„Tak to je v pořádku,“ pochválil ji. „Třeba tam bude něco od nějaký krásný slečny…“
Pustil Amálii a ona si tiše povzdechla.
„Počkej tady,“ řekl. „Neodcházej! Jen to rychle prolítnu.“
Sáhl po prvním dopisu, který mu přišel pod ruku, a roztrhl obálku. Očima přeletěl řádky a zamračil se. Operátor Jevsejenko podával oznámení na svého šéfa Quejadu, že se „nepěkně vyjadřuje o celém vedení a konkrétně o panu poradci…“ Andrej toho Jevsejenka dobře znal. Byl to takový podivín — a v životě měl smůlu. Ve všem vždycky pohořel. Jednou vzal Andrejovi úplně dech, když si pochvaloval poměry, jaké byly za války v dvaačtyřicátém roce u Leningradu. „Tenkrát to bylo dobrý,“ pronášel zasněně, „člověk nemusel o ničem přemejšlet. Když jsem něco potřeboval, řekl jsem vojákům — a oni mi to sehnali…“ Dotáhl to na kapitána a během války zabil jen jednoho, jediného člověka — svého politruka. Dostávali se tenkrát z obklíčení a Jevsejenko viděl, že jeho politruk padl do rukou Němcům… Vystřelil z úkrytu, politruka zabil — a sám utekl. Velice se za tenhle čin chváliclass="underline" Němci by jistě politruka umučili… Takže Jevsejenko se ukázal jako muž činu… Co s ním, pitomcem, má teď Andrej dělat? Tohle už je šesté udání, které poslal. Jenže Rumerovi nebo Varejkisovi to nepošle, jenom mně! říkal si trpce Andrej. Je to prevít! Moc dobře ví, že kdyby to poslal Rumerovi nebo Varejkisovi, je s Quejadou amen. A já mu nic neudělám… Já si ho vážím a leccos mu prominu, to o mně každý ví. A tak to Jevsejenko vyřešil geniálně: Svou občanskou povinnost plní — a přitom Quejadovi neuškodí… Stejně je to neřád, celý Jevsejenko!
Andrej dopis zmuchlal a hodil do koše. Otevřel další. Rukopis na obálce mu připadal známý… Zpáteční adresa tam nebyla. Uvnitř byl lístek s textem napsaným na psacím stroji. Podle všeho šlo už o kolikátou kopii… Dole bylo něco připsáno rukou. Andrej si to přečetl, ale nic nemohl pochopit.
Přečetl to tedy ještě jednou — a přeběhl po něm mráz. Podíval se na hodinky… Pak hmátl po sluchátku bílého telefonu, strhl je z vidlice a vytočil číslo.
„Poradce Rumera! Rychle“! zavelel přeskakujícím hlasem.
„Poradce Rumer je zaneprázdněn.“
„Tady je poradce Voronin! Řekl jsem — rychle!“
„Promine, pane poradce, ale poradce Rumer je u prezidenta.“
Andrej praštil s telefonem, odstrčil od sebe vyděšenou Amálii a vrhl se ke dveřím. Už držel v ruce kliku, když si uvědomil, že je pozdě, že už nic nemůže udělat. Jestli to je všechno pravda…! Jestli nejde o hloupý žert…!
Pomalu přistoupil k oknu a zahleděl se dolů. Prostranství před Skleněným domem bylo liduprázdné jako vždycky. Občas se tam mihla jen modrá uniforma strážníků, ve stínu pod stromy okouněli zvědavci… Pak prázdnou plochu překulhala jakási stařenka s dětským kočárkem. Potom tudy projelo auto. Andrej čekal, stále se díval dolů… Amálie k němu zezadu tiše přistoupila a dotkla se jeho ramene.
„Co se stalo?“ zeptala se šeptem.
„Jdi pryč,“ řekl, aniž se obrátil. „Jdi si sednout!“
Okamžitě ho poslechla.
Andrej se znovu podíval na hodinky. Ukazovaly už minutu navíc… Samozřejmě, nic se nestane, říkal si. Proč taky… Je to hloupej vtip. Nebo možná i vydírání… V tom okamžiku se však od stínu stromů odlepil nějaký člověk a zvolna si to zamířil ke Skleněnému domu. Odtud, z výšky, se zdálo, že to je člověk poměrně malý a obtloustlý — a Andrej ho nepoznával. Velice dobře věděl, že ten, kdo mu psal, byl vytáhlý a spíš hubený. Tenhle byl ovšem nějak zvláštně bachratý a šel dost nemotorně. Teprve na poslední chvíli Andrejovi došlo, proč… Zamhouřil oči a mimovolně od okna odstoupil… Ozvala se rána. Byl to silný, prudký výbuch. V oknech zadrnčelo, rámy se zachvěly a někde dole se začalo s rachotem sypat sklo. Amálie přidušeně vykřikla a zdola se ozvaly desítky vyděšených hlasů… Andrej odstrčil Amálii, která se rozběhla k oknu, donutil se otevřít oči a podívat se dolů. Tam, kde předtím byl onen člověk, stál špinavě žlutý sloup dýmu. Za ním nebylo nic vidět. Ze všech stran sem přibíhaly modré uniformy a opodál — pod stromy — narůstal dav zvědavců. Bylo po všem.
Pod Andrejem se podlamovaly nohy. Vrátil se ke stolu, usedl a znovu si vzal do ruky dopis.
„Všem mocným tohoto obludného světa!
Nenávidím lež, ale vaše pravda je ještě horší nežli lež. Změnili jste Město ve spořádaný chlév a obyvatele Města v syté vepře. Já ale nechci být sytý vepř, nechci být ale ani pasák vepřů — a žádnou další možnost váš mlaskající svět neskýtá. Máte své právo, a to vás uspokojuje. Jste ubozí, třebaže někteří z vás byli skutečnými lidmi. Jsou mezi vámi i mí bývalí přátelé — a k nim se obracím především. Slova však na vás nepůsobí, a tak jim dodávám váhu svou smrtí. Snad se zastydíte, snad vás zamrazí, snad se alespoň budete v tom svém chlévě cítit nepříjemně. Ve víc doufat nemůžu.
Přijde boží odplata za váš prázdný život! To nejsou má slova, ale já se pod ně s nadšením podepisuji — Danny Lee.“
To všechno byla napsáno na stroji přes kopírák. Podle čitelnosti textu to mohla být tak třetí čtvrtá kopie… A dole bylo rukou připsáno: „Milý Voronine, sbohem! Vyhodím se do vzduchu dnes ve třináct nula nula na náměstí před Skleněným domem. Jestli ti dopis dojde včas, můžeš se na to podívat. Nepokoušej se mi ale v mém úmyslu zabránit — jen by bylo víc obětí. Tvůj někdejší přítel a vedoucí redaktor listárny v tvých někdejších novinách — Danny.“
Andrej zvedl oči a uviděl Amálii.
„Pamatuješ se na Dannyho?“ zeptal se jí. „Danny Lee z listárny.“
Amálie mlčky kývla a pak se jí obličej zkrabatil hrůzou: „To ne!“ zachraptěla. „To není pravda!“
„Vyhodil se do vzduchu,“ stěží ze sebe vypáčil Andrej. „Zřejmě se obalil dynamitem. Přivázal si ho pod sako…“
„Proč?“ Amálie stiskla rty, z očí jí vytryskly slzy a proudem stékaly po bílých tvářích.
„Já tomu nerozumím,“ řekl bezmocně Andrej. „Vůbec tomu nerozumím.“
Nešťastně ulpěl očima na dopise. „Nedávno jsem se s ním viděl. O něco jsme se jako vždycky hádali…“ Znovu se tázavě podíval na Amálii: „Nepokoušel se třeba ke mně dostat? Co když tu někdy byl a já ho nepřijal?“
Amálie si schovávala tváře do dlaní a vrtěla přitom hlavou.
A najednou Andrej dostal vztek. Dokonce to ani nebyl normální vztek, spíš se ho zmocnila jakási zuřivá podrážděnost, něco podobného tomu, co už dneska jednou pocítil při hádce po sprchování. Co to do těch lidí někdy vjede? Co ještě chtějí? Idiot Danny! Co tím dokázal? Vepřem nechce být, pasákem vepřů taky ne… Prý: prázdný život! Ať jde do háje s tou svou prázdnotou!
„Neřvi!“ okřikl Amálii. „Utři si nos a jdi ke svýmu stolu!“
Odstrčil od sebe dopis, vyskočil a rozběhl se k oknu.
Dole byla spousta lidí. Uprostřed davu zůstávalo volné šedivé místo, kolem nějž vytvářely kruh modré uniformy. Bělaly se tam lékařské pláště.
Sanitka zběsile vyla a pokoušela se prorazit si cestu… No… tak co jsi dokázal? Že s námi nechceš žít? A proč jsi to musel dokazovat?
A komu? Že nás nenávidíš? Zbytečně. Děláme všechno, co je třeba dělat. Nemůžeme za to, že někteří chtějí být jak sytí vepři. Byli takoví už dřív, budou takoví pořád. My je můžeme jen nakrmit, oblíknout a nenechat je fyzicky strádat. O nějakém psychickém strádání nemají ani ponětí.