Už nikoho nebudu hledat, nebudu nikomu nic vykládat, prostě si vemu někde nějakou hůl a půjdu. Připojím se k nějaké skupině. A když mě nebudou chtít, půjdu sám. Vždyť tady jde i o ženy a děti…!“
Kurátor přikyvoval. Už se neusmíval, tvářil se vážně a bylo vidět, že s Andrejem souhlasí.
„Ale ještě tohle…,“ zachmuřil se Andrej. „Co je s Donaldem?“
„S Donaldem?“ Kurátor znovu zvedl obočí. „Aha… s Donaldem Cooperem…“
Pak se zasmáclass="underline" „Myslíte si, že už sedí za mřížemi a dělá pokání?
Kdepak! Donald Cooper zrovna v téhle chvíli organizuje oddíl dobrovolníků na odražení toho hnusného útoku… Není to žádný gangster, žádný zločin nespáchal. Pistoli získal na černém trhu výměnou za staré bicí hodiny.
Co se dá dělat — celý svůj život byl zvyklý nosit u sebe pistoli…“
„To je fakt,“ řekl s úlevou Andrej. „Jasná věc… Já jsem opravdu nevěřil, že by zrovna Donald…, jen jsem si myslel… Tak je to v pořádku.“ A už se obrátil, že tedy půjde, když si ještě vzpomněclass="underline" „Řekněte mi…, jestli to tedy není tajemství… Řekněte mi, proč to všechno je? Opice! Kde se tu vzaly? Co se tím vlastně sleduje?“
Kurátor si povzdechl a seskočil z parapetu.
„Andreji, už mi zase dáváte otázky, na které…“
„Dobrá! Já to přece chápu,“ přerušil ho prudce Andrej a dlaně přitiskl na prsa, „jenom jsem chtěl…“
„Počkejte! Zase mi dáváte otázky, na které vám nedokážu odpovědět.
Chápete to? Nedokážu… Třeba — proč došlo k destrukci některých staveb — vzpomínáte si? To ale vlastně bylo, ještě než jste sem přišel… A teď zase paviáni. Vzpomínáte si, jak jste se mě vyptávaclass="underline" Jak je to možné? Jsou tu lidé různých národností a všichni mluví stejným jazykem. A dokonce si to ani neuvědomují! Vzpomínáte si, jak vás to překvapilo, jak jste to nemohl pochopit a dokonce vás to děsilo, protože jste se pokoušel Kensimu vysvětlit, že mluví rusky, a on zase přesvědčoval vás, že mluvíte japonsky?
Pamatujete se na to? Teď už jste si zvykl, teď už se na takovéhle věci nevyptáváte.
Je to prostě jedna z podmínek Experimentu. A Experiment je Experiment, co vám k tomu ještě můžu říct?“ Kurátor se usmáclass="underline" „Tak jděte, Andreji, jděte! Vaše místo je tam venku… Je třeba něco dělat. Každý na svém místě — a každý podle svých sil!“
A Andrej spíš vyběhl než vyšel na chodbu. Teď už tu bylo prázdno. Seběhl tedy po hlavním schodišti na náměstí a okamžitě, bez váhání se přidal ke skupině, která tu vedle nákladního auta pod lucernou v klidu vyčkávala.
Protlačil se dopředu, tam mu někdo podal těžkou železnou tyč a on se od toho okamžiku cítil být silný a připravený k boji. Měl přece zbraň.
Někde docela blízko jakýsi známý hlas ryčně velel v trojstup nastoupit.
Andrej si hodil tyč na rameno a rozběhl se tam. Zařadil se mezi nějakého Latinoameričana, který měl přes kabátek od pyžama natažené šle, a mezi blonďatého obrýleného sušinku. Ten byl hrozné nervózní. V jednom kuse si brýle sundával, čistil je kapesníkem, znovu nasazoval a dvěma prsty urovnával.
Utvořený oddíl nebyl velký. Celkem tu bylo asi tak třicet chlapů a velel jim Fritz Geiger. Na jednu stranu to pro Andreje bylo skoro urážející, ale na druhou stranu… Nebylo pochyb, že v dané situaci se Fritz Geiger pro tuhle roli dobře hodí, i když to je bývalý nacistický voják, takový pozůstatek z druhé světové… Jak se dalo předpokládat u bývalého poddůstojníka wehrmachtu, velet mu nedělalo potíže a poslouchat jeho hulákání nebylo nic příjemného.
„Vyrrrovnat!“ řval na celé náměstí, jako by měl před sebou pluk na cvičáku.
„Vy tam… V těch bačkorách…! No — vy! Zastrčte břicho! A co vy…? Rozťápnutej jak kráva před bejkem! Vás se to netýká? Pooozor! Za mnou — pochodem v chod! Pohov…“
Dali se do pohybu. Andrejovi hned někdo zezadu šlápl na nohu. Zakopl a vrazil do blonďatého sušinky vedle sebe, který si zrovna otíral brýle a upustil je na zem. „Blbče,“ sykl Andrej dozadu a jeho soused zoufale zapištěclass="underline" „Dávejte přece pozor!“ Andrej se sehnul, aby mu brýle podal — a v tu chvíli už tu byl Fritz a vztekle je napomínal. Andrej ho s chutí poslal do hajzlu… Obrýlený blonďák, který vypadal na nějakého vědátora, mu dojatě děkoval.
Museli pak dohánět oddíl, který zatím pochodoval dál, a asi po dvaceti metrech dostali rozkaz „nástup do vozů“, přičemž „vůz“ tu byl jenom jeden — obrovský speciální náklaďák na rozvoz cementové kaše. Když tam nalezli, pod nohama jim to čvachtalo. Ten, co měl na nohou bačkory, s námahou přelezl zpátky přes postranici a zvučným hlasem všem oznámil, že „on tímhle vozem nikam nepojede“. Fritz mu rozkázal, aby se vrátil k ostatním. Chlápek zvýšil hlas a prohlásil, že má bačkory, a ty už se mu promočily. Fritz na to řekl něco o dobytku, ale chlap v bačkorách se Fritze vůbec nelekl. Poznamenal, že on se jako nějaký dobytek necítí, protože dobytek by asi klidně v takovém sajrajtu jel… to ať mu tedy všichni ostatní, kterým ta čvachtanice nevadí, prominou… A v té chvíli vylezl z náklaďáku i Latinoameričan, odplivl si Fritzovi rovnou pod nohy, palce si zastrčil pod šle a pomalu šel pryč.
Andrej to všechno pozoroval s jistou škodolibostí. Ne snad, že by souhlasil s tím chlapem v bačkorách a už vůbec mu nebyl sympatický odchod toho druhého… Nebylo to od nich kolegiální, chovali se hloupě, ale bylo docela zajímavé pozorovat Fritze. Jakpak si asi zupák Fritz s touhle situací poradí?
Vzápětí si Andrej musel přiznat, že zupák si poradil dobře. Udělal bez dalších řečí čelem vzad, vyskočil na stupátko vedle šoféra a vykřikclass="underline" „Odjezd!“
Auto se pohnulo — a přesně v tom okamžiku zapnuli slunce… Andrej se sotva držel na nohou, házelo to s ním, musel se přidržovat chlapů kolem sebe, ale přesto se díval. Na obvyklém místě se pomaličku rozsvěcoval červenavý kotouč. Nejdřív se trochu chvěl, jako by pulzoval, byl stále jasnější a jasnější, měnil se do oranžova, pak přecházel ze žluté barvy do bílé, potom na okamžik zhasl a vzápětí se rozzářil tak, že už se na něj dívat nedalo.
Začal nový den. Neproniknutelně černá bezhvězdná obloha se změnila na šedomodrou, začalo z ní sálat horko a vítr vzápětí přinesl žár, jako by vanul z pouště. Z ničeho nic se kolem nich najednou ze tmy vyhouplo velké Město plné veselých barev a přívětivých modrých stínů. Poschodí se zveda la nad poschodími, objevoval se dům za domem… Zprava teď bylo vidět rozžhavenou Žlutou stěnu, která dosahovala až k obloze — a vlevo za střechami domů temněla modrá pláň, jako by tam bylo moře. Až z toho člověk dostal žízeň… Několik mužů se mechanicky podívalo na hodinky. Bylo přesně osm.
Nejeli příliš dlouho. Opičí tlupy sem ještě asi nedorazily. Ulice byly tiché a prázdné — jako vždycky touhle dobou. Tu a tam se otevřelo nějaké okno, ve kterém se někdo protahoval a díval se ven. Náklaďák plný lidí však zřejmě nikoho nezajímal. Někde větrali matrace a přikrývky, na jednom balkoně urputně cvičil fousatý dědeček v pruhovaných trenýrkách. Po nějaké panice nebylo ani stopy.
Jak se však blížili k Šestnáctému kvartálu, už sem tam přece jen viděli lidi, jak utíkají po ulici — rozcuchaní, rozčilení… Někteří s sebou dokonce vlekli i rance. Když spatřili náklaďák plný chlapů, zastavovali se, něco křičeli a ukazovali někam dozadu. Vůz s rachotem zahnul do Čtvrté Levé a málem přitom porazil stařičkou dvojici, která před sebou strkala dvoukolák s kufry. Pak šofér zastavil — a všichni uviděli paviány.