Koutkem oka zaznamenal nějaký pohyb v rohu místnosti. Otočil se — a uviděl čísi hubený, chlupy porostlý zadek. Takovýhle obrázek tu býval dost obvyklý: nahatý chlap klečí na lavičce a čučí dírkou do ženské šatny. Samým soustředěním nic kolem nevnímá.
Andrej si vzal ručník a začal se utírat. Byl to erární laciný ručník, páchl karbolkou a vodu vůbec nesál, jen ji rozmazával po těle.
Nahatý chlap se pořád ještě díval. Setrvával bez hnutí v neuvěřitelné poloze — dírku do stěny udělal zřejmě nějaký malý kluk, byla hodně nízko a dospělý se k ní musel pořádně skrčit. Pak asi divadlo skončilo, chlápek si zhluboka povzdechl, sedl si — a v tu chvíli uviděl Andreje.
„Už se oblíkla,“ oznámil. „Krásná ženská.“
Andrej na to nic neřekl. Natáhl si kalhoty a začal se obouvat.
„Zase jsem si strhnul mozol,“ pronesl naháč a zadíval se na svou dlaň.
„Už pokolikátý…“ Pak si rozložil svůj ručník a podezíravě si ho z obou stran prohlídl. Potom si začal vytírat vlasy. „Já tomu teda nerozumím — copak se na tu práci nemůže vzít rypadlo? Jediný rypadlo by to všechno udělalo místo nás! A my se tam pachtíme s lopatama jako nějaký…“
Andrej pokrčil rameny a zabrumlal něco, čemu sám nerozuměl.
„Cože?“ zeptal se naháč a odtáhl si ručník od uší. „Povídám, že ve Městě jsou všehovšudy jen dvě rypadla,“ řekl Andrej dopáleně. Chtěl vstát a co nejrychleji odejít, když se mu povedlo přetrhnout tkaničku pravé polobotky.
„No právě — jsou dvě! Jedno by sem mohli dát,“ namítl naháč a energicky si začal třít chlupatou hubeňoučkou hruď. „Ale to oni ne…! Jenom lopatama! S lopatou to ale člověk musí umět. A to mi teda řekněte, jak my — z plánovacího — to máme umět?“
„Rypadla jsou zapotřebí jinde,“ zavrčel Andrej. Ne a ne tu prokletou tkaničku navázat.
„Kde — jinde?“ ozval se okamžitě ten z plánovacího. „Tohleto je přece, jestli to dobře chápu, naše Velká stavba. A kde jsou rypadla? Na nějaký Větší stavbě nebo co? Že jsem o ní neslyšel?“
To mi čert napískal dát se s ním do debaty, pomyslel si vztekle Andrej.
A proč se s ním vůbec hádám? Lepší je se nehádat… Takovýmu člověku stačí párkrát přikývnout — a on dá pokoj. Jenže tenhleten by možná pokoj nedal. Začal by se bavit o čemkoliv — třeba o ženských, jaký má u nich úspěchy… Chtělo by to nějak ho usadit!
„A co tak brečíte, člověče?“ řekl tedy Andrej a vstal. „Co tak hroznýho se po vás chce? Abyste všehovšudy jednu hodinu denně makal — a vy jste z toho celej pryč, jako by se vám bůhvíco dělo. Chudinka! Koukněte se, strhnul si mozol! To je přímo strašnej pracovní úraz!“
Nahatý úředník z plánovacího na něj s otevřenou pusou užasle zíral. Stál tu bez hnutí. Hubeňoučký, celý chlupatý, s kolínky jako podagrista, s propadlým bříškem… „Vždyť to děláte pro sebe!“ pokračoval Andrej a zlostně si utahoval uzel kravaty. „Ne pro někoho dalšího, ale pro sebe! Jenže pánovi se to nelíbí, pánovi se prostě nechce! Před Převratem možná vybíral žumpy, teď si sedí v plánovacím, ale přesto fňuká!“
Andrej si oblékl sako a začal skládat pracovní kombinézu. Jeho protějšek se konečně vzmohl na nějakou reakci: „Dovolte, pane,“ vykřikl dotčeně, „já jsem to takhle vůbec nemyslel! Já jsem mluvil o racionálnosti a efektivnosti… Je to všechno dost divný! Podívejte se…, jestli to chcete vědět…, já byl mezi těmi, co brali radnici útokem.
A já vám teď říkám, že nejlepší mechanizace má být tady, když jsme se pro tuhle Velkou stavbu rozhodli! A vy na mě nemáte co křičet!“
„Nemá cenu se s vámi bavit…,“ zabručel Andrej a v chůzi narychlo zabalil kombinézu do novin. Vyšel ven.
Selma už tam čekala, seděla o kousek dál na lavičce. Svěží, ještě celá růžová po sprchování… Pokuřovala a dívala se na nedaleký stavební výkop.
Andrej si s nepříjemným pocitem uvědomil, že to mohla být ona, na koho ten chlupatý chlápek civěl dírkou ve stěně šatny a málem z toho slintal… Přistoupil k Selmě a položil jí dlaň na chladivou šíji: „Půjdeme?“
Zvedla k němu oči, usmála se a tváří se otřela o hřbet jeho ruky.
„Já to dokouřím, ano?“
„Jistě,“ souhlasil Andrej, sedl si vedle Selmy a taky si zapálil.
V obrovském výkopu se hemžily stovky lidí. Míhaly se lopaty, slunce na nich jiskřilo, hlína létala vzduchem. Vozy naložené zeminou se v dlouhé řadě táhly až k protějšímu svahu, u haldy betonových panelů se připravovala nastupující směna. Vítr zvedal oblaka červenavého prachu, zanášel až sem útržky pochodové písně, která burácela z amplionů, rozmístěných po staveništi na betonových sloupech, a pohupoval obrovskými dýhovými deskami s vybledlými plakáty a hesly: „Geiger řekclass="underline" Musíme to dokázat! Město odpovědělo: Nezklameme!“ „Velká stavba — úder slabochům!“
„Experiment s experimentátory!“
„Otto mi slíbil…,“ prohodila Selma, „dneska budou koberce…“
„To je prima,“ zaradoval se Andrej. „Vyber ten největší, co tam bude.
Dáme ho do přijímacího pokoje.“
„Chtěla jsem něco koupit tobě do pracovny. Gobelín… Na zeď… Vzpomínáš si, že mě to napadlo hned, jak jsme se loni přestěhovali?“
„Do pracovny?“ zamyslel se Andrej. Představil si svou pracovnu, gobelín — a na něm sbírku zbraní… Nebylo to špatné. „To je prima nápad!
Fajn…! Do pracovny!“
„Musíš ale určitě zavolat Rumerovi,“ řekla Selma, „ať mi na to někoho pošle.“
„Zavolej mu sama, já nebudu mít čas… A nebo ne! Já mu zavolám.
Kam má někoho poslat? K nám domů?“
„Ne, přímo do skladu. Přijdeš na oběd?“
„Asi jo. Jen tak mimochodem — Icik už několikrát naznačil, že by k nám rád zašel.“
„Výborně! Pozvi ho na dnešní večer. Už jsme se věčnost neviděli. A taky musíme pozvat Wanga a Mei Ling.“
„Hm…,“ Andrej na Wanga úplně zapomněl. Opatrně se zeptaclass="underline" „A kromě Icika… chceš z našich známých pozvat ještě někoho dalšího?“
„Z našich známých? Možná plukovníka…,“ prohodila nejistě Selma. „Je to fajn chlap… Ale jestli chceme pozvat ještě někoho dalšího, nemůžeme vynechat Dollfussovy! Už jsme u nich dvakrát byli…, musíme jim to oplatit.“
„Ještě tak jeho…,“ prohodil Andrej. „Jenom jeho — to nejde.“
„Víš co? Zatím jim nevolej — a večer uvidíme.“ Bylo mu jasné, že Wang s Dollfussovými nejde dohromady. „Nebylo by lepší pozvat Čačuu?“
„To je geniální!“ zaradovala se Selma. „Nasadíme ho na Dollfussovou — a všechno bude v pohodě.“ Odhodila nedopalek. „Půjdeme?“
Z výkopu vycházela ke sprchám skupina Velkých budovatelů. Tak se říkalo dělníkům ze slévárny… Měli zjevně dobrou náladu, vesele na sebe pokřikovali, předbíhali se a zřejmě jim vůbec nevadilo, že kolem sebe víří spousty prachu.
„Půjdeme,“ souhlasil Andrej.
Po neudržované písčité cestě mezi dvěma řadami řiďounkých, nedávno zasazených lipek došli k autobusové zastávce. Stály tam už dva přeplněné oprýskané autobusy. Andrej se podíval na hodinky. Do odjezdu chybělo sedm minut. Z prvního autobusu se snažily nějaké rozkurážené ženské vyhodit opilce, který chraptivě hulákal. Ženské taky hystericky křičely… „Pojedeme s tímhle blázincem, nebo půjdeme pěšky?“ zeptal se Andrej.
„Máš čas?“