„Co ty žebra? Bolej?“ zeptal se Jura, aby odvedl řeč.
„Ujde to,“ zavrčel Andrej. „Dá se to vydržet.“
Snažil se nikomu nepohlédnout do očí. Zastrčil cigarety do kapsy, přidal zápalky a zastavil se před prádelníkem. Vzadu v rohu tam pod kupou ubrousků a ručníků ležela Donaldova pistole. Má si ji vzít, nebo ne? Představil si, za jakých okolností by se mu pistole nejspíš mohla hodit — a rozhodl se, že ji nechá doma. Ať si tu leží, řekl si, já přece netáhnu nikam do boje.
„Tak jdeme?“ ozval se Stasik.
Stál už u dveří a opatrně protahoval řemen samopalu přes zafačovanou hlavu. Selma byla taky připravená, stála vedle něj. Na šaty si natáhla tlustý svetr, přes ruku měla plášť.
„Jde se!“ zavelel Jura a bouchl o zem rukojetí kulometu.
„Sundej ty náušnice,“ zavrčel Andrej a zamířil ke schodišti.
Společně šli po schodech dolů. Na odpočívadlech v šeru postávali a něco si mezi sebou šeptali obyvatelé domu. Když viděli, že jde někdo ozbrojený, polekaně zmlkali a ustupovali stranou. Pak někdo řekclass="underline" „To je Voronin,“
a hned zavolaclass="underline" „Pane šéfredaktore, nemůžete nám říct, co se to ve Městě děje?“
Andrej nestačil odpovědět, protože se ze všech stran ozval výstražný sykot a kdosi zašeptaclass="underline" „Copak to nevidíš? Už ho vedou!“ Selma se hystericky zahihňala. Vyšli do dvora a nasedli do vozu. Selma přehodila Andrejovi přes ramena plášť a Jura najednou řekclass="underline" „Ticho!“
Napjatě naslouchali.
„Někde se střílí,“ prohodil šeptem Stasik.
„Pěkně dlouhý dávky…,“ kývl Jura. „Rozhodně nešetřej střelivem. Kdepak ho asi berou? Za desítku patron dá člověk půllitřík samohonky — a tady se střílí ostošest.“ A pak pobídl koně: „Hyjé! Hni se, potvoro!“
Vůz s rachotem vjel do průjezdu. Na schůdcích před domovnickým bytem stál Wang. V ruce držel lopatku a smeták.
„Hele, Váňa!“ zaradoval se Jura a zastavil. „Jak se máš, Váňo? A co tu děláš?“
„Zametám,“ odpověděl s úsměvem Wang. „Dobrého dne přeju,“ dodal uctivě.
„Vykašli se na zametání,“ řekl Jura, „proč bys to dělal? Pojeď s námi, uděláme z tebe ministra, budeš si chodit v hedvábí a jezdit v bouráku!“
Wang se zasmál, zřejmě aby neurazil.
„Juro,“ ozval se Andrej, „radši už pojedeme!“
Bolelo ho v boku, ve voze se mu špatně sedělo, už začal litovat, že se raději nevydal pěšky. Mimoděk se přitiskl k Selmě.
„Dobrá, Váňo, když nechceš, tak ne!“ rozhodl Jura. „Ale o tom ministrovi uvažuj! A připrav se! Umej si krk, učeš se…“ Trhl opratěmi a popohnal koně.
S rachotem vyjeli na Hlavní ulici.
„Čí je to vůz, nevíš?“ zeptal se najednou Stasik.
„Čertví,“ odpověděl Jura, ani se neotočil. „Ten kůň vypadá na toho ťunťu… No — co bydlí až skoro u Propasti! Takovej zrzek poďobanej od neštovic… myslím, že je to Kanaďan.“
„Jo? Tak ten asi teď pěkně kleje.“
„Ne. Nekleje. Zabili ho.“
„Jo?“ vydechl Stasik a víc už nepromluvil.
Hlavní ulice byla liduprázdná a celá zahalená temnotou, třebaže podle hodin teď bylo pět odpoledne. Vpředu tma červeně světélkovala a neklidně se chvěla. Chvílemi tam probleskovaly bílé skvrny — snad to byly reflektory, snad silné svítilny — a právě odtud sem doléhal zvuk palby, který přehlušoval rachot kol a klapot kopyt. Něco se tam dělo… V domech se za některými okny svítilo, ale většinou jen od prvního patra výš. Fronty před obchody už nestály, ale Andrej si všiml, že v mnoha průjezdech se tísní lidé, opatrně vyhlížejí ven a zase se schovávají. Jen pár odvážlivců občas vyjde na chodník a podívá se směrem, kde se to ve tmě blýská a třaskají výstřely. Na dlažbě se místy povalovaly jakési tmavé žo ky. Andrej hned nepochopil, oč jde, teprve za chvíli mu došlo, že to jsou mrtví paviáni. V parčíku vedle školy se popásal osamělý kůň.
Vůz rachotil a natřásal se, všichni mlčeli. Selma opatrně nahmatala Andrejovu ruku a on se teď už zcela poddal své bolesti i únavě, přitiskl se k Selminu teplému svetru a zavřel oči. Je mi hrozně špatně, říkal si, moc špatně… Co to ten Kensi mlel? Jakej fašistickej převrat? Prostě všichni zcvokatěli strachy — a taky ze vzteku a z beznaděje… Experiment je Experiment… Vůz najednou poskočil a rachot kol přehlušilo divoké, pronikavé zaječení, které Andreje rázem vzburcovalo. Leknutím se celý zpotil. Napřímil se a nechápavě zíral do tmy.
Jura klel a ze všech sil rval k sobě opratě, aby udržel koně, který začal uskakovat stranou. Po levém chodníku s nelidským, ale současně i velice lidským řevem, plným bolesti a hrůzy, běžel velký hořící chuchvalec. Oheň z něj sršel na všechny strany a Andrej se ani nestačil vzpamatovat, když Stasik seskočil z vozu a přímo od boku vypálil do oné živé pochodně dvě krátké dávky ze samopalu. Někde vzadu zazvonilo roztříštěné sklo výlohy, ohnivý chuchvalec žalostně zapištěl, odkoulel se o kousek dál a ztichl.
„Už se netrápí, chudák,“ zachraptěl Stasik a Andrejovi konečně došlo, že to byl pavián. Hořící pavián… Co to je za nesmysclass="underline" hořící pavián…?
Teď ležel na kraji chodníku a zvolna dohoříval. Až k vozu se od něj táhl hrozný zápach.
Jura pobídl koně a vůz se znovu rozjel. Stasik šel vedle něj a přidržoval se postranice. Andrej natahoval krk, snažil se rozeznat, co se děje vpředu, v chvějícím se — náhle světlém, růžovém oparu. Ano, něco se tam dělo… Zatím se nedalo odhadnout, oč jde, bylo to celé nějak podivné, Andrejovi nepochopitelné… Jako by tam někdo strašlivě vyl… Do toho třaskaly výstřely, burácely motory a chvílemi v mlze kratince vyšlehávaly červené jazýčky ohně.
„Hele, Stasiku,“ prohodil Jura přes rameno, „zaběhni dopředu a koukni se, co se to tam děje. Já pojedu pomalu za tebou.“
„Tak dobře,“ řekl na to Stasik, urovnal si samopal, přeběhl na chodník a podél zdi vyrazil dopředu. Brzy se ztratil v mlze. Jura stále víc přitahoval opratě, až se kůň úplně zastavil.
„Sedni si pohodlně,“ šeptla Selma.
Andrej škubl ramenem.
„Ale vždyť se nic nestalo,“ šeptala dál Selma. „Ten chlap, co jsi ho viděl, byl přece správce — a k nám přišel na kontrolu! Chodil po všech bytech a zjišťoval, jestli někdo doma nepřechovává zbraně.“
„Mlč!“ procedil Andrej mezi zuby. „Na mou duši,“ nepřestávala Selma. „Zrovna tam zašel a zrovna chtěl odejít.“
„To chtěl jít bez kalhot?“ zeptal se chladně Andrej a ze všech sil se v sobě snažil potlačit hroznou vzpomínku: Jura se Stasikem ho bezvládného vlečou domů a on — ve vlastním bytě! — vidí v předsíni nějakého neduživého skrčka, který si honem zavazuje župan, pod nímž vykukují flanelové spodky. A za jeho zády se usmívá odporně nevinný, opilý Selmin obličej.
A pak ta proměna! Nevinný úsměv vystřídalo leknutí — a potom se Selmy zmocnilo zoufalství… „Ale on tak chodil po baráku — v županu!“ šeptala Selma.
„Prosím tě, mlč už!“ řekl Andrej. „Mlč a dej mi pokoj. Já nejsem tvůj manžel, ty nejsi moje žena… Tak co je mi po tom?“
„Ale já tě přece mám ráda! Miluju tě,“ šeptala Selma zoufale. „Jenom tebe!“
Jura hlasitě zakašlal.
„Někdo jede,“ řekl.
V šeru se před vozem objevila temná silueta čehosi velkého. Blížilo se to a zářily na tom dva reflektory. Byl to náklaďák se sklápěčkou. Zůstal stát asi tak dvacet metrů od jejich vozu. Bylo slyšet povely, které přehlušovaly hluk motoru. Několik postav vyskákalo z korby na zem a rozběhlo se po ulici. Pak bouchla dvířka, ještě jedna temná postava se oddělila od náklaďáku, chvíli postála — a potom se pomalu vydala přímo k jejich vozu.