„Jede na trh,“ řekl někdo uctivě. „Farmář.
„Jo, farmářům už chybí ke štěstí jen tyhle opice.“
„Jen si představte, jak by paviáni zřídili pole!“
Andrej se se zájmem díval. Za celou tu dobu tady viděl farmáře poprvé.
Slyšel o nich ale dost… Nebyli to žádní andělé, žili v drsných podmínkách až někde v divočině na blatech. Do města přijížděli, jen když chtěli prodat, co vypěstovali. A na rozdíl od těch, co bydleli ve Městě, nikdy neměnili svou profesi.
Vůz se pomalu blížil. Vozkovi se pohupovala skloněná hlava, ruce tu a tam mechanicky popotáhly za opratě. Do opic, které se až dosud chovaly vlastně dost mírumilovně, najednou vjel nějaký běs. Možná je rozčilili koně, možná už jen měly dost všech těch lidí dole na ulici, ale teď začaly vzrušeně poskakovat, zlostně pořvávat a cenit zuby. Pár se jich vyškrabalo po okapu až nahoru na střechu, začaly tam vytrhávat tašky a házet je dolů.
Jeden ze střepů zasáhl vozku do zad přímo mezi lopatky. Farmář sebou škubl, narovnal se a vytřeštil oči. První, koho uviděl, byl obrýlený vědátor, který se — celý zchvácený — vracel z bezúspěšného pronásledování osamělé opice. Teď si to smutně šlapal za farmářovým povozem. Farmář mlčky odložil opratě a koně se okamžitě zastavili. Chlap slezl na zem, ale ani nestačil vykročit od vozu, když se před jeho očima brýlatý mužík s výkřikem chytil za hlavu a sedl si na bobek. Jeho železná tyč mu vypadla z rukou.
Farmář se užasle rozhlédl. Kolem něj se na vozovku sypaly úlomky tašek vytrhaných ze střechy a drobily se na oranžovou drť. „Kryjte se!“ hbitě zavelel Fritz a sám vběhl do nejbližších vrat. Rázem se všichni rozprchli a někam se schovali. Andrej se přitiskl ke zdi. Tady byl v jakémsi palebném stínu, v relativním bezpečí. Se zájmem sledoval farmáře, který se pořád ještě rozespale a absolutně nechápavě rozhlížel. Kalnýma očima klouzal po římsách a okapech olepených navztekanými paviány, pak zavřel oči a zatřásl hlavou, potom oči zase doširoka otevřel a hlasitě řekclass="underline" „Co to je za hovadinu?“
„Kryj se!“ křičeli na něj. „Hele… Ty fousatej! Pojď sem! Dostaneš do palice, burane!“
„Co to má znamenat?“ zaburácel farmář na mužíčka před sebou. Ten pořád ještě seděl na bobku a šátral rukama po zemi. Už zase ztratil brýle.
„Co to tu je za potvory…? Můžete mi to vysvětlit?“
„To jsou, jak vidíte, opice,“ odpovídal dopáleně muž hledající brýle.
„Copak, pane, nevíte, jak vypadají opice?“
„No… vy to tu teda vedete,“ řekl užasle farmář, který se zřejmě teprve v téhle chvíli probral. „Co si jen toho tady navymějšlíte!“
Tenhle člověk, který sem dorazil odněkud z míst, kde lišky dávají dobrou noc, se prostě rozhodl být nad věcí. Už došel k názoru, že příkoří, které musel snést, není zas tak velké, a tak ohromeně zíral na chlupaté tlupy poskakující po římsách a lucernách. Vyčítavě ale přitom kroutil hlavou a drbal se v bradce. V té chvíli sušinka vědátor šťastně objevil své brýle, sebral hůl a upaloval do úkrytu. Farmář zůstal uprostřed ulice sám samotinký… Jako výborný cíl pro chlupaté snajpery. Tuhle lákavou příležitost si opice ovšem nenechaly ujít. Kolem farmářových nohou to začalo práskat a vzápětí dostal po střapaté hlavě.
„Už toho mám dost!“ zařval a v té chvíli ho jeden z paviánů trefil přímo do čela. Farmář se vrhl ke svému vozu.
Koně stáli jen pár metrů od Andreje — a ten předpokládal, že farmář skočí do vozu, lehne si do něj, práskne do koní a požene to zpátky někam na ta svá blata, pryč z tohohle nebezpečného místa. Jenže fousáč vůbec nemínil práskat do koní. „Poootvory,“ vrčel a vypadalo to, že velice rychle a velice šikovně začíná ten svůj povoz rozebírat. Byl přitom k Andrejovi zády — a tak se nedalo odhadnout, oč jde. Ženy z protějších oken však měly dobrý výhled — a tak najednou všechny sborem zaječely, zabouchly okna a zmizely. Andrej se ani nestačil divit: Fousáč si k něčemu přisedl — a to už se mu nad hlavou zvedala bytelná namaštěná hlaveň s děrovaným kovovým pláštěm.
„Zpěěět!“ strašlivě zařval Fritz a obrovskými skoky se hnal zprava k povozu. „Potvory jedny, neřádi mizerný,“ brumlal si dál fousáč a Andrej jen viděl, že uvnitř vozu dělá nějaké rychlé, zřejmě naučené pohyby, doprovázené kovovým cvakáním. Teď už jen zbývalo čekat, až se ozve pořádný rachot.
I paviáni na střeše začali cosi tušit. Přestali poskakovat, usadili se a ve své opičí mluvě si cosi navzájem sdělovali. Jejich psí tlamy se přitom znepokojeně obracely ze strany na stranu.
To už byl ale Fritz u povozu. Chytil fousáče za rameno a znovu zaveleclass="underline" „Zpět!“
„Dej mi pokoj!“ zavrčel vztekle fousáč a vytrhl se Fritzovi z ruky.
„Nech mě, já je všecky sundám dolů, prevíty ocasatý!“
„Řekl jsem snad jasně…,“ spustil Fritz, ale v tom okamžiku k němu fousáč obrátil obličej a pak se v celé své mohutnosti zvedl a pomalu ironicky pronesclass="underline" „Cože?“ Oba byli asi tak stejně vysocí, ale proti udělanému fousáči Fritz přece jen působil jako střízlík.
„Jak jste k té zbrani přišel? Ukažte doklady!“
Fritzův ostrý tón fousáče viditelně pobaviclass="underline" „Hele ho, cucáka,“ pronesl užasle. „On by chtěl nějaký doklady! A tohle bys nechtěl, všiváku vyplajchovanej?“ A jednoznačným gestem naznačil, jak by s Fritzem skoncoval.
Fritz však ani nemrkl a dál se upřeně díval fousáči přímo do očí.
„Rumer, Voronin, Friese! Ke mně!“ vyštěkl na celou ulici.
Andreje překvapilo, že ho Fritz jmenoval, ale přece jen se odlepil ode zdi a beze spěchu se vydal k vozu. Z druhé strany se pomalým poklusem blížil nevelký Rumer. Připomínal tak trochu otesánka, kdysi prý si vydělával jako profesionální boxer. Fritzův kamarád Otto Friese, vychrtlý mladíček s odstávajícíma ušima, letěl naopak ulicí jako o závod.
„Tak jen pojďte, pojďte,“ vybízel je farmář a s úsměvem, který nevěstil nic dobrého, si je prohlížel.
„Ještě jednou vás žádám, abyste mi předložil své doklady,“ pronesl přehnaně uctivě Fritz.
„Jdi do hajzlu,“ odpověděl nevzrušeně fousáč. Pozorně teď sledoval především Rumera a jakoby mimochodem sáhl po rukojeti úctyhodného karabáče umně spleteného z kožených řemínků.
„Ale no tak,“ prohodil mírumilovně Andrej k fousáči, jehož oděv kdysi mohl být uniformou. „Koukej, vojáku, nehádej se! My nejsme úřední osoby.“
„Já se vám na vaše úřady můžu…,“ zavrčel fousáč a koutkem oka si dál hlídal Rumera.
„Tak o co tu jde?“ ozval se chraplavě Rumer. „Vy moc dobře víte,“ řekl Fritz farmáři, „že na území Města jsou všechny zbraně zakázané. Tím spíš kulomet… Jestli na něj máte povolení, tak mi ho ukažte!“
„Kdo teda jste, že po mně chcete nějaký povolení? Policajti? Nebo snad nějaký gestapo?“
„Jsme dobrovolníci. Oddíl domobrany.“
Fousáč se uchechtclass="underline" „Tak to tu braňte, když jste z domobrany! Copak vám to někdo zakazuje?“
Vypadalo to, že konflikt jen tak neskončí. Ostatní chlapi se pomalu vraceli ze svých úkrytů a skupinku s farmářem obstoupili. Teď už se k nim přidávali i místní obyvatelé. Někdo si přinesl pohrabáč, někdo aspoň nějakou tyč nebo nohu od židle. Všichni si zvědavě prohlíželi fousatého farmáře i zlověstně se blýskající kulomet, který se tyčil nad plachtovinou. Od farmáře to táhlo zvláštní směsicí pachů, v níž se dal rozeznat pot, česnek a kořalka… Andreje až překvapilo dojetí, které se ho zmocnilo při pohledu na propocenou vojenskou blůzu s jediným — a samozřejmě nezapnutým! — kovovým knoflíčkem u krku a na typicky naraženou lodičku až někam k obočí… Ještě na ní byla znát stopa po hvězdičce. I hrubé boty do marastu byly povědomé… Jen ty fousy tu jaksi byly navíc. A tu si najednou uvědomil, že Fritze musely při tom všem napadat velice zvláštní myšlenky. Musel to pro něho být dost divný pocit… Podíval se po něm. Fritz stál vzpřímeně, rty měl pevně sevřené, nos pohrdavě nakrčený. Jako by se snažil fousáče zmrazit ocelově chladným, vskutku árijským pohledem.