A najednou ho něco napadlo: „Poslouchejte, Done, vy jste přece sociolog. Já tedy sociologii za velkou vědu nepovažuju a za metodu už vůbec ne…, to jsem vám už řekl, ale vy jste člověk vzdělaný, hodně toho znáte, rozhodně víc než já. Tak mi to vysvětlete: Jak je to možný, že tady u nás jsou lumpové? Jak se sem dostali?
Vrahové, lupiči, zloději… Copak Kurátorům nebylo jasný, koho to sem berou?“
„Určitě bylo,“ řekl lhostejně Donald, který právě obratně projížděl nebezpečně vyhlížejícím výmolem plným černé vody.
„Tak proč to dělali?“
„Člověk se jako zloděj nenarodí. Zlodějem se člověk stává. A potom… Víme přece, že nikdo přesně neví, co Experiment vyžaduje a co ne. Experiment je Experiment….“ Donald se odmlčel a potom dodaclass="underline" „Fotbal je fotbal, míč je kulatej, vyhrává ten lepší…“ V těchto místech už nebyly vůbec žádné lucerny. Obytné čtvrti Města zůstaly někde vzadu, po stranách polní cesty se tyčily jen zbytky rozvalin jakýchsi podivných kolonád, základy starých domů se střídaly se zhroucenými zdmi, z nichž čněly trámy a černaly se díry místo oken. Bodláky, kopřivy a spousta plevele překrývala hnijící prkna a haldy zčernalých cihel.
Pak se před nimi zase cosi matně rozzářilo. Donald trhl volantem vpravo, vyhnul se protijedoucímu náklaďáku a pak mu pneumatiky zabruslily v rozbahněných vyjetých kolejích. Potom konečně zastavil těsně za koncovými světly auta, které stálo jako poslední v dlouhé frontě. Vypnul motor a podíval se na hodinky. Andrej se taky podíval. Bylo půl páté… „Tak hodinku si počkáme,“ poznamenal Andrej. „Koukneme se, kdo je před námi?“
Zezadu právě dojížděl a zastavoval další náklaďák.
„Jděte sám,“ odpověděl Donald. Pohodlně se opřel vzadu o sedadlo a stáhl si klobouk až do poloviny obličeje.
Andrej si tedy taky udělal pohodlí a zapálil si. Vyhřezlé péro se mu přitom podařilo zatlačit pod potah sedadla.
Vpředu se pilně vykládalo. Bouchala víka popelnic a kdosi hlasitě vykřikovaclass="underline" „… osm!.. deset…!“ Na sloupu se pod velkým plechovým talířem pohupovala silná žárovka. Potom se najednou ozvalo několik vzteklých výkřiků: „Kampak? Kam lezeš? Mazej zpátky! Chceš do držky?“ Napravo i nalevo bylo vidět jen kompaktní hory odpadků, noční vánek roznášel úžasný puch.
Přímo vedle Andreje se najednou ozval známý hlas: „Ahoj, hovnovozi! Jakpak šlape velký Experiment?“
Byl to Icik Kacman v celé své kráse: rozježený, tlustý, neupravený a jako vždycky odporně nabitý energií. „Už jste to slyšeli? Je to vyřešený! Už existuje projekt konečný likvidace kriminality: Zruší se policie. Místo policajtů se budou v noci ven posílat blázni. Chuligáni a lupiči mají po parádě — ve Městě budou za tmy chodit jen blázni.“
„To není moc vtipný,“ zavrčel Andrej.
„Není?“ Icik stál teď na stupátku a strkal hlavu do kabiny. „Naopak! To je náhodou moc vtipný. Žádný náklady… Rozmístění bláznů ve čtvrtích budou mít na starosti domovníci.“
„Za což se jim dostane odměny v podobě jednoho litru vodky,“ přidal se konečně Andrej a Icik se nadšeně rozhihňal. Vyluzoval přitom velice podivné zvuky, prskal na všechny strany a nadšeně si mnul ruce.
Donald najednou tiše zaklel, otevřel si dvířka, vyskočil ven a zmizel někde ve tmě. Icik se okamžitě přestal hihňat a starostlivě se zeptaclass="underline" „Co je to s ním?“ „Nevím,“ zamračil se Andrej. „Asi se mu z tebe udělalo špatně… Ale fakt je, že už je několik dnů divnej.“
„Vážně?“ Icik vytáhl hlavu nad kabinu a zadíval se směrem, kam Donald odešel. „To je škoda. Je to fajn chlap. Jenže takovej… neadaptabilní.“
„A kdo je podle tebe adaptabilní?“
„Já. Ale ty taky… I Wang… Donalda to vždycky štvalo: Proč se musí stát fronta, když se sem přivážejí odpadky? A proč tu někdo ksakru musí ty popelnice počítat? K čemu to je dobrý?“
„Ale vždyť má pravdu,“ podotkl Andrej. „Je to pitomost, co jinýho…“
„No jo, ale ty se kvůli tomu nevzrušuješ,“ namítl Icik. „Ty moc dobře víš, že ten, kdo tam vpředu počítá popelnice, si tuhle práci nevymyslel.
Dostal to za úkol — a tak počítá. A protože mu to rychleji nejde, musí se tu udělat fronta, to je logická věc. A fronta je zkrátka fronta…“ V Icikovi to zase vesele zabublalo, když vyprskl smíchy. Pak ale dodaclass="underline" „Jasně… kdyby tomu velel Donald, dal by tu udělat pořádnou cestu s rampama na vyklápění odpadků a toho chlapa, co počítá popelnice, by poslal k policajtům, aby s nima chytal bandity. Anebo by z něj možná udělal farmáře.“
„Takže — co tím chceš říct?“ přerušil ho netrpělivě Andrej.
„Takže jen to, že Donald ničemu nevelí.“
„A proč to neudělají ti, co tomu velí?“
„Proč by to dělali?“ vykřikl vesele Icik. „Uvažuj, člověče! Odvážejí se odpadky? Odvážejí! Kontroluje se to? Kontroluje! Systematicky? Systematicky!
Na konci měsíce se může podat hlášení: Z Města bylo odvezeno o tolik a tolik popelnic svinčíku víc než v měsíci předchozím. Ministr je spokojenej, primátor taky, všichni jsou spokojený… a že Donald není? Nikdo ho sem nehnal násilím. Je tu dobrovolně.“
Z výfuku auta před nimi se vyvalil šedivý čmoud a náklaďák se posunul o dobrých patnáct metrů. Andrej rychle přelezl za volant a vyklonil se z okýnka. Donalda však nikde neviděl, a tak bázlivě otočil klíčkem zapalování a jakžtakž se zase dostal do závěsu za náklaďák před nimi. Třikrát mu během popojíždění zhasl motor. Icik kráčel vedle něj a pokaždé, když sebou auto škublo, polekaně uskočil stranou. Potom začal vykládat něco o bibli, ale Andrej ho skoro neslyšel. Samým rozčilením se úplně zpotil.
Pod lucernou jako dřív třískala víka popelnic a někdo tam nadával. Na střechu kabiny něco dopadlo a odrazilo se, ale Andrej tomu nevěnoval pozornost.
Zezadu k nim právě přišel se svým parťákem Oskar Heidermann a sháněl se po cigaretě. Jeho parťák byl Silva, černoch z Haiti. Teď — ve tmě — ho skoro nebylo vidět, blýskaly se jen jeho bílé zuby.
Icik se s nimi hned dal do debaty, přičemž Silvovi říkal „tontonmakute“ a Oskara se vyptával na cestovatele Thora Heyerdahla. Silva se pitvořil, dělal, že střílí ze samopalu a Icik se chytal za břicho, jako že ho Silva trefil… Andrej tomu nerozuměl a Oskar asi taky ne. Ten si ještě navíc pletl Haiti s Tahiti… Na střeše kabiny znova něco zabubnovalo a najednou přiletěla velká hrouda všelijakého svinstva, rozprskla se o kapotu a ohodila všechny kolem.
„Chlapi!“ zařval Oskar do tmy, „nechte toho!“
Vpředu se taky někdo rozkřičel a ze všech stran bylo slyšet klení a nadávání.
Zřejmě se něco dělo… Icik najednou hekl, znovu se chytil za břicho a celý se zkroutil. Teď už to ale nebylo z legrace. Andrej otevřel dvířka kabiny. Chtěl vystoupit, ale na hlavě mu přistála plechovka od konzervy. Nebolelo to, ale k naštvání to stačilo. Silva se skrčil a někam ve tmě zmizel. Andrej si kryl hlavu, ale snažil se rozhlédnout.
Nic neviděl. Jen to, že zpoza hory odpadků vylétají rezaté plechovky, shnilé dříví, kosti a dokonce i kusy cihel. Pak se někde začalo sypat sklo… Frontou náklaďáků otřásl vzteklý řev: „Kterej blbec…?“ Skoro to vypadalo, že ten rozhořčený protest musí někdo dirigovat. Všichni jako na povel zapnuli motory a rozsvítili světla. Některé náklaďáky začaly zběsile popojíždět a natáčet se tak, aby svými reflektory dosáhly na hřeben kupy odpadků, odkud teď létaly celé cihly a prázdné láhve. Několik sehnutých postav zmizelo za Silvou ve tmě… Andrej uviděl, že Icik se pořád ještě drží za břicho, bolestivě křiví obličej a krčí se vzadu za korbou. Tak to si tedy odskáčou, prevíti, řekl si, naklonil se zpátky do kabiny a vytáhl francouzák. Několik chlapů už se drápalo nahoru na kupy odpadků. Lezli po čtyřech, šlo to špatně. Někomu se konečně podařilo obrátit náklaďák přímo proti hoře odpadků a jeho reflektory ozářily hřeben, ježící se starým nábytkem, hadry, roztrhanými papíry a třpytícími se střepy. Nahoře, proti černému nebi, se zvedala lžíce bagru. A na té lžíci… Něco se tam hýbalo. Bylo to velké, šedivé, trochu do stříbrna.