„Chtěl tě zlikvidovat,“ řekl Stasik s plnou pusou. „A naschvál tě zpracovával tak, aby to dýl trvalo, aby sis užil. Já to znám, mě si takhle vzali do prádla modrý husaři. Jenže se mnou se, kamaráde, dostali dáclass="underline" Už po mně začínali šlapat, když chválabohu zjistili, že se spletli, že já nejsem ten, koho si chtěli podat…“
„Máš zlámanej nos, ale to se srovná,“ přikyvoval Jura. „Nos není to nejdůležitější — a slouží i přeraženej… A žebro…,“ mávl rukou, ve které držel lžíci, „víš, kolik už já jich měl zlámanejch? Hlavně že jsou celý játra — a vůbec pajšl…“
Selma zoufale povzdechla a znovu se snažila vzít Andreje za ruku. Podíval se na ni a řekclass="underline" „Nech už toho breku! Jdi se převlíknout a vůbec.“
Poslušně vstala a zmizela ve vedlejším pokoji. Andrej jazykem nahmatal v ústech něco tvrdého a prstem to vyndal.
„Vyrazil mi plombu,“ zavrčel.
„Fakt?“ podivil se Jura.
Andrej mu plombu ukázal a Jura užasle zavrtěl hlavou. Stasik taky zakroutil hlavou a řekclass="underline" „To se teda stane málokdy. Já, když jsem se tenkrát z toho dostával — a trvalo mi to tři měsíce, rozumíš — tak jsem plival zuby. Moje stará mě obskakovala jak mimino. Potom umřela… no a já, jak vidíš, žiju. Nějak to furt ještě jde.“
„Tři měsíce?“ zeptal se opovržlivě Jura. „Když jsme bojovali u Jelni, urvalo mi to celej zadek. Půl roku jsem se plácal po nemocnicích. Kamaráde, to není jen tak, když přijdeš o zadnici. Tam jsou totiž propletený ty nejdůležitější žíly. A zrovna tam mi to kus železa urval. Já koukal jako blázen, dokonce jsem se i ptal kluků: Kde mám zadek? Kalhoty až po holínky byly v hajzlu — a to, co bylo nahoře vzadu v kalhotách, taky…“ Olízl lžíci a dodaclass="underline" „Feďkovi Čeparevovi to tenkrát utrhlo hlavu. Ve stejnou chvíli.“ Stasik taky olízl lžíci a potom oba dva mlčky seděli a koukali do kastrolu.
Pak si Stasik způsobně odkašlal a začal znovu jíst. Jura se k němu přidal.
Vrátila se Selma. Andrej se na ni podíval a vzápětí raději odvrátil oči.
Vyparádila se, jen co je pravda… Do uší si navlíkla obrovské náušnice, šaty si vzala s hlubokým výstřihem, našmírovala se jak šlapka. A vždyť to taky je děvka, pomyslel si. Nemohl se na ni dívat, nejradši by ji poslal k čertu. Nejdřív udělala tyjátr v předsíni, potom v koupelně, když mu s hrozným brekem sundávala mokré trenýrky a on si prohlížel černofialové fleky na břiše a na bocích — a znovu mu přitom tekly slzy. Plakal sám nad sebou, nad svou bezmocí… Selma je jasně opilá, zase je nametená jako každý boží den, i teď, když se převlíkala, určitě si ještě lokla… „Ten doktor,“ prohodil zamyšleně Jura, „ten holohlavej, co tu teď byl… Kde já ho jen viděl?“
„Ale možná že to bylo u nás,“ pokoušela se o svůdný úsměv Selma. „On bydlí ve vedlejším domě. Andreji, co teď vlastně dělá?“
„Pokrývače,“ odpověděl zamračeně Andrej.
Spala s ním, s plešatcem jedním, bylo to veřejné tajemství. A on se tím ani nijak zvlášť netajil. Koneckonců, nikdo se tím — když šlo o Selmu — příliš netajil.
„Jak to — pokrývače?“ vyjekl Stasik a samým údivem ani nedonesl plnou lžíci do úst.
„Prostě je to tak,“ řekl Andrej. „Pokrejvá, co může. Střechy, ženský…“
S hekáním vstal a došel si do skříňky pro cigarety. Zase tam bylo o dvě krabičky méně… „Ženský — proč ne…,“ brumlal zaraženě Stasik a poklepával lžící nad kastrolem, „ale proč střechy? Co když spadne? Je to přece lékař!“
„Protože tady ve Městě mají takový nápady,“ řekl jedovatě Jura. Automaticky si chtěl lžíci zastrčit za holínku, ale včas se vzpamatoval a položil ji na stůl. „To je stejný, jako když k nám do Timofejevky hnedka po válce poslali do kolchozu jako předsedu jednoho Gruzína, co dřív dělal politruka.“
Zazvonil telefon. Selma zvedla sluchátko.
„Ano,“ řekla pak, „ano… Ne! K telefonu nemůže, je nemocný.“
„Dej to sem!“ ozval se Andrej.
„To je někdo z redakce,“ zašeptala Selma, když dlaní přikryla mluvítko.
Andrej natáhl ruku: „Dej mi to!“ vyjel už zvýšeným hlasem. „A odvykni si rozhodovat za druhý!“ Selma mu podala sluchátko a současně mu sebrala krabičku cigaret. Ruce i rty se jí chvěly.
„U telefonu Voronin,“ řekl Andrej.
„Andreji…,“ ozval se Kensi, „kam jsi se ztratil? Já tě všude hledám. Co máme dělat? Ve Městě je fašistický převrat.“
„Jak to — fašistický?“ zeptal se ohromeně Andrej.
„Přijdeš do redakce, nebo ti vážně něco je?“
„Přijdu, samozřejmě přijdu,“ pospíšil si Andrej. „Ale vysvětli mi…“
„Máme tu různý seznamy,“ vychrlil okamžitě Kensi, „zvláštních zpravodajů, informátorů a podobně… Archivy…“
„Rozumím,“ přerušil ho Andrej. „Jen mi řekni, proč si myslíš, že ten převrat je fašistickej?“
„Já si to nemyslím, já to vím,“ odsekl Kensi.
Andrej zaťal zuby a zasténal. Pak zlostně vyjeclass="underline" „To ještě nemusí znamenat… Hlavně se neukvapuj!“ Horečně uvažoval a pak rázně řekclass="underline" „Tak dobrá — všechno připrav, já hned jdu.“
„Dej pozor na ulicích!“
Andrej položil sluchátko a obrátil se ke svým hostům: „Kamarádi, já tam musím… Odvezete mě do redakce?“
„Co by ne? Odvezem,“ řekl Jura, vstal a začal si balit cigaretu. „Stasiku, ty se taky hni, ať se tu moc nerozsedíš. My si tu dřepíme — a venku jde zatím o všecko.“
„Tak jo,“ souhlasil lítostivě Stasik a taky vstal. „Stejně je to nějak na draka… Všechny papaláše nakopali do zadku a pověsili je, ale slunce stejně nezačalo svítit. Krucinál, kampak jsem dal tu svou hračičku?“ A začal hledat po všech koutech svůj podivný malý samopal.
Jura párkrát zatáhl z ukroucené cigarety a pomalu si začal přes blůzu navlékat potrhanou vatovanou bundu. Andrej se taky chtěl jít obléknout, ale do cesty se mu postavila Selma. Nemínila mu zřejmě uhnout, vypadala velice rozhodně, ve tváři byla bledá: „Půjdu taky!“ zaječela a nasadila tón, jakým obvykle začínala každou hádku.
„Nech toho,“ odsekl Andrej a snažil se ji zdravou rukou od sebe odstrčit.
„Nikam tě nepustím,“ řekla. „Buď mě vemeš s sebou, nebo zůstaneš doma!“
„Uhni!“ utrhl se na ni Andrej. „Ty tam tak budeš chybět, huso pitomá!“
„Ne-pus-tím-tě!“ zasyčela nenávistně.
Andrej se ani nenapřáhl — přesto však do své ruky vložil velkou sílu, když dal Selmě facku. Všichni ztichli. Selma zůstala bez hnutí stát, bledý obličej se jí pokryl rudými skvrnami. Andrej se vzpamatovaclass="underline" „Promiň,“
procedil mezi zuby.
„Nepustím tě,“ zašeptala Selma.
Jura si odkašlal a jakoby mimoděk prohodiclass="underline" „Teda ono v takovýhle době není moc dobrý, když je ženská sama doma…“
„To je fakt,“ přidal se Stasik. „Sama doma, to je špatný — a s námi se jí nikdo ani nedotkne. Jsme přece farmáři…“
Andrej pořád ještě stál před Selmou a díval se na ni. Snažil se aspoň teď něco z téhle ženské pochopit, ale marně. Byla to děvka, od přírody i z milosti boží, nic jiného než děvka. To Andrej věděl — a pochopil to už dávno.
Měla ho ale ráda! Hned od prvního dne ho měla ráda, to taky věděl, ale bylo mu jasné, že jí to absolutně v ničem nepřekáží. Klidně by teď zůstala sama v tomhle bytě, bylo jí to určitě jedno — nikdy se ničeho nebála. To taky věděl. Když si to takhle rozebral, tohle všechno o ní věděl, ale stejně ji nechápal… „Dobrá,“ řekl nakonec, „tak se oblíkni.“