Obočí geniálního protihráče se zvolna nadzvedlo a hnědé oči se v posměšném údivu přimhouřily. Samozřejmě… připadalo mu to směšné a nepochopitelné! Z hlediska taktiky — a především celkové strategie — to bylo naprosto nesmyslné. Pomalu sunul svou drobnou ruku nad šachovnicí a pak se zastavil nad střelcem. Ještě několik sekund vyčkával, ale potom prsty pevně sevřel nalakovanou hlavičku figurky. Střelec vyrazil vpřed, zlehka cvakl o černého pěšce a postavil se na jeho místo. Geniální stratég pak pomalým pohybem vynesl vyřazeného černého pěšáka mimo šachovnici a několik mlčenlivých a soustředěných mužů v bílých pláštích obstoupilo nemocniční vozík, na kterém ležel Valka Sojfertis. Naposledy se před Andrejovýma očima mihl spolužákův ztrápený obličej a vozík vyjel z operačního sálu… Andrej pohlédl na velkého tankistu a zahlédl v jeho šedých, průzračných očích stejný údiv a mučivou otázku, jaká teď trápila i jeho — Andreje.
Krasavec v uniformě upřeně hleděl na geniálního stratéga a zjevně nic nechápal.
Jeho myšlenky se vždycky pohybovaly v kategoriích obrovských technických i lidských potenciálů, ve své naivitě a bezprostřednosti si navykl na jediné: o všem rozhodují jeho obrněné armády, nezadržitelně pronikající cizími zeměmi. Obrněnce pak musí doprovázet početné svazy mnohamotorových létajících pevností s kvanty bomb a výsadkářů na palubách.
Dělal všechno pro to, aby tahle jeho představa mohla být v jakoukoliv vhodnou chvíli úspěšně realizována… No ano, někdy si dovoloval pochybovat o tom, že geniální stratég je stoprocentně geniální a že dokáže s naprostou jistotou odhadnout nejen vhodnost chvíle pro konkrétní akci obrněných armád, ale i určit správný směr úderu…, ale přesto teď nemohl pochopit — a zřejmě ani až do konce nepochopil — jak je možné obětovat právě jeho — vojevůdce tak úspěšného, neúnavného a jedinečného? Jak je možné najednou obětovat všechno to, co bylo vytvořeno s takovou námahou a úsilím… Andrej ho rychle odstranil ze šachovnice, nechtěl se na něj dívat. Na jeho místo postavil Wanga. Několik mužů v modrých brigadýrkách se prosmýklo mezi přihlížejícími, nevybíravým způsobem odvleklo stranou velitele tankových armád — a odebralo mu zbraň. Pak ho tloukli přímo do obličeje a vzápětí ho odtáhli do úzké kobky. Geniální stratég se zvrátil na opěradlo židle a přimhouřil oči. Ruce si složil na břicho a zvolna točil palci… Vypadal spokojeně. Dal střelce za pěšáka — a byl spokojený! A tu si Andrej uvědomil, že z hlediska velikého stratéga celá tahle situace vypadá úplně jinak: šikovně a bleskově se zbavil střelce, který mu překážel, a nádavkem ještě získal pěšce! Taková je pravda… Veliký stratég byl totiž něco víc než jen stratég. Normální stratég přece obvykle nepřekračuje rámec své strategie! Jenže veliký stratég žádný rámec neuznává. Strategie je jenom zanedbatelnou součástí jeho hry. Stejně nahodilou, jako je pro Andreje mimoděčný tah na šachovnici. Veliký stratég se stal velikým především proto, že přišel na to (nebo to možná chápal už od narození), že nevyhrává ten, kdo umí hrát podle všech pravidel. Vyhrává ten, kdo ve vhodnou chvíli dokáže všechna pravidla hry hodit za hlavu a nastolí svá vlastní pravidla. Taková, která protivník nezná. A když se to bude hodit — hodí za hlavu i je… Kdo může říct, že vlastní figurky jsou méně nebezpečné než ty protivníkovy? Vždyť to je nesmysclass="underline" můžou být daleko nebezpečnější! A kdopak může tvrdit, že krále je třeba chránit, nedovolit, aby ho druhý šachoval? Vždyť to je nesmysl! Neexistuje na světě takový král, kterého by v případě nutnosti nebylo možné zaměnit nějakým koněm, nebo dokonce pěšákem. A kdopak na to přišel, že pěšák, který se probojoval až do poslední linie, na druhou stranu šachovnice, se stane automaticky něčím vyšším? Zase nesmysl… Někdy je daleko prospěšnější nechat ho, ať je dál pěšák — ať si tam postojí jako na kraji propasti… pro ponaučení ostatním pěšákům.
Ani nevěděl, kdy si znovu nasadil brigadýrku. Teď mu zase štítek sjížděl do očí a bránil v rozhledu. Uvědomil si, že uctivé ticho, které až dosud panovalo mezi diváky, bylo vytěsněno nějakými zvláštními zvuky. Zaslechl cinkání nádobí, spousta lidí se začala nevázaně bavit, někde vzadu ladil své nástroje orchestr… A pak Andrej ucítil vůni jídla. „Žorrrži!“ zaječel na celé kolo jakýsi ráčkující hlas. „Já mám hrrrozný hlad! Řekni, ať mi přinesou currracao a ananas!“
„Promiňte, prosím,“ ozvalo se uctivě za Andrejem a kdosi se před něj vmáčkl ke stolku. Andrejovi se mihly se před očima černé šosy a bílá ruka s plným podnosem se mu přenesla přes hlavu. A potom jiná bílá ruka postavila vedle Andreje sklenici šampaňského.
Geniální stratég už se zase věnoval své papirose. Přestal ji konečně mnout, zřejmě už se mu zdála dostatečně připravená k zapálení. Škrtl a modravý dým mu vyrazil chlupatými nozdrami a zapadl do mohutného, i když poněkud prořídlého kníru.
Jenže hra mezitím pokračovala. Andrej se ze všech sil bránil. Manévroval, jak uměl — a zatím se mu dařilo ztrácet jen ty figurky, o kterých věděl, že dávno nežijí. Už odnesli i Donalda s prostřeleným srdcem a vedle sklenice šampaňského někdo položil jeho pistoli se vzkazem, který sebevrah zanechaclass="underline" „Kdo přicházíš — neraduj se. Kdo odcházíš — nežel. Pistoli dejte Voroninovi. Může se mu hodit.“
Potom Andrejův otec s bratrem snesli po zledovatělém schodišti tělo jejich babičky Jevgenije Romanovny, zašité do starého prostěradla, a položili ji k ostatním mrtvým venku… Pak pochovali otce ve společném hrobě na Piskarevce. Bylo tam tolik mrtvých, že je museli doslova pěchovat, aby se ztuhlá těla do místa posledního odpočinku vešla. Foukal ledový vítr a zamračený šofér se snažil před ním ukrýt za límcem svůj dávno neholeny obličej, když silničním válcem přejížděl dopředu i dozadu… A veliký stratég si bez váhání, vesele a s jistou škodolibostí vyřizoval účty s vlastními i cizími figurkami — a všichni ti jeho pěstění muži s bradkami a řády na prsou se stříleli do spánků, skákali z oken, umírali po hrozném mučení — a někteří se snaživě drali vpřed, předháněli ty ostatní, chtěli se z řady pěšáků dostat mezi ty vyšší figurky, ale nikdy se jim to nepodařilo.
Andrej se zoufale snažil pochopit, jakou hru to vlastně hraje. Čeho má dosáhnout, jaká pravidla má dodržovat? Proč vůbec začal hrát? A ze všeho nejvíc ho trápila ta nejdůležitější otázka: Proč zrovna on se stal soupeřem velikého stratéga? On… věrný voják jeho armády, připravený kdykoliv za něj zemřít, kdykoli i zabíjet, bude-li to třeba! Životní cíl tohoto velkého muže byl přece i Andrejovým životním cílem, pravá cesta byla pro Andreje jenom ta, kterou ukázal On! Běh celého vesmíru byl přece v souladu se záměry velkého stratéga…!
Andrej žíznivě vypil šampaňské, ale připadalo mu jako bez chuti. A pak to přišlo jako omračující poznání: Samozřejmě! On přece není protihráč tohoto velkého muže! Není soupeř! Samozřejmě! Je jeho spojenec, věrný pomocník… To je princip téhle hry! Tady proti sobě nesedí soupeři, ale skuteční partneři. Hraje se na jednu branku, nikdo neprohrává, všichni vyhrávají… pochopitelně kromě těch, kteří se vítězství nedožijí.
Někdo se dotkl jeho nohy a pod stolkem se ozvalo: „Buďte tak hodný a dejte si nožičku o kousek dál!“ Andrej se podíval dolů. Blýskala se tam temná kaluž a kolem ní lezl po čtyřech holohlavý trpaslík s velkým hadrem, který byl samá temná skvrna. Andrejovi se udělalo nevolno a rychle se znovu zadíval na šachovnici. Už obětoval všechny mrtvé, teď měl k dispozici pouze živé. Veliký stratég ho z druhé strany stolku se zájmem pozoroval.