Tohle přinášelo do situace, kterou Andrej prožil, tvrdý realismus: žádný Červený dům, žádný veliký stratég, ani veliká temná louže pod stolkem, ani šachy a zrada, nic takového… Člověk prostě ve tmě může zakopnout o tuhletu nízkou betonovou zídku téhleté pitomé betonové číše a prásknout sebou, celý se odřít a ještě si narazit zpitomělou hlavu… Andrej samozřejmě moc dobře věděl, že takhle jednoduše se to vysvětlit nedá, ale byl by rád, kdyby to šlo. Prostě ve tmě narazil, prostě sebou prásknul… Dokonce by to mohlo být i k smíchu a nebyl by v tom žádný problém. Jenže — co teď? Pokoušel se dát myšlenky dohromady: Tak dobře, našel Červený dům, byl v něm a na vlastní oči všechno viděl. A co dál?
Jen ať se mu teď někdo pokusí blbnout hlavu… jeho chudinku potlučenou hlavu!.. nějakými žvásty, mýty a dalšími propagandistickými nesmysly!
Jen ať se někdo… Ale ne! Vždyť on sám, dá se říct, blbnul ostatním hlavu!
Musí dát okamžitě propustit toho… Na co že to hraje…? Na flétnu…? To bych ale chtěl vědět, jestli ta Ella taky hrála šachy! Sakra, ta hlava tolik bolí!
Kapesník už byl úplně teplý. Andrej s hekáním povstal a dokulhal k vodotrysku.
Znovu si kapesník namočil v ledové vodě. V hlavě mu bušilo, jako by se z ní někdo dobýval ven: Tady máš ten mýtus! Přelud, viď? Vyždímal kapesník a přitiskl si ho na bouli. Pak pohlédl k chodníku. Při jeho okraji tam jako dřív stál motocykl se sajdkárem a policista za řídítky podřimoval.
Špekoun jeden uchrápanej, pomyslel si naštvaně Andrej. Je přece ve službě! Proč jsem ho vůbec bral s sebou? Aby tu chrápal? Stokrát mě tu mohli vzít po palici…! A tenhleten dobytek, až by se prospal, ohlásil by ráno na prokuratuře, jako by se nechumelilo: Pan vyšetřovatel se šel v noci podívat do Červeného domu. Vstoupil do budovy — a už se neukázal… Andrej si s chutí představil, jak by teď bylo krásné nabrat plný kbelík ledové vody a tomu špekounovi hnusnému to všechno vylít za krk. Ten by ječel! Andrej si vzpomněl, jak se jednou s kamarády na jakémsi soustředění bavili: Když někdo tvrdě usnul, udělali na provázku očko, a tím provlékli pýchu jeho mužství. Na provázek přivázali tkaničku od boty — a tu botu položili dotyčnému na obličej. Ten ji pochopitelně ze spaní odhodil… To tedy byla legrace! Andrej se vrátil na lavičku a zjistil, že má společníka. Seděl tam jakýsi drobný, hubeňoučký človíček. Byl celý v černém, dokonce i košili měl černou. Na zkřížených nohou mu ležel staromódní tvrďák. Vypadal na službu ze synagogy. Andrej ztěžka usedl vedle něj a opatrně si přes mokrý kapesník ohmatal bouli.
„Tak to by bylo…,“ pronesl mužíček vysokým stařeckým hláskem. „Co ale bude dál?“
„Nic zvláštního,“ odpověděl Andrej. „Všechny si je podáme. Já to tak nenechám.“
„A potom?“
Andrej chvíli přemýšlel.
„Nevím. Možná se objeví něco jiného. Experiment je Experiment.
Všechno se nevyřeší naráz, bude to dlouho trvat…“
„Bude to trvat věčně,“ podotkl starý muž. „Podle jakéhokoliv náboženství… Věčně!“
„Náboženství s tím nemá nic společného,“ namítl Andrej.
„I teď si to myslíte?“ užasl ten druhý.
„Samozřejmě. Vždycky jsem si to myslel.“
„Dobrá, tak toho necháme. Experiment je prostě Experiment… Hodně lidí se tady takhle utěšuje. Skoro všichni. Vidíte, žádné náboženství tohle vlastně nevzalo v úvahu…, ale to je zas o něčem jiném… Proč dokonce i tady nám byla ponechána vlastní vůle? Člověk by řekl, že v říši absolutního zla, v říši, která má ve štítu napsáno ‚Zanech všech svých nadějí‘…“
Andrej čekal, co ten člověk řekne dál, ale nedočkal se. Tak tedy promluvil sám: „Vy ale máte o tom všem tady divné představy! Tady není žádná říše absolutního zla! Spíš tu vznikl chaos a my jsme povinni to tu dát do pořádku.
A bez vlastní vůle by se nám to nemohlo podařit!“
„To je zajímavá myšlenka,“ řekl přemítavě starý muž. „Tohle mě nikdy nenapadlo. Takže vy si myslíte, že ještě máme určitou šanci? Že jsme něco jako trestný oddíl… a své vlastní hříchy máme smýt i svou vlastní krví v přední linii odvěkého boje dobra se zlem?“
„Co pořád máte s tím zlem?“ namítl Andrej poněkud podrážděně. „Zlo — to je něco cílevědomého…“
„Vy jste manicheista,“ přerušil ho muž.
„Já jsem moderní člověk,“ odsekl teď už zlostně Andrej. A najednou v sobě pocítil neobvyklý příliv víry a přesvědčení: „Zlo je vždycky konkrétní.
Neexistuje zlo jako takové. Tady je to ovšem trochu promíchané, protože to je… Experiment. Teď se tu objevil chaos. Buď si s ním neporadíme — a vrátíme se k tomu, co bylo v předchozím světě… k třídnímu rozdělení atakdále…, anebo ten chaos zvládnem a přetvoříme ho v nové, dobré lidské vztahy, v novou, dokonalou společnost…, prostě v komunismus.“
Starý muž ohromeně mlčel. Potom konečně užasle pronesclass="underline" „No tohle…! Koho by to napadlo? To snad… Komunistická propaganda?
Tady? To dokonce není ani schizma, to je…,“ pak se odmlčel a nakonec dodaclass="underline" „Konečně… ideje komunismu jsou shodné s idejemi raného křesťanství.“
„To není pravda,“ vyjel Andrej. „To si vymysleli flanďáci. Rané křesťanství — to je ideologie smíření, ideologie otroctví! My jsme ale buřiči!
My to tu všechno předěláme a pak se zase vrátíme tam… do tamtoho světa a uděláme to tam podle tohohle vzoru!“
„Vy jste Lucifer!“ pronesl s posvátnou hrůzou stařík. „Nesmiřitelný. Vy jste se nepoddal.“
Andrej si opatrně obrátil kapesník chladnou stranou k rozbitému čelu a podezíravě se na svého souseda podíval.
„Lucifer? Hm… A kdopak jste vy?“
„Já… jsem nula,“ odpověděl krátce starý muž.
„Hm…“ K tomu se nedalo nic říct.
„Jsem… nikdo,“ pokračoval však soused. „Nic jsem neznamenal tam, nic neznamenám ani tady.“ Znovu se odmlčel. „Zasel jste do mě naději,“
prohlásil najednou. „Věřte mi! Vy si ani neumíte představit, jak zvláštní… jak radostné to je… poslouchat vás. Máte pravdu! Jestliže je nám ponechána vlastní vůle, tak proč bychom měli být odsouzeni ke smíření, ke snášení muk… Ne, tohle setkání s vámi musím považovat za nejdůležitější epizodu z celé doby mého pobytu tady…“
Andrej si ho podezíravě, pozorně prohlížel. Ten starý mizera se mu vysmívá!
A nebo že by… Je to určitě někdo ze synagogy. No ano: synagoga!
„Promiňte,“ zeptal se Andrej rádoby přátelsky, „sedíte tu už dlouho?“
„Ani ne. Nejdřív jsem seděl na sedátku támhle v tom průchodu. Je tam takové sedátko… A když Dům odešel, sedl jsem si sem, na lavičku.“
„Aha… Takže jste viděl Červený dům.“
„Samozřejmě,“ pronesl vážně starý muž. „Byl tady. To se nedalo přehlídnout.
Seděl jsem, poslouchal jsem hudbu… a plakal jsem.“
„Plakal jste,“ zopakoval Andrej a zoufale se snažil všechno pochopit.
„Řekněte… vy jste Žid?“
Starý muž sebou trhclass="underline" „Proboha — ne! Co to je za otázku? Já jsem katolík, ale bohužel nepříliš hodný syn římskokatolické církve. Samozřejmě nic nemám proti judaismu, ale… Proč jste se na to zeptal?“
„Jen tak,“ uhnul Andrej. „Takže k synagoze nemáte žádný vztah?“ „To prosím ne… Pokud ovšem nepočítáte to, že často sedávám v tomhle parčíku… On sem totiž někdy chodí i zřízenec ze synagogy a…“ Starý muž se nejistě zahihňal. „Vedeme spolu náboženské disputace.“