Všichni ostatní stáli nehnutě podél stěn. Ty byly z bílého mramoru a zdobil je purpur a zlato… a visely tam jakési prapory zářivých barev… Ne!
Nebyly různobarevné! I na nich byl jen purpur a zlato a od nesmírně vysokého stropu byly spuštěny rudozlaté pruhy, které se kovově leskly jako podivná polární záře… A ti lidé stáli u zdí s vysokými, oblými výklenky, kde na podstavcích bylo v šeru vidět jakési busty: mramorové, sádrové, bronzové, zlaté, malachitové i z nerezavějící oceli… Z výklenků ledově táhlo a lidem kolem nich byla zjevně zima, nenápadně si mnuli ruce a zuby jim skoro cvakaly — ale oni se snažili stát vzpříma, oči upírali před sebe… Jenom ten starší muž v polovojenském saku, onen Andrejův partner a protihráč, pomalu, neslyšně přecházel vylidněným středem sálu — velkou, prošedivělou hlavu mírně skloněnou, ruce za zády. Andrej si stačil všimnout, že levačkou svírá zápěstí pravé ruky… Ten muž se po celou tu dobu procházel — i když ostatní při Andrejově příchodu vstali, i když už utichlo, jako by vsáknuto do purpuru a zlata, sotva slyšitelné úlevné oddechnutí přítomných — partner se pořád procházel, ale najednou, uprostřed kroku se zastavil a velice pozorně, bez úsměvu, se podíval na Andreje. A tu Andrej viděl, že vlasy na té masivní lebce jsou nejen prošedivělé, ale i dost řídké, že čelo toho muže je nízké — a knír, který vypadá tak mohutně, že je taky prořídlý, ale perfektně zastřižený… a lhostejná tvář s hrbolatou, jakoby rozrytou pletí, je zažloutlá.
Žádné představování, žádný uvítací ceremoniál… Usedli za inkrustovaný stolek, Andrej dostal černé figurky a ten druhý bílé… Ačkoliv ty figurky nebyly úplně bílé, spíš žlutavé… Pak ten muž natáhl paži. Jeho drobná ruka byla hladká, nerostl na ní ani chloupek… Dvěma prsty vzal pěšce a udělal první tah. Andrej mu vykročil svým pěšcem vstříc — a tu si všiml, že ta figurka je tichý, vždy spolehlivý Wang, který měl vždycky jen jediné přání: aby mu všichni dopřáli klid. Tak tady mu teď klid bude na nějakou dobu dopřán. Pravda, klid relativní, protože se octl uprostřed bitevního pole a boje kolem něj nutně vzplanou. Nebude to tu mít lehké, ale právě na tomhle místě ho Andrej může střežit, chránit ho velice dlouho — a když na to přijde, možná i nekonečně dlouho.
Dva pěšáci se teď octli přímo proti sobě, skoro na dotek. Kdyby chtěli, mohli si na sebe sáhnout, mohli spolu prohodit pár nezávazných slov, mohli být na sebe i bez řečí pyšní, protože oni, obyčejní pěšáci, se stali centrem všeho, právě kolem nich se teď všechno rozehraje. Navzájem si ale nic udělat nemohli, byli zcela bezmocní — jejich pozice jim žádný útok neumožňovala, každý stál ve svém vlastním světě: drobný, skoro beztvarý Wang, který podle svého zvyku vtahoval hlavu až někam mezi ramena, a proti němu hranatý chlap s křivýma nohama kavaleristů, s plstěným pláštěm přes ramena, papachou na hlavě a s divoce rozježeným knírem v obličeji s vystouplými lícními kostmi a nemilosrdnýma, lehce sešikmenýma očima.
Na šachovnici tedy znovu vznikla rovnováha a Andrej věděl, že tenhle stav by měl udržet co nejdéle, protože jeho protihráč je muž geniální obezřetnosti, který vždycky bere v úvahu, že to nejcennější na světě je člověk.
Wangovi proto nemůže v nejbližších chvílích nic hrozit. Andrej se ohlédl a uviděl Wanga v životní velikosti stát u stěny. Pousmál se na něj, ale okamžitě sklouzl očima vedle a setkal se s pozorným a posmutnělým pohledem Donalda Coopera.
Protihráč přemýšlel, zvolna poklepával náústkem dlouhé papirosy na desce stolku a Andrej znovu rychle sjel očima po těch, kteří postávali u zdi.
Teď se ale nedíval na ty své, zajímali ho protivníkovi lidé. Skoro nikoho tam neznal. Byla tam řada mužů překvapivě inteligentního typu, vypadali dost staromódně ve svých civilních šatech, měli vousy, cvikry, kravaty vyšlé z módy, vesty… Další byli zjevně vojáci, ale v neobvyklých uniformách s neznámými distinkcemi, prýmky, ozdobnými šňůrkami a řády na prsou… Kde je všechny sebral? pomyslel si s údivem Andrej a znovu se pozorně zadíval na bílého pěšce, s kterým protivník udělal na šachovnici první tah. Andrej si uvědomil, že ho dobře zná. Tohle byl muž kdysi opředený legendami, později si však o něm dospělí šeptali, že nesplnil očekávání, která do něj byla vložena — a tak odešel ze scény… Asi teď už věděl, co ho čeká, ale nezdálo se, že by ho to nějak mrzelo. Stál — křivýma nohama pevně rozkročený — nakrucoval si svůj obrovitý knír a podmračeně pozoroval všechno kolem. Táhla z něj vodka a koňský pot.
Protihráč pozvedl ruku nad šachovnici a přesunul dalšího pěšce. Andrej zavřel oči. Tohohle se nenadal. Jak to, že tak najednou…? Kdo to je? Souměrný bledý obličej, hezký, inteligentní, ale současně odpuzující jakousi nadutostí, cvikr, krásná zvlněná bradka, husté prameny černých vlasů nad bílým čelem… Andrej ho nikdy dřív neviděl, netušil, kdo to je, ale podle všeho muselo jít o váženou osobu, protože úsečně velitelským tónem cosi řekl muži v papaše — a ten si jenom hryzl knír, lícní svaly se mu nadouvaly a zúžené oči uhýbaly stranou. Vypadal jako šelma před sebejistým krotitelem.
Andreje jejich vzájemné vztahy nezajímaly — šlo o Wangův osud. O osud nevýznamného, vždy a vše trpělivě snášejícího Wanga, který teď už úplně stáhl hlavu mezi ramena a přichystal se ve vší pokoře na nejhorší.
Bylo možné jen trojí řešení: buď Wang padne, nebo sám udeří…, nebo to Andrej nechá prostě tak — a životy obou pěšáků zůstanou trčet v nejistotě.
Vznešeně se tomu říkává odmítnutý dámský gambit… Andrej to znal, věděl, že v učebnicích se to někdy radí, že to patří k základním znalostem taktiky při téhle hře, ale připadalo mu neúnosné nechat Wanga, aby se možná ještě celé hodiny trápil a čekal s životem na vlásku, aby ho zaléval chladný předsmrtný pot, aby mu bylo pořád hůř a hůř, až do té chvíle, kdy hrůzné napětí přeroste všechny meze, obrovský, krví bobtnající nádor praskne — a po Wangovi nezůstane ani stopa.
To nesnesu, pomyslel si Andrej. A koneckonců — vůbec neznám toho člověka se skřipcem, co mi je po něm, proč bych ho měl brát na milost, když můj geniální protihráč uvažoval všehovšudy jen pár minut, než se rozhodl předhodit ho jako možnou oběť… Andrej vzal bílého pěšáka a postavil místo něj svého, černého — a v tu chvíli zahlédl, jak šelma v papaše snad poprvé v životě pohlédla svému krotiteli zpříma do očí a vycenila v jedovatém úšklebku tesáky, zažloutlé od kouření.
A skoro současně se odněkud objevil snědý chlápek… nevypadal jako Rus, nevypadal jako Evropan…, proběhl kolem přihlížejících až k muži se cvikrem, rozmáchl se něčím železným — a cvikr se jen blýskl, jak odletěl stranou. Bledý muž s tváří velkého tribuna a nikdy nenastoleného diktátora skoro neslyšně vzdechl, nohy se mu podlomily a jeho nevelká, krásně rostlá postava se skoulela po starobylém, místy rozpukaném schodišti, rozpáleném tropickým sluncem. Na jasně červenou lepkavou krev se nabaloval bílý prach… V Andrejovi se zastavil dech. Pak s obtížemi polkl a znovu se podíval na šachovnici.
Tam už stáli dva pěšáci vedle sebe a střed ovládal protihráč — génius strategie. A kromě toho z protivníkových pozic zírala přímo na Wanga nevyhnutelná záhuba… Tady se nedalo dlouho rozmýšlet, tady už nešlo jen o Wanga. Stačilo jediné opomenutí a bílý střelec vyrazí do volného operačního prostoru… Dávno už o tom přece sní…! Vysoký urostlý krasavec, vyšperkovaný souhvězdími řádů, odznaky, distinkcemi a prýmky, hrdý krasavec s ledovýma očima a chlapecky sešpulenými rty, pýcha mladé armády, pýcha mladé země, nezanedbatelný soupeř stejně vynikajících, řády ověšených, prýmky a disktincemi ozdobených sebevědomých znalců západní vojenské vědy. Co je mu po nějakém Wangovi? Desítky takových Wangů vlastnoručně odrovnal, tisícům takových Wangů — špinavým, zavšiveným, hladovým, ale slepě mu věřícím — stačilo jeho jedno jediné slovo, aby se zuřivými kletbami na rtech, vzpřímeně a bez krytí, vyrazili proti tankům a kulometům. A ti z nich, kteří zázrakem přežili a dočkali se normálního života, zase by byli ochotni všechno opustit a jít, kdyby jim řekl… Ne, tomuhle člověku Andrej nemohl Wanga dát. Nesměl ho ani pustit do centra šachovnice. Rychle hmátl po pěšci, který byl při ruce, ani se nepodíval, kdo to je. Myslel jen na jediné: podržet Wanga, poskytnout mu ochranu, byť zezadu… Ukázat velkému tankistovi, že Wang sice je v jeho moci, ale že dál než k Wangovi se tenhle sebevědomý fešák nedostane. A ten to pochopil. Oči, které mu ještě před několika okamžiky jiskřily, rozespale zmizely pod těžkými víčky, jako by mu všechno bylo jedno — a Andrej si náhle jakoby jakýmsi děsivým vnuknutím uvědomil, že těmi, kdo tu o všem rozhodují, nejsou přece ani pěšáci, ani střelci, ba dokonce ani věže či dámy… V tom okamžiku se drobná protihráčova ruka vznesla nad šachovnici a Andrej, který rázem pochopil, co se teď stane, chraptivě vykřikclass="underline" „Výměna!“ Vzpomněl si, že to pravidla téhle hry dovolují, ale i tak se mu ve spěchu roztřásly prsty. Wang si vyměnil místo s pěšákem, který mu kryl záda. Výsledek manévru byl uspokojující. Wanga tím Andrej vyměnil za Valku Sojfertise, někdejšího spolužáka, s nímž seděl šest let v jedné lavici, ale který už dávno umřel… V devětačtyřicátém nepřežil operaci žaludečního vředu.