„A co Červený dům?“ zeptal se Andrej — a bolestí, která mu pronikala lebkou, přivřel oči.
„Dům? No… když sem přijde Dům, tak tu pochopitelně sedět nemůžeme.
Musíme počkat, až zase odejde.“
„To znamená, že jste ho dneska neviděl poprvé?“
„Samozřejmě že ne. Málokdy se stane, že v noci nepřijde. Ale je pravda, že dneska tu byl déle než jindy.“
„Počkejte,“ řekl Andrej, „vy víte, co to je za budovu?“
„Dům není možné nepoznat,“ zašeptal starý muž. „Dřív — ještě v předchozím životě — jsem několikrát viděl jeho zobrazení a popisy. Podrobně se o něm mluví ve Zjevení svatého Antonína. Ten text sice není kanonizován, ale teď… my katolíci… Zkrátka jsem to četclass="underline" ‚A ještě zjevil se mi dům, živý a chodící, s pohyby velice podivnými. A když jsem do něj okny pohlédl, uzřel jsem lidské postavy, které se procházely jeho pokoji, spaly a jedly…‘ Možná to není přesný citát, ale nějak tak to bude. A potom ještě samozřejmě Hieronymus Bosch! Já osobně bych ho nazval svatým, jsem mu v mnohém zavázán, protože mi poskytl průpravu k pochopení tady toho všeho…,“ rozmáchl se kolem sebe. „Jeho vynikající obrazy… Byl sem zcela jistě Pánem seslán. A Dante také… Jen tak mimochodem, existuje jistý rukopis, který je Dantovi připisován, a v něm se také připomíná tento Dům. Jak to jenom je…?“ Starý muž zavřel oči a roztaženými prsty si sevřel lebku. ‚Tu souputník můj napřáhl svou paži, vyschlou a kostlivou…‘ Ne, to není ono… ‚A zkrvavených nahých těl změť v temných komnatách…‘»
„Počkejte,“ přerušil ho Andrej a přejel si jazykem suché rty. „Co mi to tu vykládáte? Co s tím má společného svatý Antonín a Dante? Co tím chcete říct?“
Muž se na něho překvapeně podívaclass="underline" „Co bych měl chtít? Nic! Zeptal jste se mě na Dům, tak se snažím odpovědět… Samozřejmě děkuji Bohu za to, že ve své moudrosti a nekonečné dobrotě mi dal ještě v předchozím mém životě prohlédnout, abych byl připraven. S mnohým se tu teď setkávám a srdce se mi svírá, když myslím na druhé, kteří sem přišli, aniž pochopili, a není ani v jejich silách, aby chápali, kde se to octli. Strašlivé nepochopení jsoucna a strašlivé vzpomínky na vlastní hříchy… Možná že v tom je také veliká moudrost Páně: věčné vědomí vlastních hříchů bez poznání možnosti jejich odčinění… Tak například vy, mladíku! Za co vás Pán uvrhl do této propasti?“ „Já vůbec nechápu, o čem to mluvíte,“ zabrebtal Andrej a v duchu k tomu dodaclass="underline" No, ti nám tu opravdu ještě ke všemu chyběli… Náboženští blouznivci!
„Jen se za to nestyďte,“ řekl muž dobromyslně. „Tady nemá smysl něco skrývat, protože soud nad vámi už se konal… Já například jsem se prohřešil na svém národu. Byl jsem zrádce, udavač… a viděl jsem ty, které mučili a ubíjeli, protože jsem je vydal do rukou satanova služebníka. Pověsili mě ve čtyřicátém čtvrtém roce.“ Stařec se odmlčel, ale pak se zeptaclass="underline" „A kdypak jste umřel vy?“
„Já jsem neumřel,“ vypáčil ze sebe ztuhlý Andrej.
Starý muž s úsměvem přikývclass="underline" „Ano, mnozí si to o sobě myslí. Jenže nemají pravdu. Z historie jsou sice známy případy, že živí lidé se dočkali nanebevzetí, ale nikdo nikdy neslyšel o tom, že by se někdo zaživa dostal do pekla.“
Andrej mu užasle naslouchal a celý popletený na něj zíral.
„Prostě jste to zapomněl,“ pokračoval starý muž. „Byla válka, ve městě padaly bomby — a vy jste utíkal do krytu. A najednou: rána, bolest a všechno zmizelo. A pak k vám laskavě a krásně promluvil anděl… a vy jste se octl tady…“ Znovu chápavě přikývl a vyšpulil rty. „Ano, určitě právě takhle se rodí pocit, že člověk všechno činí z vlastní vůle. Teď jsem to pochopiclass="underline" jde prostě o setrvačnost! Mladíku, chápete? Je to setrvačnost! Mluvil jste tak přesvědčivě, že jste mě dokonce zmátl. Zvládnutí chaosu, nový svět… To všechno říkáte jen ze setrvačnosti, prostě to ve vás přetrvává, ale časem to přejde. Nezapomeňte, že peklo je věčné a návratu z něho není. A vy jste teprve v kruhu prvním…“
„To… myslíte vážně?“ Andrejovi přeskočil hlas.
„Ale vždyť vy to všechno víte sám,“ řekl laskavě stařec. „Vy to moc dobře víte! Jenže… vy jste ateista, mladíku, a nechcete si přiznat, že jste se celý svůj život — třebaže nedlouhý — mýlil. Vaši nevzdělaní a pomýlení učitelé vám říkali, že vaší budoucností je nicota a tlení, že nepřijde žádné účtování za to, čeho se ve svém životě dopouštíte. A vy jste tyto ubohé ideje bral za své, protože se vám jevily jako zcela jasné a prosté — a především proto, že jste byl velice mladý, vaše tělo bylo zdravé a smrt pro vás byla dalekým abstraktem. Jestliže jste se dopustil něčeho zlého, doufal jste, že uniknete trestu, protože trestat vás přece mohli jen takoví lidé, jakým jste byl i vy. A jestliže se vám podařilo udělat něco dobrého, očekával jste za to patřičnou odměnu. Bylo to směšné. Vy to teď samozřejmě chápete, já to na vás vidím…“ Starý muž se najednou zasmáclass="underline" „V ilegalitě jsem se seznámil s jedním inženýrem. Byl to materialista a často jsme vedli spory kvůli záhrobnímu životu. Bože, jak ten se mi posmíval! ‚Tatíku,‘ říkával mi, ‚až se potkáme v ráji, tak tyhle hloupý hádky skončíme…‘ A víte, že ho tu pořád hledám — a on tu není? Možná že měl pravdu, i když to říkal z legrace. Možná že je doopravdy v ráji…, že se tam dostal jako mučedník.
Jeho smrt byla totiž opravdu mučednická… No — a já jsem tady…“
„A hele… Noční disputace o životě a smrti?“ zakvákal najednou Andrejovi za uchem známý hlas a s lavičkou to zatřáslo. Icik Kacman — jako vždycky celý uválený a rozcuchaný — sebou plácl vedle Andreje. Levačkou svíral obrovskou světlou aktovku a pravačkou si podle svého zvyku začal okamžitě oštipovat svou bradavičku. A jako vždycky vypadal velice nadšeně.
Andrej prohodil — a snažil se, aby to znělo co nejlhostejněji: „Tadyhleten starý pán se domnívá, že se nacházíme v pekle.“
„Starý pán má absolutní pravdu,“ odpověděl okamžitě Icik a zahihňal se. „A jestli to náhodou není peklo, tak se mu to tady ve všem podobá. Ale, pane Stupalski, vy jste přece v mé předchozí životní kariéře nenašel žádné takové provinění, za které bych sem měl být uvržen, viďte? Dokonce jsem nebyl ani cizoložník, tak jsem byl hloupý…!“
„Pane Kacmane,“ podotkl stařík, „já zcela připouštím, že vy sám o svém osudném hříchu nevíte!“
„Jo, to je možný,“ souhlasil okamžitě Icik. A pak se obrátil k Andrejovi: „Jak tak na tebe koukám…, ty jsi byl v Červeným domě! Jaký to tam bylo?“
A v té chvíli se Andrej definitivně vzpamatoval. Jako by praskla a roztála ona lepkavá bublina přeludů… Bolest hlavy se vytratila a Andrej všechno kolem sebe uviděl zcela jasnýma očima. V Hlavní ulici už nebyla mlha a policista nepospával za řídítky motocyklu, naopak — přecházel po chodníku, kouřil a vrhal kradmé pohledy k lavičce. Panebože, užasl sám nad sebou Andrej, co tu dělám? Vždyť já jsem přece vyšetřovatel, čas běží — a já tu žvaním s nějakým náboženským cvokem… A teď ještě ten Kacman… Kacman! Kde se tu vzal?
„Jak to víš, kde jsem byl?“ zeptal se ho ostře.
„To není těžký domyslet si to,“ zašklebil se Icik. „Kdyby ses tak viděl v zrcadle!“
„Já to myslím vážně,“ zvýšil Andrej hlas.
Starý pán se náhle zvedclass="underline" „Dobrou noc, pánové,“ řekl a zlehka mávl tvrďákem nad hlavou. „A klidné sny…“