtěli, mohli si na sebe sáhnout, mohli spolu prohodit pár nezávazných slov, mohli být na sebe i bez řečí pyšní, protože oni, obyčejní pěšáci, se stali centrem všeho, právě kolem nich se teď všechno rozehraje. Navzájem si ale nic udělat nemohli, byli zcela bezmocní — jejich pozice jim žádný útok neumožňovala, každý stál ve svém vlastním světě: drobný, skoro beztvarý Wang, který podle svého zvyku vtahoval hlavu až někam mezi ramena, a proti němu hranatý chlap s křivýma nohama kavaleristů, s plstěným pláštěm přes ramena, papachou na hlavě a s divoce rozježeným knírem v obličeji s vystouplými lícními kostmi a nemilosrdnýma, lehce sešikmenýma očima.
Na šachovnici tedy znovu vznikla rovnováha a Andrej věděl, že tenhle stav by měl udržet co nejdéle, protože jeho protihráč je muž geniální obezřetnosti, který vždycky bere v úvahu, že to nejcennější na světě je člověk.
Wangovi proto nemůže v nejbližších chvílích nic hrozit. Andrej se ohlédl a uviděl Wanga v životní velikosti stát u stěny. Pousmál se na něj, ale okamžitě sklouzl očima vedle a setkal se s pozorným a posmutnělým pohledem Donalda Coopera.
Protihráč přemýšlel, zvolna poklepával náústkem dlouhé papirosy na desce stolku a Andrej znovu rychle sjel očima po těch, kteří postávali u zdi.
Teď se ale nedíval na ty své, zajímali ho protivníkovi lidé. Skoro nikoho tam neznal. Byla tam řada mužů překvapivě inteligentního typu, vypadali dost staromódně ve svých civilních šatech, měli vousy, cvikry, kravaty vyšlé z módy, vesty… Další byli zjevně vojáci, ale v neobvyklých uniformách s neznámými distinkcemi, prýmky, ozdobnými šňůrkami a řády na prsou… Kde je všechny sebral? pomyslel si s údivem Andrej a znovu se pozorně zadíval na bílého pěšce, s kterým protivník udělal na šachovnici první tah. Andrej si uvědomil, že ho dobře zná. Tohle byl muž kdysi opředený legendami, později si však o něm dospělí šeptali, že nesplnil očekávání, která do něj byla vložena — a tak odešel ze scény… Asi teď už věděl, co ho čeká, ale nezdálo se, že by ho to nějak mrzelo. Stál — křivýma nohama pevně rozkročený — nakrucoval si svůj obrovitý knír a podmračeně pozoroval všechno kolem. Táhla z něj vodka a koňský pot.
Protihráč pozvedl ruku nad šachovnici a přesunul dalšího pěšce. Andrej zavřel oči. Tohohle se nenadal. Jak to, že tak najednou…? Kdo to je? Souměrný bledý obličej, hezký, inteligentní, ale současně odpuzující jakousi nadutostí, cvikr, krásná zvlněná bradka, husté prameny černých vlasů nad bílým čelem… Andrej ho nikdy dřív neviděl, netušil, kdo to je, ale podle všeho muselo jít o váženou osobu, protože úsečně velitelským tónem cosi řekl muži v papaše — a ten si jenom hryzl knír, lícní svaly se mu nadouvaly a zúžené oči uhýbaly stranou. Vypadal jako šelma před sebejistým krotitelem.
Andreje jejich vzájemné vztahy nezajímaly — šlo o Wangův osud. O osud nevýznamného, vždy a vše trpělivě snášejícího Wanga, který teď už úplně stáhl hlavu mezi ramena a přichystal se ve vší pokoře na nejhorší.
Bylo možné jen trojí řešení: buď Wang padne, nebo sám udeří…, nebo to Andrej nechá prostě tak — a životy obou pěšáků zůstanou trčet v nejistotě.