„Jak to — pětasedmdesáti? Instrukce jasně uvádí číslo šedesát sedm!“
„Podle rozhodnutí personálního oddělení prezidentské kanceláře…,“
Varejkisovy rty se při tiché řeči skoro ani nepohnuly, „je inteligenční index pracovníků prezidentské kanceláře, oddělení vědy a techniky, stanoven nejméně na pětasedmdesát.“
„Aha…“ Andrej si prohrábl vlasy. „Hm… No — je to logické!“
„Kromě toho,“ pokračoval Varejkis, „z těch osmi testovaných jich pět nedosahuje ani té hranice šedesáti sedmi. Tady je seznam.“
Andrej si ho vzal a pročetl ho. Dva muži, šest žen, jména mu moc neříkala… „Moment,“ řekl najednou zachmuřeně, „Amálie Tornová… To je přece moje Amálie! Co to má znamenat?“
„Padesát osm,“ hlesl Varejkis.
„A dřív?“
„Dřív jsem tu nebyl, tak nevím.“
„Ale to je přece moje sekretářka! Moje! Moje osobní sekretářka!“
Varejkis zvadle mlčel. Andrej si ještě jednou prohlédl seznam. Rašidov… Ten je zřejmě z geodézie. Někdo o něm pochvalně mluvil… Nebo snad na něj nadával? Tatjana Postniková, operátorka. Aha, to je taková milé, kudrnaté stvoření… Něco měla s Quejadou… Ne! To byla jiná… „Tak dobře,“ prohodil Andrej, „já už si s tím nějak poradím a pak si o tom promluvíme. Měl byste ale po své linii zjistit, jak postupovat u takových pracovních zařazení, jako je sekretářka, operátorka…, prostě pokud se jedná o pomocný personál. Na ten nemůžeme klást takové požadavky jako na vědecké pracovníky. Koneckonců — máme tu taky kurýry, poslíčky.“
„Jak si přejete,“ řekl na to Varejkis. „Máte ještě něco??“
„Ano. Jde o instrukci nula nula tři.“
Andrej se zamračiclass="underline" „Nevzpomínám si.“
„Propagace Experimentu.“
„Aha… Co je s tím?“
„Soustavně se objevují signály týkající se těchto osob.“
Varejkis položil před Andreje seznam, kde byla všehovšudy tři jména.
Jednalo se o tři muže a všichni tři byli vedoucími oddělení. Důležitých oddělení… kosmografie, sociální psychologie a geodézie. Sullivan, Butz a Quejada… Andrej zabubnoval prsty po seznamu. To je hrozné, napadlo ho, zase ta stará písnička…! To chce ale klid. Nerýpat do toho. Pořád proti nim něco mají, ale já s nimi potřebuju spolupracovat… „To je nepříjemné,“ řekl nahlas. „Moc nepříjemné. Předpokládám, že jsou to prověřené informace. Nemůže jít o omyl, že?“
„To je několikrát potvrzená a z několika míst dodaná informace,“ pronesl bezbarvým hlasem Varejkis. „Sullivan je přesvědčen, že Experiment ve Městě normálně pokračuje. Tvrdí, že právě Skleněný dům — i když to mnozí ani netuší — je přímým pokračovatelem ideje Experimentu. Tvrdí, že Převrat nebyl nic jiného než jedna z etap Experimentu.“
Svatá slova, pomyslel si Andrej. Icik říká totéž, ale Fritzovi se to strašlivě nelíbí. Icikovi to vždycky projde, ale chudákovi Sullivanovi asi ne.
„Quejada…,“ pokračoval Varejkis, „i před podřízenými vyjadřuje svůj obdiv k vědecko-technické úrovni hypotetických experimentátorů. Znevažuje aktivity našeho prezidenta a jeho prezidentské rady. Už dvakrát jejich činnost přirovnal k myšímu rejdění v krabici na boty…“
Andrej naslouchal se sklopenýma očima. Snažil se nepohnout ani svalem ve tváři.
„A konečně Butz… Nevhodně se vyjadřuje o panu prezidentovi. V podnapilém stavu označil současný režim za diktaturu průměrnosti nad kretény.“
Andrej zprudka vydechl. Čert aby je vzal i s těmi jejich řečmi, pomyslel si a odstrčil od sebe papír s napsanými jmény. Tohle má být elita…! A sami sobě kálejí na hlavu!
„A vy o tom všem víte,“ řekl a zahleděl se na Varejkise, „vám je to všechno známo…“ Zarazil se. Tohle neměl… Je to hloupé. Varejkis se mu bez mrknutí zasmušile díval do očí. „Odvedl jste dobrou práci,“ pokračoval tedy Andrej. „Je na vás spolehnutí… Předpokládám, že tuhle informaci už jste pustil obvyklými kanály dál…,“ a zaťukal nehtem na list papíru. „Udělám to dneska. Mou povinností bylo seznámit vás s tím jako prvního.“
„Výborně,“ kývl spokojeně Andrej. „Zařiďte to!“ Svorkou pak spojil oba papíry popsané informacemi, které dnes od Varejkise dostal a vložil je do modrých desek s nadpisem: „K prezidentovým rukám“. A pak prohodiclass="underline" „Copak nám asi k tomu poví Rumer?“
„Jelikož to není poprvé, co se takové věci proslýchají, předpokládám, že pan Rumer doporučí, aby ti, kterých se tato informace týká, byli ze svých funkcí odvoláni.“
Andrej na něho mimovolně pohlédl, sklouzl očima někam do dálky a rychle řekclass="underline" „Včera jsem byl na předpromítačce nového filmu… Jmenuje se to ‚Nazí a bossi…‘ Vtipné, že? Schválili jsme to, brzo to bude v kinech. Moc a moc vám to doporučuji. Víte, tam je všechno…“ A zvolna, podrobně začal Varejkisovi vykládat obsah onoho podivuhodného nesmyslu, který včera viděl a který se kupodivu tolik líbil Fritzovi! A nejen jemu! Varejkis mlčky poslouchal, občas — jako by se vzpamatoval — rychle přikývl, ale na takových místech, kde by to Andrej nečekal. V jeho obličeji se nezračilo nic, jen laxní smutek…, bylo jasné, že už dávno ztratil nit a vůbec nic nechápe.
V tom nejdramatičtějším okamžiku, kdy si Varejkis zřejmě uvědomil, že bude muset děj vyslechnout až do konce, Andrej najednou zmlkl, zívl a v poklidu zakončiclass="underline" „Atakdál, stále v tomhle duchu… Určitě se na to jděte podívat! Jen tak mimochodem, jaký dojem na vás udělal mladý Catcher?“
Varejkis sebou trhclass="underline" „Catcher? Zatím se mi zdá, že je s ním všechno v pořádku.“
„Mně taky,“ kývl Andrej. Sáhl po telefonu. „Máte ještě něco?“
Varejkis vstal.
„Ne, to je všechno. Můžu odejít?“
Andrej blahosklonně kývl a do telefonu řekclass="underline" „Amálie, kdo tam ještě je?“
„Ellizauer, pane poradce.“
„Jaký Ellizauer?“ užasl Andrej a očima sledoval Varejkise, jak se opatrně, kousek po kousku přelévá dveřmi ven.
„Zástupce šéfa oddělení dopravy. Přišel sem ve věci případu ‚Akvamarín‘.“
„Ať počká! Přineste mi poštu!“
Amálie se za minutku objevila ve dveřích. Celou tu dobu si Andrej procvičoval a masíroval bicepsy a protahoval se, dělalo mu to dobře po té hodině šichty, kterou si odkroutil s lopatou v rukách. A jako vždycky si říkal, že je to výborná rozcvička pro člověka, který vede především sedavý způsob života.
Amálie za sebou zavřela, pak zaťukala svými vysokými podpatky po parketách a zastavila se vedle Andreje. Na stůl položila desky s korespondencí.
Andrej ji podle svého zvyku objal kolem pevných boků obemknutých chladivým hedvábím, pak ji jednou rukou popleskal po stehnech a druhou otevřel desky.
„Tak copak tu máme?“ pronesl dobrosrdečně.
Amálie jako by pod jeho dlaní tála… Snad dokonce přestala i dýchat. Je směšně oddaná… jako pes, napadlo ho. Ale v práci se vyzná… Pohlédl na ni zdola nahoru. Jako vždycky, když ji zaplavila něha, zbledla a tvářila se vylekaně. Pak se jejich oči setkaly a Amálie nejistě zvedla svou úzkou horkou dlaň a položila ji Andrejovi na šíji. Prsty se jí chvěly.
„Tak co, holčičko?“ řekl laskavě. „Je v tyhle hromadě něco důležitýho?
A nebo teď zamkneme a změníme polohu?“
Tahle věta pro ně dva měla jednoznačný význam. Bylo to jakési kódové označení milostné hry na koberci a na křesle. Andrej by nikdy o Amálii nemohl říci, jaká je v posteli. Nikdy s ní v posteli nebyl… „Je tady návrh finančního rozpočtu,“ pronesla tiše Amálie. „Potom ještě různý přípisy a taky osobní korespondence. To jsem neotvírala.“