Čačua byl původem odněkud z Kavkazu a vypadal jako tlustý obr… Zdálo se, že mu snad úplně chybí čelo, ale příroda mu za to nadělila gigantický nos. Teď Čačua ležel ve své kanceláři na kanapi mezi deskami naditými všelijakými spisy — a spal. Andrej s ním zalomcoval.
„Co je?“ zavrčel Čačua. „Stalo se něco?“
„Nic se nestalo,“ řekl vztekle Andrej. Takovýhle šlendrián v práci prostě nesnášel. „Najdi mi případ Padajících Hvězd!“
Čačua se posadil a obličej se mu rozzářil radostí: „Ty si ho bereš?“ Nozdry obrovitého nosu se mu přitom slastně zachvěly.
„Jen se neraduj,“ odsekl Andrej, „potřebuju se jen na něco podívat.“
„Ale co by ses díval?“ spustil Čačua. „Vem si to! Jsi pěknej, mladej, energickej chlap, šéf tě každýmu dává za příklad. Ty tomu všemu rychle přijdeš na kloub. Vylezeš na Žlutou stěnu — a hned budeš vědět, oč jde. Co to pro tebe je?“
Andrej se zadíval na jeho nos. Obrovský, hrbolatý, pokrytý sítí temně červených žilek — a z nozder vyčuhují trsy černých chlupů… Tenhleten nos si určitě žil svým vlastním životem, nezáleželo mu na nějakém Čačuovi.
Starosti vyšetřovatele Čačuy mu mohly být ukradené. Byl by nejradši, kdyby všichni kolem pili z obrovských číší ledové kachetinské, dávali si šťavnatý šašlik a přikusovali křupající salátek, kdyby se tančilo s frajersky založenýma rukama a veselým vykřikováním… S chutí by se nořil do voňavých blonďatých vlasů a shlížel na odhalená plná ňadra… To všechno a ještě mnohem víc by si tenhle velkolepý, život milující nos zcela určitě přál. Byl to nos — hedonista a veškerá svá přání dával najevo svými pohyby, které vůbec nezávisely na Čačuovi. Sám si měnil svou barvu, sám vydával roztodivné zvuky… „Až ten případ uzavřeš,“ rozplýval se Čačua a očička mu při té představě odplouvala někam pod nizounké čelo, „božíčku! To bude slávy! Každej si tě bude považovat. Copak ty si myslíš, že by ti Čačua takovejhle případ postoupil, kdyby sám mohl lízt po Žlutý stěně? Ani za nic by ti ho nepostoupil!
Tenhle případ — to je něco jako zlatej důl. A taky ho nabízím jenom tobě. Co už sem přišlo takovejch, který by ho chtěli…! Kdepak — říkal jsem si. Vy Voroninovi nesaháte ani po kotníky, tohle dokáže jenom on…“
„Stačí, stačí…,“ řekl rozmrzele Andrej. „Ty toho nameleš! Najdi to! Já nemám čas se tady vybavovat.“
Čačua však nemínil přestat. Dál něco brebentil, bědoval, plácal páté přes deváté, vytahoval se, ale přece jen se nakonec líně zvedl a šouravým krokem se po zašpiněné podlaze vydal k trezoru. Pak se v něm začal přehrabovat.
Andrej se díval na jeho širokánská, sádlem zalitá záda a říkal si, že Čačua je přece jeden z nejlepších vyšetřovatelů! Po pravdě řečeno — je to vynikající vyšetřovatel, má nejvyšší procento zdárně uzavřených případů… a případ Padajících Hvězd se mu vyřešit nepovedlo! Zatím se to nepovedlo nikomu. Ani Čačuovi, ani jeho předchůdci, ani předchůdci onoho předchůdce… Čačua vylovil z trezoru balík naditých, ušpiněných desek a společně pak prolistovali poslední stránky. Andrej si pozorně opsal jména a adresy dvou obětí, které byly identifikovány, a potom ještě pár údajů, které se vztahovaly k ostatním.
„To je přece případ!“ vykřikoval Čačua a významně přitom pomlaskával.
„Jedenáct mrtvejch! A ty to nechceš! Víš co, Voronine? Ty si šlapeš po štěstí. Jenže ono je to tak, že vy, Rusové, jste vždycky byli idioti. Vždycky.
I v tamtom světě, i tady. A k čemu to vlastně potřebuješ?“ optal se náhle se zájmem.
Andrej se mu pokusil krátce a souvisle vysvětlit svůj záměr. Čačua všechno okamžitě pochopil, ale nadšený z toho nebyl.
„No tak to zkus, zkus to,“ řekl bez většího elánu, „ale já mám svý pochyby… Jedna věc je tvůj Dům — a druhá věc je má Stěna. Dům, to je výmysl. Ale Stěna…, ta stojí tamhle, kilometr od nás… Bane, Voronine, my tomu asi na kloub nepřijdem.“
Přesto však, už ve chvíli, kdy Andrej bral za kliku, Čačua prohodiclass="underline" „Ale kdybys náhodou něco… Řekni mi to!“
„Jistě,“ odpověděl Andrej. „Samozřejmě.“
„Počkej! Ještě moment…!“ Čačua soustředěně svraštil nízké tučné čelo a jeho nos se zavlnil. Andrej se na něho vyčkávavě zadíval. „Už dávno jsem se tě chtěl na něco zeptat.“ Tvářil se teď velice vážně. „Prej se tam u vás… v Petrohradě v sedmnáctým něco semlelo. Jak to, prosím tě, dopadlo?“
Andrej si odplivl, vyšel a práskl za sebou dveřmi. Čačua se spokojeně z plných plic chechtal. To se máš čemu smát, když jsem tě tak nezáludně poslouchal, řekl si Andrej a zamířil ke své kanceláři.
Tam ho před dveřmi čekalo překvapení. Na lavičce seděl nějaký k smrti vyděšený človíček. Byl rozcuchaný, zjevně rozespalý a zimomřivě se choulil do kabátu. Policista, který tu měl službu, vyskočil od stolku s telefonem a hlasitě vyštěkclass="underline" „Svědek Eino Saari byl předveden na váš rozkaz!“
Andrej se na něj nechápavě podívaclass="underline" „Na jaký můj rozkaz?“
Policistu ta otázka taky trochu překvapila.
„Vždyť vy jste…,“ spustil dotčeně, „před půlhodinkou… Dal jste mi předvolání a řekl jste, že okamžitě…“
„Panebože,“ hlesl Andrej, „předvolání! No samozřejmě, to jste měl doručit okamžitě, ale dostavit se měl dotyčný až zítra ráno v deset!“ Podíval se na pobledlého Saariho, který se pokoušel o úsměv. Andrejovy oči sklouzly k manžetám jeho kalhot, odkud vykukovaly tkaničky podvlékaček.
Pak se znovu obrátil k policistovi: „Ty další sem taky předvedou teď?“
„Přesně tak,“ odpověděl zavile muž. „Dostal jsem rozkaz, tak jsem ho splnil!“
„Podám na vás hlášení,“ řekl Andrej a snažil se nedat najevo, co se v něm děje. „Převelí vás na ulici, budete tam k ránu honit různý individua… A špendlíčkem budete hrabat…“ Pak se obrátil k Saarimu: „Tak víte co?
Když už to takhle dopadlo, pojďte dál.“
Pokynul muži, aby se posadil na židličku, sám zaujal své místo za stolem a podíval se na hodinky. Minula půlnoc. Naděje vyspat se před dalším těžkým dnem se beznadějně vypařila.
„Tak dobře,“ pronesl s povzdechem a otevřel složku s případem Domu.
Prolistoval obrovskou hromadu protokolů, hlášení, výpovědí a expertiz, našel list s někdejší svědeckou výpovědí Saariho (43 let, saxofonista Druhého městského divadla, rozvedený) a očima ho proletěl. „Dobře…,“ zopakoval.
„Musím si upřesnit něco z vaší svědecké výpovědi, kterou jste tady před měsícem podepsal.“
„Prosím… prosím,“ řekl na to Saari ochotně, předklonil se a jakýmsi zvláštním, spíš ženským pohybem si přidržel na hrudi rozevírající se kabát.
„Vypověděl jste, že vaše známá Ella Strembergová přímo před vašima očima vešla v třiadvacet hodin čtyřicet minut dne osmého září tohoto roku do takzvaného Červeného domu. Stalo se tak v Papouščí ulici a Červený dům stál mezi gastronomem číslo sto patnáct a Stromovou lékárnou. Trváte na této své výpovědi?“
„Ano, trvám. Takhle to doopravdy bylo. Jenom… co se týká data… to už doopravdy přesně nevím. Přece jen se to stalo víc než před měsícem.“
„To není důležité,“ řekl Andrej. „Tenkrát jste si to pamatoval přesně — a taky to odpovídá i jiným údajům… Teď vás chci o něco požádat. Popište znovu a co nejpodrobněji tu budovu, které se říká Červený dům.“
Saari naklonil hlavu na stranu a zamyslel se.
„Takže…,“ začal pak zvolna, „ta budova měla dvě poschodí. Byla ze starých cihel, trošku to připomínalo kasárna…, chápete, co tím chci říct, že? Okna tam byla úzká a vysoká. V přízemí byla zabílená… a teď se mi to vybavuje: nesvítilo se v nich.“ Znovu se zamyslel. „Víte, teď si uvědomuju, že žádné z oken té budovy nebylo osvícené… No — a ten vchod… Kamenné schody. Možná dva, tři… A těžká velká vrata… s mosaznou, zdobenou klikou. Ella za tu kliku vzala a s dost velkou námahou ji k sobě přitáhla.
Čísla domu jsem si nevšiml, dokonce ani nevím, jestli tam nějaké bylo… Celkově ta budova na mě působila jako jakýkoliv starý dům, možná tak z konce minulého století.“
„Dobře,“ podotkl Andrej, „ale řekněte mi, znal jste to dobře — v té Papouščí ulici?“
„Byl jsem tam tehdy poprvé. A taky naposledy. Bydlím odtamtud dost daleko, dostanu se do těch míst málokdy, ale tenkrát jsem prostě Ellu vyprovázel.