A to bylo všechno.
Andrej cítil, jak jím proniká nesnesitelný mráz. Prošel se po kanceláři a pozhasínal zbytečná světla. To je všechno… Sedl si ke stolu, chvíli tak seděl a hlavu si svíral dlaněmi. Byl celý zpocený, zdálo se mu, že omdlí. V uších mu šumělo a on tím šuměním pořád slyšel tichý a současně hlasitý, smutný, zlý i lámající se Icikův hlas: „Kluci, počkejte… Kluci, počkejte…“
A do toho zněla nějaká slavnostní hudba, rámus a šelest tanečních kroků, cinkání nádobí a mazlivé ráčkování: currracao a ananas… Odtrhl ruce od obličeje a bezmyšlenkovitě upřel oči na nemravnou kresbičku, kterou tu zanechal Icik. Potom ten list papíru vzal a začal ho trhat na dlouhé, uzounlinké proužky. Všechno nakonec hodil do odpadkového koše a znovu si schoval hlavu do dlaní. To je všechno… Teď musí čekat. Obrnit se trpělivostí a čekat… Pak se teprve ukáže… Nepříjemný pocit zmizí a Andrej si bude moci vydechnout… „Ano, Andreji, někdy člověk něco takového udělat musí…,“ uslyšel náhle známý, klidný hlas.
Na židličce, odkud se ještě před několika minutami nejistě šklebil Icik, seděl teď s nohou přes nohu unavený, posmutnělý Kurátor. Dlouhými bílými prsty svíral koleno, zlehka pokyvoval hlavou, koutky úst měl trpce stažené… „Ve jménu Experimentu?“ zeptal se Andrej selhávajícím hlasem.
„To také,“ odpověděl Kurátor, „ale především… sám kvůli sobě. Vyhnout se překážkám člověk nemůže. Ty je třeba překonat. A lidi, kteří to dokáží, my potřebujeme… Tedy — ne jen tak ledajaké… Vybíráme si lidi určitého typu!“
„Jakého?“
„To právě přesně nelze definovat,“ řekl Kurátor s politováním. „Přesně se dá říci jenom to, jaké lidi nepotřebujeme.“
„Takové, jako je Kacman?“
V Kurátorových očích si Andrej mohl přečíst souhlas. „Takové, jako je Rumer?“
Kurátor se usmáclass="underline" „Takoví, jako je Rumer… to ani nejsou lidé. To jsou živé zbraně. Je možné je ale využít i pro blaho takových, jako je Wang nebo Jura… Rozumíte, Andreji?“
„Ano. A jsem stejného názoru. Jiná cesta přece neexistuje, že?“
„Neexistuje. Vyhnout se překážkám není možné.“
„A co Červený dům?“
„I ten je nutný. Kdyby neexistoval, všichni by se — aniž si toho sami všimnou — mohli pomalu změnit v Rumery. Copak jste si ještě neuvědomil, že Červený dům je nutná věc? Copak vy sám… Jste snad teď úplně stejný, jako jste byl včera?“
„Kacman řekl, že Červený dům je zjitřená fantazie svědomí.“
„Kacman je chytrá hlava. Doufám, že proti tomu nic nemáte.“
„Je chytrá hlava. A právě proto je nebezpečný.“
A znovu Andrej uviděl v Kurátorových očích souhlas.
„Přece jen…,“ prohodil smutně Andrej, „kdyby člověk mohl vědět, k čemu Experiment směřuje! Takhle se můžu snadno zmýlit. Všechno se to teď nějak divně zapletlo… A jsme v tom namočeni všichni. Já, Geiger, Kensi… Někdy se mi zdá, že chápu, co nás spojuje. Zaslíbili jsme se přece stejné myšlence…, ale někdy jako bychom byli ve slepé uličce. Vždyť Geiger je bývalý fašista… a dokonce i teď… někdy… To ho pak nemůžu ani cítit, ale jako by se to netýkalo konkrétně jeho — Fritze Geigera… Jde prostě o typ člověka. A nebo takový Kensi! Pacifista… nebo co vlastně je… já ani nevím…“
„Experiment je Experiment,“ řekl Kurátor. „Nikdo po vás nežádá, abyste věděl. Máte jiné povinnosti.“
„Jaké?“
„Všechny přece taky nejsou známé…“
„Ale děláme to všechno ve jménu blaha většiny?“ zeptal se Andrej nešťastně.
„Samozřejmě. Ve jménu dosud zneuznávané, snad i nevzdělané, odstrkované, ničím se neprovinivši většiny…“
„A té je třeba pomoci,“ přidal se okamžitě Andrej. „Ukázat jí správný směr, povznést ji, udělat ji pánem celé země… Ano, tomu rozumím. A ve jménu toho je někdy třeba učinit všelicos…“ Pak se ale odmlčel, protože si nějak nemohl v hlavě srovnat další myšlenky. Nakonec nerozhodně prohodiclass="underline" „A pak je tu ještě Antiměsto… To je taky nebezpečné, že?“
„Velice,“ odpověděl Kurátor. „V tom případě,“ vzchopil se Andrej, „třebaže si u Kacmana pořád nejsem jist… v tom případě jsem každopádně postupoval správně! Nemáme právo riskovat.“
„Samozřejmě.“ Kurátor se teď usmíval. Byl s Andrejem spokojen a Andrej to cítil. „Nemýlí se jenom ten, kdo nic nedělá. Chyby nejsou nebezpečné — nebezpečná je pasivita, lžimorálka a dodržování nějakých už překonaných morálních imperativů. Kam nás může lpění na nich dovést? Jedině k překonanému uspořádání světa.“
„Ano!“ řekl vzrušeně Andrej. „Tohle naprosto přesně chápu. To je ta zásada, na které musíme trvat. Co je to jednotlivec? Jednotka společnosti!
Sama o sobě ale nula… Takže nám teď nejde o jednotlivce, ale o blaho společnosti! A ve jménu toho blaha jsme povinni zdolat nejednu překážku, někdy dokonce i porušit dávné psané i nepsané zákony. Musí pro nás existovat jediný zákon: blaho společnosti.“
Kurátor vstal.
„Rostete, Andreji,“ pronesl takřka slavnostně. „Pomalu, ale rostete.“
Mávl rukou na pozdrav, neslyšně přešel kancelář a zmizel za dveřmi.
Andrej ještě chvíli bezmyšlenkovitě seděl a pokuřoval. Spokojeně sledoval modravý dým cigarety, který stoupal k žluté lampě u stropu. Pak si uvědomil, že se usmívá. Už nebyl unavený, nechtělo se mu spát, naopak cítil potřebu hned teď něco udělat, dát se do práce — a zlobilo ho pomyšlení, že přece jen bude muset jít na několik hodin domů, aby se prospal a mohl být v zaměstnání zase svěží.
Prudce si přitáhl telefon, zvedl sluchátko, ale současně mu blesklo hlavou, že do sklepa se nedá volat. Vstal tedy, zamkl trezor, zkontroloval, zda jsou dobře zamčené zásuvky stolu, a vyšel na chodbu.
Chodba byla prázdná, jen za stolkem podřimoval policista.
„Spíte ve službě,“ prohodil káravě Andrej, když ho míjel.
V budově vládlo ticho, jímž se teď rozléhaly Andrejovy kroky. Takhle to tu vždycky vypadalo nedlouho před zapnutím slunce. Ospalá uklizečka pomalu vláčela mokrý hadr po betonové podlaze. Okna ve všech chodbách byla dokořán, pach stovek zpocených těl pomalu vyprchával a vytrácel se do noční tmy. Dovnitř se dral chladný předjitřní vzduch.
Andrejovy podpatky zarachotily po kluzkém železném schodišti, které vedlo do sklepa. Ledabylým posunkem usadil zpátky na židli bdělou stráž, která se už už stavěla do pozoru, a otevřel doširoka nízká železná dvířka.
Fritz Geiger — bez služební blůzy — jen v košili s vykasanými rukávy si pohvizdoval nějakou pochodovou písničku a nad rezatým umyvadlem si poléval chlupaté a kostnaté ruce kolínskou. Nikdo jiný tu nebyl. „Jo, to jsi ty,“ řekl Andrejovi na uvítanou. „To je dobře. Zrovna jsem se chystal, že zajdu k tobě nahoru… Dej mi cigaretu, mně došly.“
Andrej mu podal krabičku, Fritz si jednu cigaretu vytáhl, promnul ji v prstech a usmál se.
„Tak co?“ zeptal se nedočkavě Andrej.
„Jak… co?“ Fritz si zapálil a s potěšením z cigarety zatáhl. „Šlápnul jsi vedle. To je to tvý: co! Icik není žádnej špion. Ani náhodou.“
„Jak to?“ vypáčil ze sebe Andrej. „A co ta aktovka?“
Fritz se zasmál, cigaretu si přesunul do koutku úst a nalil si na dlaň novou porci kolínské.
„Ten náš židáček je neuvěřitelnej děvkař,“ řekl potom shovívavě. „V tý aktovce měl milostný dopisy. Šel zrovna od jedny tý svý ženský… pohádali se a on jí sebral všechny milostný dopisy, který jí psal. Je to nějaká vdova a on z ní má děsnej vítr. Takže se pochopitelně těch dopisů zbavil, jak nejrychleji to šlo. Říká, že aktovku prostě cestou zahodil. Škoda…“ Fritz už teď mluvil vysloveně káravě: „Pane vyšetřovateli Voronine, tu aktovčičku jste měl Icikovi okamžitě zabavit! To by byl kompromitující materiálek! A my bysme toho našeho židáčka drželi pěkně takhle…“ A Fritz výmluvným gestem naznačil, jak by Icika Kacmana držel hezky pod krkem. Andrej si všiml, že Fritz má odřené kotníky prstů… „Ale… protokol nám podepsal, takže výsledeček přece jenom nějakej máme.“