„Všechno vás bolí?“ zeptal se soucitně.
Pinďa zasténal na souhlas.
„Máte žízeň?“
Pinďa znovu zasténal a natáhl roztřesenou ruku.
„Kouřit byste asi taky chtěl…“
Pinďa nedůvěřivě pootevřel jedno oko.
„Chudinka! Ono ho všechno bolí!“ řekl teď hlasitě Fritz, ale na Andreje se přitom ani nepodíval. „To je strašné, že se tak trápí! Tady ho to bolí…, tady ho to bolí… tady taky…“ Fritz to pořád opakoval a rukou, v níž nedržel cigaretu, dělal jakési prudké pohyby, které Andrej zpočátku nechápal. Žalostné Pinďovo pofňukávání však náhle skončilo. Místo toho vyšetřovaný párkrát skřípavě a skoro překvapeně hekl a ve tváři silně zbledl.
„Vstaň, hajzle!“ zařval nečekaně Fritz a na krok poodstoupil.
Pinďa se okamžitě postavil a Fritz ho ze všech sil vzal pěstí do břicha.
Pinďa se málem složil, ale Fritz ho v té chvíli uhodil naplocho dlaní pod bradu. Pinďa se zapotácel, zakopl o židličku za sebou a padl na záda.
„Vstaň!“ zařval znovu Fritz.
Pinďa se rozvzlykal. Zadýchaně se snažil po zemi popolézt, ale Fritz si pro něj sám hmátl. Chytil ho za límec a jediným škubnutím ho postavil na nohy. Pinďův obličej teď byl už úplně zsinalý. Poulil vyděšené oči a strašlivě se potil.
Andrej štítivě sklopil oči a roztřesenými prsty šátral v krabičce cigaret.
Chápal, že by měl něco udělat, jenže nevěděl co. Z jedné strany bylo to, co tu předváděl Fritz, odporné a nehumánní, ale z druhé strany — stejně tak odporně a nehumánně se choval i tenhleten jasný darebák, lupič, který se drze vysmíval veškeré spravedlnosti… Vřed na těle společnosti!
„Tak se mi zdá, že se ti nelíbí, jak tu s tebou zacházíme!“ zahřměl zatím úlisně Fritz. „Mně se dokonce zdá, že si chceš stěžovat! Tak já jsem Friedrich Geiger… Vrchní vyšetřovatel Friedrich Geiger.“
Andrej se přinutil zvednout oči. Pinďa stál vypjatý jako strunka a celý jako by se zakláněl… Fritz se na něj skoro tlačil, jak byl blízko, jeho vysoká postava se nad vyšetřovaným tyčila, ruce měl v bok.
„Můžeš si stěžovat! Mého současného šéfa znáš… Je ti ale známo, kdo býval mým šéfem dřív? Nikdo jiný než říšský vůdce SS Heinrich Himmler.
Už jsi o něm někdy slyšel? A jestlipak víš, kde jsem dřív pracoval? V instituci, která se jmenovala gestapo. A jestlipak víš, čím jsem tam byl známý…?“
Zazvonil telefon, Andrej sáhl po sluchátku: „U telefonu vyšetřovatel Voronin,“ pronesl s námahou.
„Tady Martinelli,“ odpověděl zadýchaný, sípavý hlas. „Přijďte ke mně, Voronine! Okamžitě.“
Andrej položil sluchátko. Bylo mu jasné, že u šéfa půjde na kobereček, že ho nečeká nic pěkného. Současně byl ale rád, že může odejít z téhle místnosti, dál od vytřeštěných Pinďových očí a vztekle vysunuté Fritzovy čelisti, vytratit se z houstnoucí atmosféry mučírny… Co to sem ten Fritz plete? Gestapo… Himmler! „Volá mě šéf,“ řekl jakýmsi cizím, přiškrceným hlasem a mechanicky otevřel zásuvku stolu. Sáhl pro pistoli a vložil ji do pouzdra. Aby všechno bylo podle předpisu… „Zlom vaz,“ odpověděl Fritz, ale nespustil přitom oči z Pindi. „Já ti to tu zatím ohlídám, nemusíš se bát.“
Andrej zamířil ke dveřím. Šel stále rychleji a na chodbu už vyletěl jak torpédo. Zpod pochmurně vyhlížející klenby na něj dýchl chlad a ticho. Na dlouhé lavičce, na takové, jaké bývají v parcích, sedělo pod dozorem přísně se tvářícího strážného několik omšele vyhlížejících chlapů. Andrej prošel kolem řady zavřených dveří. Tam všude byly místnosti, kde se vyšetřovalo… Minul skupinku mladých vyšetřovatelů, nováčků, kteří si u schodiště se zaujetím sdělovali své poznatky a hulili přitom jako tovární komíny, pak vyběhl do druhého patra a zaklepal na dveře šéfovy kanceláře.
Šéf se mračil. Jeho naducané tváře visely jako žoky, mezi rty se mu hrozivě cenily řídké zuby. Sípavě dýchal pootevřenými ústy a na Andrejovi spočinul nevraživým pohledem.
„Sedněte si!“ zavrčel.
Andrej si sedl, dlaně si položil na kolena a oči upřel do okna. Na okně byla mříž a za sklem se černala neproniknutelná tma. Už bude jedenáct, pomyslel si Andrej. Kolik jen jsem ztratil času kvůli tomu prevítovi…!
„Kolik máte případů?“
„Osm.“
„Kolik jich míníte uzavřít do konce kvartálu?“
„Jeden.“
„To je špatné.“
Andrej na to nic neřekl.
„Špatně pracujete, Voronine! Špatně!“ zasípal šéf. Trápila ho záducha… „Já vím,“ hlesl Andrej. „Nějak se nemůžu rozjet.“
„Ale to už byste měl!“ Šéf zvýšil hlas, který teď zlověstně syčel. „Jak dlouho už jste tady — a uzavřel jste všehovšudy tři ubohé případy! Neplníte své povinnosti vůči Experimentu, Voronine! A přitom máte u koho se učit, můžete se poradit… Podívejte se například na svého přítele… Víte, koho myslím, že? Mno…,“ zapátral v paměti, „Friedricha… Víte, že? Ten má sice své chyby, ale vy se nemusíte učit zrovna to, co nedělá správně.
Naučte se to, co dělá dobře! Přišli jste k nám současně — a on už uzavřel jedenáct případů.“
„Já to jako on neumím,“ řekl podmračeně Andrej.
„Tak se to naučte! Musíte se učit. Všichni se učíme. Ten váš… no… ten Friedrich… taky nemá právnické vzdělání, ale dal se do díla. A ne špatně.
Už je z něj vrchní vyšetřovatel. Dokonce to vypadá, že se stane zástupcem šéfa trestního úseku. Jenže s vámi, Voronine, nejsme spokojeni! Tak například — jak jste zatím pohnul s případem Domu?“
„Nijak,“ odpověděl Andrej. „Vždyť to ani není případ. Je to nesmysl.
Spíš mystika…“
„Jak to, že mystika, když máme svědecké výpovědi?! Jsou tu i oběti! A několik lidí se beze stopy ztratilo, Voronine!“
„Nechápu, jak se má řešit případ, který je postaven na legendách a nejasných řečech,“ řekl zase tak podmračeně Andrej.
Šéf si se sípáním ztěžka odkašlal.
„Tak si namáhejte mozek, Voronine!“ zasyčel. „Řeči, legendy… no prosím!
Mystický háv…, dá se to tak říct! Jenže proč? Pro koho je to výhodné?
Odkud se ty řeči vzaly? Kdo je pustil mezi lidi? Kdo je šíří? Proč? A hlavně — kam se beze stopy ztrácejí lidi? Rozumíte mi, Voronine?“
Andrej se už trochu vzpamatovaclass="underline" „Já vám rozumím. Jenže tohle není případ pro mě. Já bych radši řešil normální trestní záležitosti… Ve městě je přece spousta všelijakých darebáků.“
„A já bych zase radši pěstoval rajčata,“ přerušil ho šéf. „Mám rajčata strašně rád, ale tady je člověk bůhvíproč nesežene, i kdyby zlatem platil… Máte své pracovní povinnosti, Voronine, a nikoho nezajímá, co byste radši… Vyfasoval jste případ Domu, tak se do něj laskavě dejte! To, že jste jako hrom do police, to vidím taky a za jiných okolností bych vám tenhle případ nesvěřil. Jenže za současné situace jsem vám ho přidělil. A pročpak?
Protože jste náš člověk, Voronine. Protože vy jen tak nechodíte do práce, aby se neřeklo, ale vy se upřímně a odpovědně snažíte! Protože vy jste do Města nepřišel kvůli sobě, ale kvůli Experimentu. Takových je málo, Voronine!
A proto vám teď řeknu něco, co se vaši podřízení nesmějí dovědět.“
Šéf se zabořil do křesla a na chvíli se odmlčel. Jen sípavě dýchal a cenil zuby… „Bojujeme s gangstery, vyděrači, chuligány… To se všeobecně ví, je to správné a nutné. Jenže nebezpečí číslo jedna — to nejsou tihle lidé, Voronine!
Především tu existuje takový zvláštní přírodní jev: Antiměsto. Slyšel jste o něm? Ne, neslyšel… A to je správné. Neměl jste o něm slyšet. A teď o něm nikdo nesmí slyšet od vás…! Je to služební tajemství. Přísně tajná záležitost! Antiměsto… Máme informace, že na sever od nás jsou obydlená místa. Jedno, dvě, několik… Kolik jich je a jak jsou velká — nevíme. A oni tam o nás vědí všechno! Můžou nás napadnout, Voronine! To je hrozně nebezpečné!
To by byl konec našeho Města, konec Experimentu. Tady hraje svou roli špionáž, pokusy o sabotáže, diverze, šíření poplašných zpráv a destruktivních informací. Tak už to chápete, Voronine? Vidím, že ano. Tak dál… Přímo tady ve Městě, mezi námi jsou takoví, kteří sem nepřišli kvůli Experimentu, ale z nejrůznějších, někdy více, někdy méně zištných důvodů.