Andrejovi se dokonce zdálo, že pochvalně přikyvuje, nepatrný úsměv odhaloval jeho drobné, řídké zuby. A tu Andrej pocítil, že už dál nemůže.
Je to velká hra. Nejdůležitější ze všech her, protože v ní jde o nejvyšší cíle, jaké si jen před sebou může lidstvo vytyčit… Ale Andrej už v ní dál hrát nemůže.
„Musím ven,“ zachraptěl. „Na okamžik.“
Řekl to šeptem, sám svá slova sotva zaslechl, ale všichni kolem se na něj rázem podívali. Už zase bylo všude ticho, štítek brigadýrky bůhvíproč přestal Andrejovi padat do očí — a on se mohl dobře rozhlédnout. Viděl teď všechny své živé a mohl jim pohlédnout do očí.
Zamračeně se na něj díval obrovitý Jura Davydov. Jeho prsty si pohrávaly s kroucenou cigaretou, vybledlou košili měl rozepjatou… Opile se usmívala Selma. Rozvalila se v křesle tak, že byly vidět její růžové krajkové kalhotky. S pochopením na něho hleděl Kensi a vedle něj postával — jako vždy s nepřítomným pohledem a jako vždy rozcuchaný a neoholený — Voloďka Dmitrijev. Na vysoké staré židli, z níž před okamžikem odešel na svou poslední tajemnou služební cestu Seva Barabanov, teď posedával a pohrdavě krčil svůj aristokraticky hrbatý nos Bořka Čisťakov, jako by se chtěl zeptat: „Co tu tak fňukáš?“ Byli tu všichni… všichni blízcí, i ti nejdražší — a všichni se na něj dívali. Každý jinak, ale přitom bylo v jejich očích něco společného, jako by k němu všichni pociťovali totéž. Ale co…?
Soucit? Důvěru? Lítost? Ne, to nebylo ono, nepřišel tomu na kloub, protože najednou mezi všemi těmi známými uviděl někoho, koho neznal. Byl to… nejspíš nějaký Asiat…, měl žlutavý obličej a šikmé oči, ale nebyl to Wang, tenhle vypadal velice elegantně a zdálo se, že za jeho zády se ještě někdo schovává… Někdo maličký, špinavý, otrhaný… Nějaké dítě.
Vstal, prudce s rachotem odstrčil židli, očima přeskočil k velikému stratégovi, omluvným gestem mu naznačil, že odchází a rychle zamířil ven ze sálu. Musel se protáhnout kolem několika zad a břich, několik lidí musel doslova odstrčit a pak zaslechl, jak někdo — snad aby ho uklidnil — říká: „Ale co, pravidla to připouštějí, jen ať si to promyslí! Jenom se musí zastavit hodiny!“
Naprosto vyčerpaný a zalitý potem se konečně dostal ke schodišti. Sedl si přímo na běhoun nedaleko plápolajícího ohně v krbu. Jeho brigadýrka znovu o sobě dala vědět, štítek mu sjel k očím, ale on se ani nepokusil posunout ho a podívat se, co to tu je za krb — a co je to za lidi, kteří před ním sedí. Celým svým mokrým, jakoby zmláceným tělem pociťoval příjemné, suché teplo a oči upíral na své boty, na kterých už začínaly osychat lepkavé skvrny. Ve vlídném popraskávání ohně k němu doléhal čísi sametový hlas, který zvolna, jako by se sám sebou opájel, vyprávěclass="underline" „Představte si… Takový krásný chlap! Ramenatý, urostlý… Válečný hrdina! Nositel tří nejvyšších Řádů. Takových tedy nebylo moc…! Odjakživa byl vynikající. Už na škole, ale potom taky… V jednom byl ale zvláštní.
On třeba přišel na večírek — řekněme k synovi nějakého generála nebo maršála, ale sotva se začalo tančit, vytratil se. Čepici frajersky na stranu — a byl v čudu. Nejdřív si všichni mysleli, že má nějakou velkou tajnou lásku.
Pak ho ale různí známí občas potkali na docela obyčejných tancovačkách, třeba v Parku Gorkého, nebo v různých klubech, ale vždycky s jinou ženskou!
Mně se to taky jednou povedlo. A nestačil jsem koukat… To tedy byl typ, ta baba! Takový vyslovený strašidlo: nohy jako sirky, švy punčoch se jí na nich točily všelijak šejdrem, zmalovaná, že se to ani nedá popsat… Tenkrát přece ještě nebyla k mání dnešní kosmetika a holky byly ochotný napatlat si na obočí třeba i krém na boty… Prostě — ta jeho partnerka k němu jasně nepasovala, každý byl jako z jiného světa. Ale on jako by to neviděl. Něžně ji držel za ručičku a mluvil do ní — no, jak to bejvá… A ona vedle něj přímo tála, samým štěstím nevěděla, jak se má tvářit. Jednou jsme si ho v partě kluků podali: Tak to vyklop! Co to máš za zvrácený chutě?
Co tě na těch nemožnejch ženskejch tak láká, když po tobě vzdychají jiný — a ještě jaký…! A to vám k tomu musím říct: Naše univerzita měla pedagogickou fakultu. To byla taková privilegovaná záležitost… prostě jen pro dcerušky z lepších rodin… Takže výběr! A on nic! Nejdřív nechtěl s pravdou ven, ale pak to vzdal a řekl nám takovou zvláštní věc: Já, přátelé, přece svou cenu znám! Vypadám docela k světu, mám všelijaký řády… A jsem — aspoň si to myslím — se vším všudy pořádnej chlap. Kolik ženskejch už mi nadbíhalo…! Jenže já jsem si něco uvědomil… Že totiž ženské u nás moc štěstí neužily. Celou válku je nic dobrého nepotkalo, pořád byly jen o hladu — a přitom musely všude dřít místo chlapů… Moc krásy a něhy přitom pochopitelně nenabraly. Už dokonce ani nevěděly, jak se to dělá, aby ženská vypadala krásná a žádoucí. A tak jsem si řekl, že aspoň některým udělám radost. Takovou, aby měly celý život na co vzpomínat. A tak se třeba seznámím s nějakou… řekněme že je to dělnice z fabriky, nebo nějaká uštvaná, nešťastná učitelka, která i bez války by jen těžko nějakýho partnera hledala — a teď, když tolik chlapů padlo, už skoro vůbec nemá naději, a s takovou ženskou se dvakrát třikrát sejdu. Pak zmizím, ale rozloučím se s ní. Samozřejmě že lžu. Třeba že jedu na dlouhodobou služební cestu, nebo něco podobného… A jí zůstane hezká vzpomínka. Alespoň něco hezkého v jejím životě. Možná že z hlediska vysoké morálky to není tak úplně v pořádku, ale já mám pocit, že tím aspoň maličko splácím ten náš mužský dluh… Když nám tohle řekl, úplně nám to vzalo dech. Pak jsme to pochopitelně začali rozebírat ze všech stran, ale fakt je, že to na nás zapůsobilo. On se potom ale brzy někam ztratil. To tehdy ovšem byla dost častá věc: Člověk dostal rozkaz — a v armádě se nikdo neptá kam a proč… Víckrát už jsem ho neviděl.“
Ani já ne, řekl si Andrej. Přišly jen dva dopisy. Jeden mámě a jeden mně. Máma dostala oznámení: „Váš syn Sergej Michajlovič Voronin padl na poli cti a slávy při plnění vojenských povinností.“ Stalo se to v Koreji.
Pod růžovou akvarelovou oblohou Koreje, kde si velký stratég poprvé vyzkoušel své síly v boji s americkým imperialismem. Hrál tam svou hru… A Serjoža tam zůstal i s celou svou sbírkou vojenských řádů a vyznamenání… Nechci! řekl si teď Andrej, nechci už dál hrát. Možná že to tak musí být, že bez hry to prostě v životě nejde. Možná. Nejspíš to tak bude… Jenže já nemůžu. Nedokážu to a nechci se to učit. No — co se dá dělat, pomyslel si hořce, jsem prostě špatný voják. Nebo by se dalo říct, že jsem prostě jen voják… Obyčejný voják, který nemá vlastní úsudek, a proto musí slepě poslouchat. Nejsem žádný partner nebo spojenec velikého stratéga! Jsem maličký šroubeček v jeho obrovitém stroji a moje místo není u hracího stolku při téhle podivné hře. Moje místo je vedle Wanga, Jury, Selmy… Jsem nevýznamný astronom, který toho zatím moc nedokázal — a kdybych se teď mohl zabývat výzkumem mezihvězdné hmoty — už to by mělo pro mě ohromný význam… A najednou si uvědomil, že už není astronom, že teď je vyšetřovatel a že dosáhl velkého úspěchu, který teď může docela dobře dát na papír: Vyšetřovatel Voronin po speciální přípravě s použitím zvláštního metodického postupu zaměřil místo, na kterém se tajemný Červený dům v danou chvíli nacházel, pronikl do něj, odhalil jeho děsivá tajemství a vytvořil všechny předpoklady pro to, aby tento negativní jev naší společnosti mohl být odstraněn… Vzepřel se rukama o schod a posunul se níž. Jestli se teď vrátím k šachovnici, už se odtud nedostanu, řekl si. Dům mě spolkne. Je to jasné — už spoustu lidí spolkl, to je svědecky doloženo. Jenže nejde jen o to! Důležité je, abych se teď vrátil do své kanceláře a celou tuhle věc dořešil. Je to moje povinnost. A já ji musím splnit. Všechno ostatní… jsou přeludy… Popolezl ještě o dva schody dolů. Přeludy musí stranou, je třeba se vrátit ke skutečnosti. Tohle všechno tady… to se neděje jen tak, nějakou náhodou!