„Řekněme, že jste ji získal někde za hranicemi Města. Jak jste k ní přišel? Kdo vám ji dal, Kacmane?“
Icik mlčel.
„Co v té aktovce bylo?“ Andrej vstal, ruce založil za záda a prošel se po kanceláři. „Nějaký člověk má aktovku. Toho člověka zadrží policie. Cestou na prokuraturu se ten člověk aktovky zbaví… Nenápadně. Proč asi? Zřejmě proto, že v aktovce byly nějaké dokumenty, které ho mohly kompromitovat… Sledujete mě, Kacmane? Ta aktovka měla svůj původ za městskými hranicemi. Jaké dokumenty — které mají svůj původ za městskými hranicemi — mohou zkompromitovat obyvatele Města? No — jaké? Odpovězte mi, Kacmane!“
Icik si urputně oštipoval bradavičku a díval se do stropu.
„Jen se nepokoušejte vykrucovat, Kacmane,“ upozornil ho Andrej. „Nepokoušejte se mi vykládat nějakou báchorku! Já do vás vidím. Co bylo v té aktovce? Seznamy? Adresy? Instrukce?“
Icik se najednou dlaní pleskl přes koleno a zařvaclass="underline" „Poslouchej, ty idiote! Co to tu meleš? Kdo ti to všechno nabulíkoval?
Jaký seznamy, jaký adresy? Seš snad detektiv Očko nebo co? Znáš mě už hezky dlouho, víš, že se přehrabuju ve starejch ruinách, že mě zajímá historie Města. Co tě to draplo, že mi tady vnucuješ nějakou špionáž? Kdo tu co může vyšpiónit, to mi teda řekni! Proč? A pro koho?“
„Co bylo v aktovce?“ vyštěkl, jak nejvíc mohl, Andrej. „Přestaňte se vykrucovat a odpovězte: Co bylo v aktovce?“
A to už Icikovi praskly nervy. Vytřeštil oči podlité krví a zavřeštěclass="underline" „Jdi do hajzlu i s nějakou tou svou aktovkou! Nic ti neřeknu! Jsi pitomec, idiot, blbej polda!“
Ječel, prskal, klel, nadával a zuřivě přitom máchal rukama. A Andrej šel, vytáhl list čistého papíru a nahoru na něj napsaclass="underline" „Výpověď vyšetřovaného J. Kacmana ohledně aktovky, která byla u něho viděna a později beze stop zmizela.“ Pak počkal, až Icik přestane vyvádět, a jak nejlaskavěji uměl, řekclass="underline" „Podívej se, Iciku, tohle ber jako přátelskou radu: Jsi v tom až po uši. Je mi jasné, že jsi se do celé té historie zapletl z lehkomyslnosti, kvůli té své hloupé zvědavosti. Abys věděl, už půl roku jsi sledován… A tak ti radím: Tadyhle si sedni a všechno podle pravdy sepiš. Moc ti toho slíbit nemůžu, ale všecko, co je v mých silách, pro tebe udělám. Sedni si ke stolu a piš! Já se vrátím za půl hodiny.“
Snažil se o vyčerpaného Icika ani nezavadit pohledem. Byl si sám sobě odporný za své pokrytectví, ale tvrdošíjně si opakoval, že v tomhle případě zcela jistě účel světí prostředky. Zamkl zásuvky stolu a odešel.
Na chodbě si zavolal pomocníka stráže a postavil ho ke dveřím.
Pak se vydal do bufetu. Cítil se mizerně, v ústech mu vyschlo, měl pocit, že spolykal něco hnusného. Věděl, že ten výslech je celý nějaký nešťastný, dosavadní výsledky jsou nepřesvědčivé… Záležitost s Červeným domem Andrej úplně prošvihl, to si musí přiznat, neměl to sem vůbec plést!
Aktovku — jediný předmět doličný! — nechal ostudně zmizet… Za to by ho měli z prokuratury rovnou vyhodit! Fritzovi by se tohle nestalo! Fritzovi by hned došlo, kde je jádro pudla… To má Andrej z té své prokleté sentimentálnosti!
Jenže — to je těžká věc! S Icikem dřív společně popíjeli, společně klábosili, jsou přece jen z jedné země…! A taková to teď byla příležitost — všechny najednou odhalit a sebrat! Šéf je taky dobrej! Prý — někdo po Městě roznáší řeči, vykládá báchorky…! Tady existuje celá organizovaná síť — a já mám hledat, kde je toho počátek…!
Andrej došel k pultu, dal si vodku a s nechutí ji do sebe obrátil. Krucinál, kam tu aktovku mohl dát? Snad ji prostě cestou nezahodil? Asi ano… Sníst ji nemohl. Neměl by Andrej někoho poslat, aby se po té aktovce podíval?
Jenže to už je pozdě. Ulicemi tou dobou bloumali blázni, poskakovali paviáni, domovníci už začínali uklízet… Ne, tady je prostě chyba v systému práce! Proč taková důležitá informace, jako je existence Antiměsta, má být utajena dokonce i před pracovníky prokuratury? O tom by se přece mělo denně psát v novinách, všude by měly viset výstražné plakáty… O takové věci je zapotřebí informovat veřejnost! A Kacman by se už dávno prozradil… Když se to ale vezme z druhé strany — člověk musí uvažovat: Jestliže existuje takový grandiózní projekt jako Experiment, jestliže jsou do něj začleněni lidi z různých společenských vrstev, tříd a politických přesvědčení…, pak nutně musí dojít k určité diferenciaci, musí vznikat rozpory… A ty budou narůstat! Takže tyhle antagonistické vztahy — dá se to tak přece říct! — povedou ke konfliktu… A dřív nebo později se objeví odpůrci Experimentu… třídní odpůrci!.. A ti budou na svou stranu získávat různé deklasované živly, morálně nepevné, mravně rozložené… takové, jako je Kacman. A všelijaké kosmopolity… Takový je přirozený proces! Troufnu si předpovídat, jak se to bude vyvíjet, řekl si Andrej, protože v tomhle způ sobu uvažování se cítil jako ryba ve vodě, ale vtom se mu na rameno položila čísi drobná dlaň.
Za Andrejem stál redaktor černé kroniky „Městských novin“ Kensi Ubukata.
„Nad čímpak dumáš, vyšetřovateli? Rozmotáváš zamotaný případ?
Rozděl se o své poznatky s veřejností! Veřejnost miluje zamotané případy.
Povíš mi něco?“
„Nazdar, Kensi,“ řekl unaveně Andrej. „Dáš si vodku?“
„Dám, když mi k ní přidáš nějakou tu informaci pro mou kroniku.“
„Nic kromě vodky nedostaneš.“
„Tak jo. Beru vodku i bez informace.“
Dali si každý skleničku a zajedli to oschlou kyselou okurkou.
„Jdu zrovna od vašeho šéfa,“ prohodil Kensi a vyplivl stopku od okurky.
„Ten to teda umí! Semele všechno možný. Začne u astronomie a skončí u záchodovejch mís v celách — a k tomu, co člověka zajímá, neřekne ani slovo.“
„A copak tě zajímá?“ zeptal se Andrej lhostejně, vlastně jen proto, aby něco řekl.
„Teď mě moc zajímají různá ta zmizení… Během posledních čtrnácti dnů ve Městě beze stopy zmizelo jedenáct lidí. Třeba o tom něco víš, ne?“
Andrej pokrčil rameny.
„Vím, že zmizeli. Vím, že se nenašli.“
„A čí je to případ?“
„To těžko bude jeden samostatný případ… Radši se na to zeptej šéfa.“
Kensi zavrtěl hlavou: „Poslední dobou nějak moc často mě páni vyšetřovatelé posílají… tu za šéfem, tu za Geigerem… Nějak moc tajemství nám rozbujelo v naší malé demokratické obci! Prosím tě — nezměnili jste se náhodou nenápadně na tajnou policii?“ Pak se podíval na dno prázdné skleničky a posteskl si: „Co je člověku platné, že má mezi vyšetřovateli kamarády, když se stejně nemůže nic dovědět?“
„Všechno má své meze, to snad chápeš.“
Kensi chvíli mlčel, ale pak prohodiclass="underline" „Mimochodem… zavřeli Wanga. Já jsem mu říkal, ať neblázní, ale on měl svou hlavu.“
„To už je v pořádku. Zařídil jsem to.“
„Jak — zařídil?“
Andrej s jistým potěšením vylíčil, jak operativně zakročil. Všechno dal do pořádku, spravedlnosti bylo učiněno zadost… Docela dobře se mu teď vykládalo o tomhle jediném úspěchu, kterého během celého nešťastného dne dosáhl.
„Hm,“ zabručel Kensi, když si to vyslechl, „to je zajímavé.“ A halasně zachovaclass="underline" „Když přijíždím do cizí země, nikdy se neptám, zda tam mají dobré či špatné zákony. Vždycky mě jenom zajímá, zda se tam zákony dodržují.“
„Co tím chceš říct?“ zavrčel podmračeně Andrej.
„Chci tím říct, že zákon o právu na změnu profese… aspoň pokud vím… nemá žádné výjimky.“