„Mám. Tak pojď, projdeme se kolem Propasti. Tam není takový horko.“
Selma se do něj zavěsila. Zamířili doleva, do stínu čtyřpatrového domu, který se celý ztrácel v lešení, a dlážděnou uličkou se pustili k Propasti.
Tahle část města byla zanedbaná a málo obydlená. Dávno opuštěné domky se měnily v ruiny, dlažbou prorůstala tráva. Nebývalo to tu bezpečné ani za bílého dne, natož v noci. Tady nacházeli své útočiště ti, kteří byli na štíru se zákonem. Měli tu své brlohy, žili tu, pálili samohonku, kšeftovali kradeným zbožím, byl tu ráj kuplířek a prostitutek a vůbec veškeré spodiny.
Před časem tu proběhla razie. Pár jich sebrali a odvezli na blata jako pomocné síly k farmářům, někteří se prostě rozutekli a někteří v tom zmatku dokonce přišli o krk… Všechno cenné, co se tu našlo, bylo zabaveno ve prospěch Města. Ještě víc tu pak všechno zpustlo… Nějakou dobu sem chodívaly policejní hlídky, pak už se to považovalo ze bezpředmětné — a docela nedávno vyšla vyhláška, že tyhle městské brlohy se strhnou a místo se zplanýruje. V budoucnu tu bude — stejně jako na celém pásu podél Propasti — parková zóna s centry kultury a oddechu.
Andrej se Selmou minul poslední ruinu a pak se dali podél Propasti loukou, zarostlou až po kolena svěží trávou. Tady nebylo takové vedro. Z Propasti sem dýchal vlhký, chladivý vzduch. Selma kýchla a Andrej ji objal kolem ramen. Žulová zídka, kterou Město kolem Propasti stavělo, ještě do těchto míst nedosáhla, a tak se Andrej instinktivně držel od prudkého srázu na dobrých pět šest kroků… Tady — nad Propastí — měl snad každý obyvatel Města velice podivný pocit. Pohled odtud byl totiž dost zvláštní. Člověk měl dojem, že se mu svět přímo před očima štěpí na dvě poloviny. Směrem na západ zářila nad Propastí modrozelená prázdnota. Nevypadala jako moře, ani jako obloha… Prostě tam bylo prázdno, a to mělo modrozelenou barvu. Modrozelené Nic… A na východě čněla kolmo vzhůru obrovitá stěna, k níž přiléhalo Město. Hladká, pevná Žlutá stěna… Žlutá, nezdolatelná stěna… Nekonečné prázdno na západě, nekonečná hradba na východě. Pochopit tahle dvě nekonečna bylo fakticky nemožné. Vymykalo se to lidskému chápání. Tomu se dalo jen přivyknout. Ti, kteří si zvyknout nedokázali nebo nechtěli, ti se těmhle místům vyhýbali. Moc lidí tu nikdy nebývalo… Chodívaly sem většinou jen zamilované dvojice — a to ještě spíš v noci.
Propast totiž slabounce zeleně světélkovala, jako by někde tam dole cosi po věky věků práchnivělo. Zelenavý svit dost zřetelně vyznačoval černě lemovanou hranici Propasti. A tráva tu byla překvapivě měkká a vysoká… „Až se postaví ty vzducholodě,“ řekla najednou Selma, „bude se nad Propastí lítat — a taky se do ní spouštět?“
„Jaký vzducholodě?“ zeptal se překvapeně Andrej.
„Jak to — jaký?“ změřila si ho užasle Selma a Andrej se plácl do čela: „Aha! Aerostaty! No jo…, to se budeme samozřejmě spouštět dolů. Do Propasti.“
Mezi obyvateli Města, kteří měli za povinnost každý den odpracovat jednu hodinu na Velké stavbě, se rozšířila zvěst, že se tu buduje gigantický závod na výrobu vzducholodí. Geiger byl toho názoru, že tuhle informaci je dobré nevyvracet, ale taky ji ničím konkrétním nepodporovat.
„Proč dolů?“ zeptala se Selma.
„Podívej se… Zkoušeli jsme vypouštět vzhůru balony. Samozřejmě zatím bez lidí. Jenže nahoře… bůhvíproč… vybuchují. Výš než kilometr se ještě žádný nedostal.“
„A co je dole? Co si myslíš, že tam je?“
Andrej pokrčil rameny: „Nemám tušení.“
„To jste teda vědátor, pane poradce!“
Selma zvedla z trávy úlomek staré desky s ohnutým rezatým hřebíkem a hodila ho do Propasti.
„Někdo tím tam dole možná dostane do makovice.“
„Nedělej hlouposti,“ napomenul ji beze zloby Andrej.
„Už jsem zkrátka taková,“ zasmála se. „Copak to nevíš?“
Andrej ji sjel očima od hlavy až k patě.
„Ale vím… Chceš, abysme si to trošku připomněli?“ „Chci…“
Rozhlédl se. Na střeše nedaleké chatrče, která už se taky chystala spadnout, seděli dva chlapi v podivných čepicích, klimbali nohama a kouřili.
Vedle trčela vzhůru z haldy odpadků napolo pokácená obrovitá troj nožka s beranidlem na rezatém řetězu.
„Čuměj na nás,“ poznamenal. „Škoda. Jinak bych ti předvedl, jakej jsem pan poradce!“
„Hele, mladej!“ zakřičel jeden z těch, co seděli na střeše, „neztrácej čas!
Rozdej si to s ní!“
Andrej dělal, že to neslyší: „Půjdeš teď rovnou domů?“
Podívala se na hodinky.
„Musím k holiči.“
Andreje najednou ovládl jakýsi zvláštní pocit. Jako by teprve v téhle chvíli naplno pochopil svou vlastní důležitost. Ano, je vážená osoba, poradce, který pracuje v kanceláři prezidenta, je ženatý, jeho manželka je krásná a jeho byt pěkně zařízený… A manželka teď půjde ke kadeřníkovi, protože večer budou mít doma hosty… ne nějaké kumpány, s kterými by se opíjeli, ale vážené hosty, přední občany Města… Jako by si právě teď Andrej plně uvědomil, že je vyzrálou osobností, že je v celé společnosti uznávaný, důležitý, významný… Roztěkané mládí bylo pryč, oženil se, stal se z něj úspěšný muž, který pevně stojí na vlastních nohou. Jediné, co zatím neměl, byly děti… Všechno ostatní, co patří k úspěšným mužům, však už získal… „Dobrý den přeju, pane poradce,“ pronesl někdo uctivě.
Andrej si uvědomil, že už jdou obydlenou čtvrtí. Zleva se zvedala žulová zídka, pod nohama se míhaly betonové kostky chodníku, před nimi se tyčil bělostný komplex Skleněného domu. Mladý, urostlý strážník v modré uniformě se vypjal jako strunka a svižně zasalutoval. Byl celý jako ze škatulky, jeho černá pleť se jen leskla… Andrej mu roztržitým pokývnutím odpověděl na pozdrav a obrátil se k Selmě: „Promiň… Zamyslel jsem se… Co jsi to říkala?“
„Abys nezapomněl zavolat Rumerovi. Potřebuju někoho na výpomoc — a nejen kvůli tomu koberci. Musí se nakoupit víno, vodka… Plukovník má rád whisky, Dollfuss pivo. Toho piva vemem rovnou celou basu…“
„Jasně! Ať můžou nasávat!“ souhlasil Andrej. „Udělej maso po burgundsku.
Mám ti poslat na pomoc Amálii?“
Rozloučili se u cestičky, která vedla ke Skleněnému domu. Selma šla dál a Andrej se za ní chvíli s potěšením díval. Pak se vydal k západnímu vchodu. Rozsáhlé vybetonované prostranství před Skleněným domem bylo liduprázdné, jen na několika místech se modraly uniformy strážníků. Pod hustými korunami stromů, lemujícími prostranství, postávali jako vždycky zvědavci. Většinou to byli noví obyvatelé Města, kteří přímo hltali očima sídlo mocných a naslouchali penzistům, ochotně podávajícím informace.
U vchodu stál známý Dollfussův vehikl. Kapotu měl jako vždycky zdviženou a šofér se jako vždycky rýpal v motoru, celou půlkou těla se nořil mezi blyštivý chrom. Vedle něj se dost podivně vyjímal ohavně páchnoucí špinavý náklaďák, s kterým přijel nějaký farmář patrně rovnou z blat. Nad postranicemi trčely zkrvavělé nohy poraženého dobytka a nad tím vším se vznášelo mračno much. Řidič náklaďáku se hádal se stráží, která ho nechtěla pustit dovnitř. Hádka už zřejmě trvala delší dobu. Velitel stráže si vzal na pomoc ještě další tři muže — a širokým schodištěm sem mířili ještě dva.
Farmář připadal Andrejovi povědomý. Byl to hubený dlouhán se zplihlými kníry a táhl z něj pot, benzin a kořalka. Andrej ho minul, ukázal stráži svůj průkaz a vešel do vestibulu. Zaslechl, že farmář se dožaduje přímo prezidenta Geigera a stráž že mu neustále opakuje, že tohle je služební vchoď a že se musí objet celá budova, tam že je recepce. Hlasy hádajících se mužů nabíraly pořád na síle… Andrej vyjel výtahem do čtvrtého patra a vstoupil do dveří, na kterých se skvěl černozlatý nápis: „Prezidentská kancelář. Oddělení vědy a techniky“.