„Ano. Icik tam získá staré archivy — a ty odtamtud budeš mít výsledky pozorování slunce a všeho dalšího, co budeš potřebovat.“
„Výborně,“ zaradoval se Andrej. „Konečně jsem se dočkal!“
„Bude tu ale ještě jeden úkol,“ poznamenal Geiger. „Hloubkový průzkum… Expedice musí proniknout co nejdál na sever. Nejdál, jak to jen půjde… a jak vystačí pohonné hmoty a voda. Na takovou akci je nutné členy expedice vybírat podle speciálního klíče a s největší pečlivostí. Budete brát pouze dobrovolníky — lépe řečeno: ty nejlepší z dobrovolníků. Je docela možná, že nebudete jenom hledat papíry v archivech nebo koukat do dalekohledu, ale že taky budete muset střílet, čelit útokům, unikat z obklíčení… atakdále. Proto s vámi půjdou vojáci. Kdo to bude — a kolik jich bude, to ještě upřesníme…“
„Radši co nejmíň,“ podmračil se Andrej. „Já ty tvoje vojáčky znám!
Kdo s nimi má vyjít?“ Roztrpčeně od sebe odsunul sklínku. „A stejně to nechápu! Nechápu, proč tam musí být i vojáci. Nechápu, proč by se tam mělo střílet… Přece je tam liduprázdno! Rozvaliny a nic jinýho… kdo by tam měl střílet?“
Icik se zasmáclass="underline" „Kamaráde, tam je možný všechno.“
„Co to znamená — všechno? Třeba se tam čerti žení…, neměl by se s sebou vzít tedy i kněz?“
„A třeba mě taky necháte domluvit až do konce?“ zeptal se Geiger.
„Jen mluv,“ řekl navztekaně Andrej.
Takhle je to vždycky, pomyslel si. Užuž se zdá, že se konečně splnilo dávné přání, ale nakonec to dopadne tak, že by bylo lepší, kdyby se nesplnilo.
Ne, ne, to ať se třeba vedení staví na hlavu, ale tuhle expedici pánům oficírům do chřtánu nenacpu. Šéfem expedice bude Quejada. Bude velet nejen vědecké složce, ale celé skupině! A když ne, žádná kosmografie se konat nebude! Ať si ti vaši šikovatelé velí jenom Icikovi! Expedice je vědecká záležitost, a to znamená, že v čele bude vědec… V té chvíli si Andrej vzpomněl, že mu kdosi říkal o Quejadovi něco negativního. Ta vzpomínka ho tak navztekala, že mu unikla následující Geigerova slova.
„Cože?“ vyhrkl tedy provinile.
„Ptám se tě, jak daleko od Města asi tak může být konec světa.“
„Spíš: začátek,“ opravil ho Icik.
Andrej zlostně pokrčil rameny: „Čteš vůbec moje materiály, co ti posílám?“ obrátil se na Geigera.
„Čtu. Ty tam tvrdíš, že při cestě na sever zaznamenáme pohyb slunce směrem k horizontu. Bude se k němu sklánět. To znamená, že někde daleko na severu uvidíme, jak zapadá až za horizont a ztrácí se z očí. Tak teď se tě ptám: Jak daleko je k tomuhle místu. Můžeš mi to říct?“
„Nečteš to pořádně,“ řekl Andrej. „Kdybys to četl, věděl bys, že tahle expedice má vyjasnit, kde ten začátek světa je…“
„Ale to jsem pochopil,“ namítl trpělivě Geiger. „Já se tě ptám: Kde — přibližně… chápeš? přibližně! Je to spíš tisíc kilometrů, nebo sto tisíc?
Nebo dokonce milion…? Ta expedice musí mít stanovený svůj cíl, svůj úkol, chápeš to? Jestli jde o milion kilometrů, tak se tu o nějakém cíli nedá mluvit. Ale jestli…“
„Jasně, jasně, chápu,“ vyjel Andrej. „To jsi mohl říct rovnou. Já ti to vysvětlím.
Problém je v tom, že neznáme zakřivení povrchu a nevíme, jak daleko od nás je slunce. Kdybych měl možnost mnoha měření podél celého Města… ne podél toho současného, ale podél historických hranic…, mohlo by mi to pomoci. Měření na malém prostoru jsou na nic. K výpočtu potře buju údaje z několika stovek kilometrů, zatím mám ale k dispozici jen měření z padesáti kilometrů. Proto nemůžu dojít ani k přibližným výsledkům.“
„Řekni minimum — a maximum,“ naléhal Geiger.
„Maximum — nekonečno,“ odpověděl Andrej. „To v případě, jestli je tenhle svět plochý. A minimum… řádově tisíce kilometrů.“
„Vy vědátoři jste k ničemu,“ řekl otráveně Geiger. „Kolik už jsem do vás nacpal peněz — a výsledek…?“
„Ale nech toho,“ skočil mu do řeči Andrej. „Dva roky ti vykládám, jak je ta expedice důležitá. Chceš vědět, v jakým světě žijeme? Tak na to dej prachy, zajisti dopravu, lidi… Jinak se nic nedovíme. Aby výpočty byly k něčemu dobrý, musím mít materiály aspoň z pěti set kilometrů. Jde o různá měření — třeba i gravitace, ale taky čistoty ovzduší, změn výšky… na Zemi by se řeklo: nadmořské…“
„No dobře,“ nenechal ho domluvit Geiger, „teď toho necháme. To jsou detaily. Jen chci, aby vám bylo jasno, že jedním z úkolů expedice je najít začátek světa. Je vám to teda jasný?“
„Je nám to jasný,“ odpověděl Andrej. „Ale proč ho chceš najít, to tedy nechápu.“
„Chci vědět, co tam je. Něco tam být musí. A možná na tom hodně záleží.
Může to mít na leccos vliv.“
„Například?“
„Například na Antiměsto.“
Andrej skoro vybuchclass="underline" „Antiměsto! Prosím tě, ty pořád ještě věříš, že někde existuje?“
Geiger vstal, založil si ruce za záda a prošel se po jídelně.
„Věřím, nevěřím… Já to potřebuju vědět! Existuje, nebo ne?“
„Tedy já osobně,“ podotkl Andrej, „jsem už dávno došel k tomu, že Antiměsto je výmysl starého vedení.“
„Jo, něco jako Červenej dům,“ zasmál se tiše Icik.
Andrej se nasupiclass="underline" „Červenej dům s tím nemá nic společnýho. Ale pokud jde o Antiměsto…, i ty jsi, Fritzi, říkal, že starý vedení připravovalo vojenskou diktaturu, a tak potřebovalo nějakou hrozbu zvenčí… A z toho vzniklo Antiměsto.
Jako strašák…“
Geiger se teď před Andrejem zastaviclass="underline" „A proč zrovna ty jsi proti cestě až na úplnej konec!? Copak tě nezajímá, jak to tam vypadá? Nechceš vědět, co tam je? To tedy mám poradce, jen co je pravda!“
„Ale tam není nic!“ řekl zaraženě Andrej. „Jenom mráz, věčná noc, ledová pustina. Něco jako odvrácená tvář Měsíce…“ „Já mám k dispozici jiné informace,“ řekl Geiger. „Podle nich Antiměsto existuje. Žádná ledová pustina tam není — a jestli náhodou ano, pak se dá přejít. Je tam město podobné našemu, jenom nevíme, co se tam děje, a neznáme záměry těch, co tam žijí. Slyšel jsem, že tam ve srovnání s námi všechno probíhá opačně. Když my se máme dobře, oni špatně…“ Najednou se odmlčel a znovu se začal procházet po jídelně.
„Panebože,“ vyjekl Andrej, „co to je za nesmysl?“ Podíval se na Icika a užasl. Icik, rozvalený na židli — s jednou rukou za opěradlem a s kravatou úplně nakřivo — zářil a vítězně se šklebil. „Aha,“ dodal Andrej, „odtud tedy vítr vane, ale můžeš mi, Iciku, říct, kdes to sebral? Z jakých věrohodných pramenů?“
„Pořád ze stejnejch, srdíčko moje,“ zahihňal se Icik. „Historie — to je velká věda! A víš, v čem je naše Město… samozřejmě kromě jinejch věcí… obzvlášť dobrý? Z nějakejch důvodů má zachovalý archivy. Nebyla tu válka, nikdo nás neokupoval, takže — co je jednou psáno, je zkrátka dáno!“
„Ale ty tvoje archivy…,“ přerušil ho zlostně Andrej.
„Jen nepovídej! Fritz to taky dobře ví: Kdo tu našel uhlí? Tři sta tisíc tun uhlí v podzemním skladu! Našli to snad ti tvoji geologové? Ne, prosím!
Kacman to našel. A přitom ani nemusel vstát od svýho stolu. Uvědom si to!“
„Teď se nebavíme o archivech,“ pronesl důrazně Geiger a znovu si sedl, „to je jiná záležitost. Já chci vědět tohle: Za prvé. Co je v našem týlu? Dá se tam žít? Co užitečného se tam dá získat? Za druhé. Kdo tam žije? Chci vědět, kdo žije odtud…,“ zaťukal prstem na stůl, „až po konec světa… nebo po začátek, říkejte si tomu, jak chcete, ale prostě až po to místo, kam se dá dojít. Co je to za lidi? A jsou to vůbec lidi? Proč tam jsou? Jak se tam dostali? Jak se živí…? A za třetí. Zjistit všechno, co se dá, o Antiměstě. To je politický úkol! A to je taky ten pravý důvod, proč expedici povoluju.