„Já nevím proč. Ale tak to prostě je… Buď musí člověk vynakládat hrozně moc sil na to, aby se udržel, nebo hned radši spadne sám. Já to znám, už jsem si to zažil.“
Ospalý policista přinesl občerstvení, zasalutoval, pak klopýtl a jaksi bokem se odsunul zpátky na chodbu. Andrej postavil před Wanga sklenku čaje a přistrčil k němu talířek s chlebíčky. Wang poděkoval, usrkl čaje a vzal si ten nejmenší chlebíček.
„Ty se prostě bojíš odpovědnosti,“ prohlásil s jistými rozpaky Andrej.
„Promiň, ale to není tak docela fér vůči ostatním!“
„Já se vždycky snažím dělat ostatním jen dobro,“ namítl klidně Wang.
„A pokud jde o odpovědnost… tak tu já přece nesu! A velkou. Za svou ženu a za dítě.“
„To ano… Samozřejmě.“ Rozpaky Andreje neopouštěly… „Je to tak, ale snad se mnou můžeš souhlasit, že Experiment od každého z nás vyžaduje…“
Wang uctivě naslouchal Andrejovu proslovu a přikyvoval. Když Andrej skončil, Wang řekclass="underline" „Já ti rozumím. Máš svým způsobem pravdu. Ale ty jsi sem přišel něco budovat — a já jsem tu hledal útočiště. Ty hledáš boj a vítězství, já hledám klid. Každý jsme úplně jiný, Andreji.“
„Co to je — klid? Vždyť ty mluvíš sám proti sobě! Kdybys hledal klid, našel by sis teplé místečko a žil by sis jako v bavlnce. Tady přece je spousta takových teplých místeček! Ale ty sis vybral snad tu nejšpinavější, nepopulární práci a vykonáváš ji dobře, nelituješ svých sil, ani svého času… Tak jakýpak klid!“
„Duševní, Andreji. Duševní! Nebýt ve sporu sám se sebou, ani se světem.“
Andrej zabubnoval prsty po stole.
„Takže ty ses rozhodl celý život prožít jako domovník?“ „Nemusí to zrovna být domovník,“ namítl Wang. „Když jsem sem přišel, pracoval jsem ve skladu jako dělník. A potom mě stroj udělal tajemníkem primátora. Odmítl jsem — a tak mě zavřeli, byl jsem v lágru v bažinách.
Odkroutil jsem si tam šest měsíců, a když jsem se vrátil, musel jsem podle zákona zase začínat od nejhorších míst. Jenže potom mě stroj začal znovu vytahovat nahoru. Zašel jsem k řediteli pracovního úřadu a všechno jsem mu vysvětlil — zrovna tak jako teď tobě. Ředitel byl Žid a dostal se sem z tábora smrti. Naprosto mi porozuměl. Dokud byl ředitelem, měl jsem pokoj…“ Wang se na okamžik odmlčel. „Před dvěma měsíci se ztratil.
Říká se, že ho někdo zabil, asi ten případ budeš znát… A tak ty moje problémy s profesí začaly zase od začátku. No nic… Odkroutím si trest v bažinách a pak mě znovu udělají domovníkem. Teď už to pro mě bude snadnější.
Synek už povyrostl — a na blatech žije přece Jura, ten mi nějak pomůže.“
A tu si Andrej uvědomil, že celou tu dobu doslova třeští na Wanga oči.
Zírá na něj jak blázen… jako by tu neseděl Wang, ale nějaká zvláštní, nadpřirozená bytost. Koneckonců — Wang je přece zvláštní! Panebože, říkal si Andrej, jaký to život musí člověk prožít, aby se dopracoval k takovéhle filozofii? Já mu přece musím nějak pomoct! Je to moje povinnost. Ale jak?
„Tak dobře,“ pronesl konečně, „jak chceš. Ale aby tě někdo posílal do bažin, je naprosto zbytečná věc. Nevíš náhodou, kdo je teď ředitelem úřadu práce?“
„Otto Friese.“
„Cože? Otto? Tak oč jde?“
„No… Já bych k němu zašel, samozřejmě, ale když on je takový… absolutně nic nechápe a všeho se bojí.“
Andrej vzal telefonní seznam, našel číslo a zvedl sluchátko. Musel dost dlouho čekat, Otto zřejmě spal jako dudek. Konečně se přece jen ozval jeho přerývaný, trochu vylekaný a trochu dopálený hlas: „U telefonu ředitel Otto Friese!“
„Nazdar, Otto,“ řekl Andrej, „tady je Voronin. Volám ti z prokuratury.“
Otto ani necekl. Pak si několikrát odkašlal a nakonec špitclass="underline" „Z prokuratury? Mluvte, prosím.“
„Ty ještě spíš nebo co?“ rozzlobil se Andrej. „To tě tak zlikvidovala Elsa?
Tady je Voronin! Andrej!“
„Aha… Andrej?“ pronesl už úplně jiným tónem Otto. „Co tě to napadlo uprostřed noci? Úplně se mi z toho rozbouchalo srdce. Co potřebuješ?“
A tak mu to Andrej řekl… Jak předpokládal, všechno proběhlo naprosto hladce, bez jakéhokoliv zádrhelu. Otto se vším ochotně souhlasí… Ano, vždycky byl přece pře svědčený o tom, že Wang je na svém místě… Jistě, Otto si stejně myslel, že Wang se na ředitele kombinátu nehodí. Otto je skutečně…, ale opravdu!
nadšen Wangovou snahou zůstat na tak nezáviděníhodném místě… Takových by tady bylo zapotřebí víc. Jenže každý se drápe nahoru, jak horský myslivec… Samozřejmě že Otto vůbec nesouhlasí s tím, že by měl Wang jít někam do bažin, a pokud jde o zákon, tak Ottovi už dávno hýbou žlučí ti idioti a byrokratičtí kreténi, kteří nejsou schopni náležitého výkladu práva a nesmyslně se drží zaběhané, dávno překonané rutiny. Koneckonců — zákon je tady od toho, aby nedovolil různým ničemům mazaně urvat významné funkce, ale lidí, kteří chtějí zůstat dole, se nijak týkat nemá — a taky netýká. Otto Friese, ředitel úřadu práce, to chápe úplně jasně. „No jo,“
opakoval svá oblíbená slůvka. „Tak je to! No jo…!“
Fakt je, že Andrej měl po celou dobu rozhovoru nejasný pocit trapnosti i komičnosti zároveň. Otto by zřejmě souhlasil s čímkoli, co by mu Andrej Voronin navrhl. I s tím, že by se Wang měl stát primátorem, i s tím, že by ho měli dát za mříže. Otto Friese totiž choval k Andrejovi zvláštní, až přehnaně vděčné city. Zřejmě to bylo proto, že se Andrej jako jediný v jejich okolí… a možná dokonce v celém Městě… choval k Ottovi normálně, lidsky.
Ostatně — teď nezáleželo na tom, proč Otto se vším souhlasil… „Já to zařídím,“ opakoval už podesáté Otto, „můžeš být absolutně klidný, Andreji. Dám pokyn — a Wanga nechají na pokoji.“
A bylo to. Andrej položil sluchátko a začal psát Wangovi propustku z budovy.
„Chceš jít teď hned?“ zeptal se, aniž zvedl oči od blanketu. „Nebo počkáš do východu slunce? Ono je to teď venku dost nebezpečný…“
„Nesmírně vám děkuji, děkuji vám,“ drmolil Wang.
Andrej užasle zvedl oči. Wang stál před ním, ruce měl zkřížené na prsou a rychle se ukláněl.
„Nech si ty čínský ceremonie!“ zavrčel Andrej rozpačitě. „Copak ti prokazuju nějaký dobrodiní?“ A podal Wangovi propustku. „Ptám se tě, jestli chceš jít hned teď.“
Wang si vzal propustku a znovu se uklonil.
„Já si myslím, že by bylo lepší jít hned,“ řekl, jako by se omlouval.
„Hned teď… Už k nám možná přijeli pro odpadky.“
Andrej se podíval na talířek s obloženými chlebíčky. Byla na nich čerstvá šunka, chlebíčky vypadaly lákavě… „Počkej,“ řekl a vytáhl ze zásuvky staré noviny. Chlebíčky do nich zabalil. „Vem si to domů. Pro Mei Ling…“
Wang něco chabě namítal, brebtal cosi o zbytečném obtěžování, ale Andrej mu balíček strčil do podpaždí, pak ho vzal kolem ramen a odvedl ho ke dveřím. Bylo mu z toho všeho divně. Měl nevysvětlitelně nepříjemný pocit.
Když se to tak vezme, Wang i Otto reagovali na jeho jednání nějak zvláštně… Vždyť ale chtěl všechno udělat spravedlivě, rozumně! Jenže — co se z toho vyvinulo? Čertví vlastně co… Dobročinnost? Protekce… kamarádíčkování…!
Rychle hledal vhodná a přesná slova, kterými by vystihl své jednání v celé situaci. A pak se mu konečně zdálo, že ta slova našel. Zastavil se, zvedl hlavu, pohlédl na Wanga poněkud svrchu a chladně pronesclass="underline" „Pane Wangu, jménem prokuratury se vám velice omlouvám za to, že jste byl nezákonně předvolán. Zaručuji vám, že se to už nebude opakovat.“