„To znamená, že si myslíš…, že Wang měl jít za trest do bažin?“
„Když je to podle zákona — tak jo.“
„Ale to je přece nesmysl!“ rozčilil se Andrej. „K čemu je Experimentu dobré mít špatného ředitele kombinátu místo výborného domovníka?“
„Zákon o právu na změnu profese…“
„Tenhle zákon,“ přerušil ho Andrej, „je myšlen ve prospěch Experimentu — a ne, aby mu škodil. Zákon ovšem nemůže brát v úvahu všechny okolnosti. A proto my, kteří uvádíme tenhle zákon do praxe, musíme taky trošku sami uvažovat.“
„Já si tedy plnění zákona představuju trošku jinak,“ řekl ledovým hlasem Kensi. „A v žádném případě podobné problémy nemáš řešit ty, ale soud.“
„Soud by ho poslal do bažin,“ odsekl Andrej. „A on má ženu a dítě.“
„Dura lex, sed lex,“ odvětil na to Kensi.
„Tohle vymysleli byrokrati.“
„To, že zákon je tvrdý, ale je to zákon,“ namítl vážně Kensi, „to vymysleli lidé, kteří se snažili o jednotná pravidla spolužití v různorodém lidském společenství.“
„To je právě ono: v různorodém!“ přerušil ho Andrej. „Jednotný zákon pro všechny neexistuje a existovat nemůže! Copak se řídí stejným zákonem vykořisťovaný a vykořisťovatel? Kdyby například Wang zastával místo ředitele a nechtěl to místo opustit…“
„To není tvoje starost — vykládat zákon,“ namítl chladně Kensi. „Od toho je tady soud.“
„Jenže soud nezná a nemůže znát Wanga tak, jako ho znám já!“
Kensi se ušklíbl a zavrtěl hlavou: „To tedy máme v prokuratuře znalce, jen co je pravda!“
„Nech toho,“ zavrčel Andrej. „Ještě chybí, abys napsal článeček: Nemehlo, které si říká vyšetřovatel, pustilo na svobodu zločinného domovníka.“ „Já bych to napsal, ale je mi líto Wanga. Ty jsi pitomec, tebe mi líto není.“
„Ale mně je taky právě Wanga líto!“
„Jenže ty jsi vyšetřovatel,“ namítl Kensi. „Já ne… Mě zákony nesvazují jako tebe.“
„Víš co,“ řekl Andrej, „dej mi už prokristapána pokoj! I tak je mi ze všeho nanic.“
Kensi se na něho podíval a usmál se: „Jasně. Máš to napsaný na čele. Dělali jste šťáru?“
„Ne,“ zabrumlal Andrej. „Prostě jsem zakopl…“ Pak se podíval na hodinky.
„Dáme si ještě jednou?“
„Děkuju, to už stačilo,“ odpověděl Kensi a zvedl se. „Nemůžu chlastat s každým vyšetřovatelem. Piju jenom s tím, kdo mi poskytne nějakou informaci.“
„Tak jdi do háje,“ prohodil Andrej. „Koukej — tamhle přišel Čačua. Jdi a zeptej se ho na Padající Hvězdy… Má v tom případě ó-ó-óbrovský úspěchy, zrovna dneska o tom mluvil. Jenom ber v úvahu, že je to hrozně skromnej člověk. Bude ti říkat, že vlastně nic neví, ale ty se nesmíš dát odradit. Nalej do něho pár vodek a budeš mít materiálek jedna báseň!“
Kensi odstrčil prázdné židle a vykročil k Čačuovi, který se smutně skláněl nad nevábnou kotletou. Andrej se pomstychtivě zašklebil a zvolna se vydal k východu. Docela rád by zůstal a byl svědkem toho, jak bude Čačua řvát, jenže na to už neměl čas… No, nedá se nic dělat, pane Kacmane, musíme se podívat, jak jste na tom… A nedej pánbu, pane Kacmane, abyste se znovu pokoušel o nějaký fígl! To tedy ne, s tím si na mě nepřijdete!
V kanceláři číslo třicet šest byla rozsvícena všechna světla. Icik Kacman stál opřený o trezor a zvědavě listoval nějakou složkou. Jako obvykle si oštipoval bradavičku a bůhvíproč se šklebil.
„Krucinál!“ vyjekl Andrej, „kdo ti to dovolil? Co tě to vůbec napadlo?“
Icik k němu pozvedl nepřítomné oči, doširoka se usmál a řekclass="underline" „To jsem nikdy netušil, že se toho tolik může navyvádět kolem Červenýho domu!“
Andrej mu vyrval spisy z rukou, s rachotem zacvakl zásuvku trezoru, uchopil Icika za rameno a dotlačil ho k židličce.
„Posaďte se, Kacmane,“ řekl a ze všech sil se snažil o klid. Před očima mu samým vztekem všechno plulo jako na vodě. „Napsal jste to?“
„Poslouchej,“ odpověděl Icik, „vy jste tu ale všichni fakt idioti! Sto padesát kreténů je vás tady pohromadě, a pořád vám nedochází, že…“ Andrej už se na něho nedíval. Jeho pohled totiž sklouzl na list papíru nadepsaný „Výpověď předvedeného Kacmana…“ Žádná výpověď tam nebyla. Skvěla se tam kresba mužského orgánu v životní velikosti.
„Ty mizero,“ řekl Andrej a hlas se mu zlámal. „Ty dobytku!“
Prudce sáhl po telefonním sluchátku a třesoucími se prsty vytočil číslo.
„Fritzi? To jsem já… Voronin.“ Volnou rukou si rozepjal límeček.
„Moc bych tě tu potřeboval. Přijď ke mně… teď hned, prosím tě.“
„O co jde?“ Fritzův hlas nezněl příliš nadšeně. „Chystám se domů.“
„Moc tě prosím.“ Andrej zvýšil hlas: „Přijď ke mně!“
Položil sluchátko a podíval se na Icika. Současně si ale uvědomil, že se na něj nemůže dívat — a tak se zahleděl někam skrze něj… Icik se jako dřív hihňal na své židličce a mnul si ruce, vedl jakousi výsměšnou samomluvu o Červeném domě, o svědomí a přitroublých svědcích a Andrej si řekl, že tohle všechno nebude poslouchat. Už se přece rozhodl — a toto rozhodnutí jej naplňovalo strachem a jakousi ďábelskou radostí současně.
Všechno se v něm samým vzrušením rozechvělo. Čekal — a nemohl se toho okamžiku dočkat — až se otevřou dveře místnosti a dovnitř vstoupí zamračený Fritz. A potom se tenhle Icikův rozšklebený obličej totálně změní… A jestliže náhodou Fritz bude mít za svými zády Rumera… Stačilo přece jen Rumera zahlédnout… a už člověku běhal po zádech mráz… Stačilo na vteřinku uvidět tu chlupatou hubu s rozpláclým nosem! Andrej se až otřásl… Vždyť ještě mohl všeho nechat! Ještě by mohl říci: Už je to v pořádku, Fritzi, nezlob se, že jsem tě otravoval… A tu se dveře otevřely a vešel podmračený, naštvaný Fritz Geiger.
„O co jde?“ zeptal se — a vtom uviděl Icika. „Ahoj,“ řekl a usmál se.
„Co vás to chytlo uprostřed noci? Brzo bude ráno, měli bysme jít spát.“
„Poslouchej, Fritzi,“ spustil vesele Icik, „vysvětli tady tomu pitomci…, jsi tu přece velkej šéf…“
„Mlčte, vyšetřovaný!“ zařval Andrej a praštil pěstí do stolu.
Icik zmlkl a Fritz se okamžitě vzpamatoval. Rázem se podíval na Icika jinýma očima.
„Tenhle dobytek se vysmívá vyšetřování,“ procedil Andrej mezi zuby a ze všech sil se snažil potlačit třas celého těla. „Tenhle hajzl se vykrucuje.
Fritzi, vem si ho — ať konečně začne odpovídat na otázky!“
Fritzovy průzračné nordické oči se doširoka otevřely.
„A jaképak jsou ty otázky?“ zeptal se napůl ještě v legraci.
„To není důležité,“ řekl Andrej. „Dej mu papír, on už to napíše sám.
Hlavně ať řekne, co bylo v aktovce.“
„Jasně,“ prohodil Fritz a otočil se k Icikovi. Icik se díval nechápavě. Nějak tomu všemu ještě nemohl uvěřit. Zvolna si mnul ruce a nejistě se usmíval.
„No tak co, ty můj židáčku, půjdeme?“ pronesl vlídně Fritz, jako by se nikdy ani mračit nedovedl… „Zvedej kostru, milánku!“
Icik se k ničemu neměl — a tak ho Fritz chytil za límec, nadzvedl ho a hodil ke dveřím. Icik ztratil rovnováhu a zachytil se až za veřej. Jeho obličej byl rázem celý popelavý. Icik už teď chápal, oč jde… „Kluci,“ řekl a hlas se mu lámal, „kluci, počkejte…!“
„Kdyby něco, jsme ve sklepě,“ pronesl sametovým hlasem Fritz, usmál se na Andreje a Icika vystrčil na chodbu.