Co tě na těch nemožnejch ženskejch tak láká, když po tobě vzdychají jiný — a ještě jaký…! A to vám k tomu musím říct: Naše univerzita měla pedagogickou fakultu. To byla taková privilegovaná záležitost… prostě jen pro dcerušky z lepších rodin… Takže výběr! A on nic! Nejdřív nechtěl s pravdou ven, ale pak to vzdal a řekl nám takovou zvláštní věc: Já, přátelé, přece svou cenu znám! Vypadám docela k světu, mám všelijaký řády… A jsem — aspoň si to myslím — se vším všudy pořádnej chlap. Kolik ženskejch už mi nadbíhalo…! Jenže já jsem si něco uvědomil… Že totiž ženské u nás moc štěstí neužily. Celou válku je nic dobrého nepotkalo, pořád byly jen o hladu — a přitom musely všude dřít místo chlapů… Moc krásy a něhy přitom pochopitelně nenabraly. Už dokonce ani nevěděly, jak se to dělá, aby ženská vypadala krásná a žádoucí. A tak jsem si řekl, že aspoň některým udělám radost. Takovou, aby měly celý život na co vzpomínat. A tak se třeba seznámím s nějakou… řekněme že je to dělnice z fabriky, nebo nějaká uštvaná, nešťastná učitelka, která i bez války by jen těžko nějakýho partnera hledala — a teď, když tolik chlapů padlo, už skoro vůbec nemá naději, a s takovou ženskou se dvakrát třikrát sejdu. Pak zmizím, ale rozloučím se s ní. Samozřejmě že lžu. Třeba že jedu na dlouhodobou služební cestu, nebo něco podobného… A jí zůstane hezká vzpomínka. Alespoň něco hezkého v jejím životě. Možná že z hlediska vysoké morálky to není tak úplně v pořádku, ale já mám pocit, že tím aspoň maličko splácím ten náš mužský dluh… Když nám tohle řekl, úplně nám to vzalo dech. Pak jsme to pochopitelně začali rozebírat ze všech stran, ale fakt je, že to na nás zapůsobilo. On se potom ale brzy někam ztratil. To tehdy ovšem byla dost častá věc: Člověk dostal rozkaz — a v armádě se nikdo neptá kam a proč… Víckrát už jsem ho neviděl.“
Ani já ne, řekl si Andrej. Přišly jen dva dopisy. Jeden mámě a jeden mně. Máma dostala oznámení: „Váš syn Sergej Michajlovič Voronin padl na poli cti a slávy při plnění vojenských povinností.“ Stalo se to v Koreji.
Pod růžovou akvarelovou oblohou Koreje, kde si velký stratég poprvé vyzkoušel své síly v boji s americkým imperialismem. Hrál tam svou hru… A Serjoža tam zůstal i s celou svou sbírkou vojenských řádů a vyznamenání… Nechci! řekl si teď Andrej, nechci už dál hrát. Možná že to tak musí být, že bez hry to prostě v životě nejde. Možná. Nejspíš to tak bude… Jenže já nemůžu. Nedokážu to a nechci se to učit. No — co se dá dělat, pomyslel si hořce, jsem prostě špatný voják. Nebo by se dalo říct, že jsem prostě jen voják… Obyčejný voják, který nemá vlastní úsudek, a proto musí slepě poslouchat. Nejsem žádný partner nebo spojenec velikého stratéga! Jsem maličký šroubeček v jeho obrovitém stroji a moje místo není u hracího stolku při téhle podivné hře. Moje místo je vedle Wanga, Jury, Selmy… Jsem nevýznamný astronom, který toho zatím moc nedokázal — a kdybych se teď mohl zabývat výzkumem mezihvězdné hmoty — už to by mělo pro mě ohromný význam… A najednou si uvědomil, že už není astronom, že teď je vyšetřovatel a že dosáhl velkého úspěchu, který teď může docela dobře dát na papír: Vyšetřovatel Voronin po speciální přípravě s použitím zvláštního metodického postupu zaměřil místo, na kterém se tajemný Červený dům v danou chvíli nacházel, pronikl do něj, odhalil jeho děsivá tajemství a vytvořil všechny předpoklady pro to, aby tento negativní jev naší společnosti mohl být odstraněn… Vzepřel se rukama o schod a posunul se níž. Jestli se teď vrátím k šachovnici, už se odtud nedostanu, řekl si. Dům mě spolkne. Je to jasné — už spoustu lidí spolkl, to je svědecky doloženo. Jenže nejde jen o to! Důležité je, abych se teď vrátil do své kanceláře a celou tuhle věc dořešil. Je to moje povinnost. A já ji musím splnit. Všechno ostatní… jsou přeludy… Popolezl ještě o dva schody dolů. Přeludy musí stranou, je třeba se vrátit ke skutečnosti. Tohle všechno tady… to se neděje jen tak, nějakou náhodou!
Tady je všechno promyšlené. Tohle je ten pravý, obludný „Iluzion“, vytvořený provokatéry, kteří chtějí narušit víru v konečné vítězství, rozložit morálku a zbavit lidi pocitu odpovědnosti. A taky není náhoda, že z jedné strany Červeného domu stojí ten hrozný biograf „Nový Iluzion“! Nový…!
Na pornografii přece není nic nového, ale on je „nový“! Jasně… A copak stojí z druhé strany? Synagoga!
Bleskově sjel po schodech až dolů a doběhl ke dveřím, na kterých byl nápis „Východ“. A ve chvíli, kdy bral za kliku, kdy vkládal do otevření veškerou svou sílu, protože musel překonat odpor silného vrzajícího péra, náhle pochopil, co společného měli v očích všichni ti, kteří se na něj tam nahoře upřeně dívali. Byla to výčitka. Věděli, že se nevrátí. Jeho to zatím ještě ani nenapadlo, ale oni už to přesně věděli… Vyřítil se na ulici a s rozkoší zhluboka nabral do plic studený, provlhlý vzduch. Srdce se mu zachvělo radostí, když se rozhlédl a uviděl, že všechno je tu jako prve: kolem mlha — a naproti, velice blízko, motocykl se sajdkárem a s policistou, který za řídítky, s límcem ohrnutým až nad uši, zjevně usnul. Chrápe, tlusťoch jeden, pomyslel si Andrej.
A náhle se v něm ozval jakýsi vnitřní hlas. Velice hlasitě pronesl jediné slovo: „Čas!“ A Andrejovi se podlomila kolena, samým zoufalstvím mu bylo do pláče, protože teprve teď si vzpomněl na nejdůležitější, nejhroznější pravidlo hry. Pravidlo stanovené právě kvůli takovým lemplům a fajnovkám, jako je on… Kdo odejde ze hry, vzdal. A kdo hru vzdal, ztratil všechny své figury.
Vykřikclass="underline" „To ne!“ a znovu sáhl po mosazné klice. Bylo ale pozdě. Dům se vzdaloval. Pomalu se odsouval do neproniknutelné tmy vzadu za synagogou a biografem. Všechno v něm rachotilo a skřípělo, skla oken se třásla, trámy sténaly. Ze střechy se utrhla taška a rozbila se o schod.
Andrej se však stačil pověsit na kliku a ze všech sil s ní lomcoval. Zdálo se, že s dřevěnými dveřmi srostla. Dům ustupoval stále rychleji, Andrej už musel utíkat, visel na něm jako na odjíždějícím vlaku, trhal klikou, rval ji dolů, ale najednou o něco zakopl, upadl, jeho křečovitě sevřené prsty sjely po zdobené mosazi — a on se o něco udeřil přímo do hlavy. Bylo to velice bolestivé. Zajiskřilo se mu před očima, měl pocit, že mu praskla lebka.
Stačil ještě zahlédnout, že Dům postupně zhasíná všechna svá okna a mizí za synagogou. Pak ale znovu vyhlédla poslední dvě osvětlená okna, jako by se Dům chtěl naposledy na Andreje podívat, ale i ta zhasla — a všude byla jen tma.
Kapitola 3
Seděl na lavičce před ohavnou betonovou číší vodotrysku a tiskl si mokrý, teď už zteplalý kapesník k pořádné, i na omak děsivé bouli nad pravým okem. Skoro neviděl a hlava ho bolela, jako by měl otřes mozku, odřená kolena pálila, jen loket, do kterého se uhodil, o sobě zatím nedával znát — jako by Andrejovi vůbec nepatřil. Možná že to takhle je lepší, napadlo ho.