Kensi — z důvodů, které teď zřejmě chápal jen on sám — neobyčejně nepříjemným, pisklavě přiškrceným hlasem spustil nějakou pochodovou píseň, ve které se zpívalo, že když se všichni japonští vojáci vymočí u Velké čínské zdi, nad pouští Gobi se rozzáří duha, že císařova armáda dnes bude v Londýně, zítra v Moskvě, ráno si dá v Chicagu čaj — a že synové kmene Jamato se usadili podél břehů Gangy a loví krokodýly… Pak toho Kensi nechal a nějakou chvíli si pokoušel zapálit cigaretu, přičemž pořád jen lámal zápalky. A pak začal vypravovat. Vzpomněl si na nějakou dívenku, s kterou se přátelil na Okinawě. Bylo jí čtrnáct a bydlela v protějším domě.
Jednou ji znásilnili opilí vojáci, a když to její otec ohlásil na policii, poldové si pro něj přišli, odvedli ho i s dcerou a víckrát je Kensi neviděl… Všichni mlčeli, když do jídelny nahlédl Wang a kývl na Kensiho, aby vyšel ven.
„No jo, to jsou věci,“ pronesl chmurně Jura. „Když se na to člověk koukne, tak vidí, že je to stejný na Západě, v Rusku, mezi žlutejma, prostě všude. Všude vládne nespravedlnost. Bane, kamarádi, já jsem tam o nic pěknýho nepřišel. Mně je líp tady.“
V té chvíli se vrátil pobledlý Kensi. Vypadal ustaraně a okamžitě začal hledat svůj služební opasek. Uniformu už měl předpisově zapjatou na všechny knoflíky.
„Něco se stalo?“ zeptal se Andrej.
„Ano… Stalo se…,“ odsekával slovo za slovem Kensi a pečlivě si urovnával pouzdro na pistoli. „Donald Cooper se zastřelil. Asi tak před hodinou.“
ČÁST II. VYŠETŘOVATEL
Kapitola 1
Andreje najednou strašlivě rozbolela hlava. S odporem zamáčkl v přeplněném popelníku zbytek cigarety, vytáhl prostřední zásuvku stolu a podíval se, jestli tam nejsou nějaké prášky. Nic takového tam nebylo. Na zašlých, všelijak zpřeházených papírech ležela obrovská armádní pistole, v rozích šuplíku byly v odrbaných papírových krabičkách různé kancelářské potřeby a mezi tím se povalovaly zbytky tužek, rozsypaný tabák a několik rozlámaných cigaret. Z toho všeho Andreje hlava rozbolela ještě víc. S rachotem zásuvku zase přirazil, opřel se lokty o stůl a obličej schoval do dlaní. Mezerami mezi prsty se zahleděl na Petra Blocka.
Peter Block, kterému se všeobecně říkalo Pinďa, seděl o kousek dál na židličce bez opěradla. Na kostnatých kolenou měl odevzdaně složené drobné červené dlaně a lhostejně pomrkával. Čas od času přejel jazykem po rtech. Nevypadal na to, že by ho taky bolela hlava. Zato bylo jasné, že má žízeň. A taky by si jistě chtěl zakouřit… Andrej se donutil k tomu, aby odtrhl ruce od obličeje a nalil si z karafy zteplalou vodu. Pak, třebaže se mu poněkud zvedal žaludek, půl skleničky vypil. Peter Block si olízl rty… V jeho šedých očích se stejně jako dřív nezračilo vůbec nic. Jenom na hubeném, špinavém krku nad rozepjatým límečkem košile zvolna sjel dolů a zase vyskočil obrovský hranatý ohryzek.
„Tak co?“ řekl Andrej.
„Já nevím,“ odpověděl chraplavě Pinďa. „Já o něčem takovým nemám ani ponětí.“
Hajzl, řekl si v duchu Andrej. Dobytek… „Ale jak to je možné?“ prohodil nahlas. „Nejdřív jste ráčil navštívit koloniál ve Vlněné ulici. Kdy a s kým to bylo, to si pamatujete. Výborně. Pak jste zavítal do kavárny k Dreidusovi. Kdy a s kým, to taky víte. Ale na Hofstadterův koloniál si bůhvíproč nemůžete vzpomenout. A přitom je to vaše poslední akce, Bločku!“
„Nemůžu si vzpomenout, pane vyšetřovateli,“ podotkl Pinďa nesnesitelně uctivě, „protože tohle si na mě, nezlobte se, někdo vymyslel. To u Dreiduse, to bylo naposledy! Pak už jsme si řekli, že toho definitivně necháme, že se napravíme a jako řádní členové společnosti se zařadíme do pracovního procesu. Takže já už jsem se nikdy ničeho podobnýho nedopustil.“
„Ale vždyť vás Hofstadter poznal!“
„Musíte mi prominout, pane vyšetřovateli…“ V Pinďově hlase teď zněla neskrývaná ironie. „Pan Hofstadter přece… Vždyť to každý ví! Nemá to v hlavě v pořádku. Do jeho krámu jsem občas zašel, to je fakt. Pro brambory, pro cibulku… Takže jsem si… promiňte… už i dřív všimnul, že je dro bet na hlavu… Kdybych ovšem tušil, jak se to všechno vyvine, tak jsem k němu ani nepáchnul, to si teda…“
„Hofstadterova dcera vás taky poznala. Ohrožoval jste ji nožem. Vy osobně.“
„Ale vůbec ne! Bylo něco na ten způsob — jenže obráceně. Lezla za mnou a přitom mi mávala nožem pod krkem. Tak to bylo! Jednou si mě podala u nich ve skladu, málem jsem neodešel po svejch! Ona je totiž erotomanka, pane vyšetřovateli, chlapi před ní utíkají.“ Pinďa si znovu olízl rty. „Ona mi říkala: Jen zajdi do skladu! Pojď si sám vybrat zelí!“
„To už jsem slyšel. Radši mi zopakujte, co jste dělal a kde jste byl v noci ze čtyřiadvacátého na pětadvacátého. Podrobně. Od toho okamžiku, kdy vypnuli slunce.“
Pinďa upřel oči ke stropu.
„Takže… to bylo takhle,“ spustil. „Když zhaslo slunce, seděl jsem zrovna v pivnici na rohu Pletařský a Druhý ulice a hrál jsem karty. Potom mě Jack Rever pozval do jiný hospody. Šli jsme, ale cestou jsme se zastavili u Jacka v kvartýru, chtěli jsme s sebou vzít i tu jeho ženskou. Nějak jsme se tam ale zdrželi, protože jsme si párkrát přihnuli. Jack už měl potom dost, ta jeho ženská ho strčila do postele a mě vyrazila. Šel jsem domů, že se taky vyspím. To se ví, že jsem měl taky nakoupíno. A tak jsem se porval… Já fakt ty chlapy, co jsem je potkal, vůbec neznám. Byli tři, taky namazaní, a zřídili mě tak, že už si víc nepamatuju. Ráno jsem se probral až u samý Propasti a sotva jsem se dostal domů. Zalez jsem do postele — a už pro mě přišli…“
Andrej zalistoval ve spisech a našel lékařský posudek. Papír už byl trochu promaštěný.
„Tady stojí psáno, že jste byl opilý,“ řekl Pinďovi. „V expertize není nic o tom, že byste byl zraněný. Žádné stopy po zmlácení na vás nebyly shledány.“
„Holt byli ti hoši zkušení, uměli to!“ řekl uznale Pinďa. „To znamená, že nejspíš měli punčochy s pískem. Do dneška mě bolí všechna žebra… A do nemocnice prej mě nedáte! Já vám tu chcípnu — a vy za to ponesete odpovědnost!“
„Tři dny vás nic nebolelo, ale sotva jsme vám předložili důkazy, najednou vás všechno bolí.“
„Jak to, že mě nic nebolelo? Úplně mi to bralo dech… a pak už jsem to nemoh vydržet, tak jsem to musel říct!“
„Nechte těch výmyslů,“ řekl unaveně Andrej. „Je mi z nich nanic.“
Opravdu už mu bylo zle, jen se na toho odporného chlapa podíval.
Normální bandita… gangster… Chytli ho prakticky při činu, ale dostat se mu na kobylku nemůžou… Chybí mi zkušenost, řekl si Andrej. Jiný na mém místě by s ním zatočil raz dva… A Pinďa zatím bolestivě vzdychal, žalostně křivil obličej, obracel oči v sloup a se sténáním si poposedával, jako by si hledal lepší pozici pro pohodlný pád do mdlob. Pak by určitě dostal sklenici vody a nechali by ho v cele vyspat.
Andrej s nenávistí celé to jeho bídácké počínání sledoval. Jen si něco zkus, říkal si. Jen si zkus poblít mi podlahu! Tadyhle tím jediným pijákem, co tu mám mezi papírama, to všechno, neřáde, uklidíš!
Otevřely se dveře a do místnosti pevným krokem vstoupil vrchní vyšetřovatel Fritz Geiger. Sjel lhostejným pohledem po schouleném Pinďovi a přisedl si bokem na stůl mezi spisy. Bez ptaní si vzal z krabičky několik cigaret, jednu zasunul mezi rty a ostatní si pečlivě naskládal do plochého stříbrného pouzdra. Andrej škrtl zápalkou, Fritz zatáhl, kývl — jako že děkuje — a vyfoukl ke stropu proužek dýmu.
„Šéf mi dal za úkol vzít si od tebe případ Černých Stonožek,“ prohodil tiše. „Samozřejmě… jestli proti tomu nic nemáš.“ Pak ještě víc ztišil hlas a významně sešpulil rty: „Vypadá to, že si ho pozval na kobereček hlavní prokurátor. Tak nám teď taky všem bude dávat kapky. Uvidíš, že za chvilku přijde řada i na tebe.“
Znovu zatáhl z cigarety a podíval se na Pinďu. Ten se do téhle chvíle snažil špicovat uši, aby zaslechl, co si šéfstvo povídá, ale teď se okamžitě znovu schoulil a bolestivě zasténal. Fritz se Andreje zeptaclass="underline" „S tímhle už jsi asi skončil, ne?“
Andrej zavrtěl hlavou. Bylo mu hanba. Během poslední dekády už si Fritz podruhé od něj přišel vzít jeho případ.
„Ne?“ podivil se Fritz. Několik okamžiků si Pinďu prohlížel, jako by odhadoval jeho kvality — a pak se tiše zeptaclass="underline" „Dovolíš?“ Na odpověď však nepočkal. Seskočil ze stolu a přistoupil k vyšetřovanému. S účastí se k němu sklonil, ruku s cigaretou držel společensky stranou.