„Pane Kacmane,“ podotkl stařík, „já zcela připouštím, že vy sám o svém osudném hříchu nevíte!“
„Jo, to je možný,“ souhlasil okamžitě Icik. A pak se obrátil k Andrejovi: „Jak tak na tebe koukám…, ty jsi byl v Červeným domě! Jaký to tam bylo?“
A v té chvíli se Andrej definitivně vzpamatoval. Jako by praskla a roztála ona lepkavá bublina přeludů… Bolest hlavy se vytratila a Andrej všechno kolem sebe uviděl zcela jasnýma očima. V Hlavní ulici už nebyla mlha a policista nepospával za řídítky motocyklu, naopak — přecházel po chodníku, kouřil a vrhal kradmé pohledy k lavičce. Panebože, užasl sám nad sebou Andrej, co tu dělám? Vždyť já jsem přece vyšetřovatel, čas běží — a já tu žvaním s nějakým náboženským cvokem… A teď ještě ten Kacman… Kacman! Kde se tu vzal?
„Jak to víš, kde jsem byl?“ zeptal se ho ostře.
„To není těžký domyslet si to,“ zašklebil se Icik. „Kdyby ses tak viděl v zrcadle!“
„Já to myslím vážně,“ zvýšil Andrej hlas.
Starý pán se náhle zvedclass="underline" „Dobrou noc, pánové,“ řekl a zlehka mávl tvrďákem nad hlavou. „A klidné sny…“
Andreje už nezajímal. Díval se vyčkávavě na Icika. Icik si oštipoval bradavičku a poposedával na místě. Oči upíral na odcházejícího staříka, pusu měl od ucha k uchu a zjevně potlačoval smích. „No tak!“ vyjel na něho Andrej.
„To je figura, co?“ vyhrkl nadšeně Icik. „To teda je figura…! A ty jsi, Voronine, trouba, protože jako vždycky nic nevíš. Nevíš, kdo to je? No přece — slovutný pan Stupalski! Jidáš Stupalski… V Lodži udal gestapu dvě stě čtyřicet osm lidí, dvakrát se ho pokoušeli nachytat, ale dvakrát se z toho dostal a odskákal to za něj někdo jiný. Teprve po osvobození ho pořádně skřípli, dostal se před řádný soud…, ale i z toho se vykroutil! Páni Kurátoři totiž považovali za vhodné vyvlíknout ho z oprátky a přesunout ho sem. Pro zpestření. Bydlí v blázinci, dělá ze sebe cvoka, ale ve skutečnosti pokračuje ve své předchozí činnosti… Copak si myslíš, že se tady, vedle tebe, objevil dneska náhodou? Víš, pro koho teď pracuje?“
„Nech toho!“ vyštěkl Andrej a vší silou se snažil zapudit svou zvědavost a zájem, který v něm vždycky Icikovy historky vzbuzovaly. „Teď mě to nezajímá! Teď mě zajímá, jak ses tu vzal ty. Jak to sakra víš, že jsem byl v Domě?“
„Já tam byl taky,“ řekl na to klidně Icik.
„Aha… A co se tam dělo?“
„To musíš vědět ty, co se tam dělo. Jak já můžu vědět, co se tam z tvýho hlediska dělo?“
„A co se tam dělo z tvýho hlediska?“
„Tak to se tě vůbec netýká,“ namítl Icik a urovnal si na kolenou obrovskou aktovku.
„Tu aktovku máš odtamtud?“ Andrej po ní natáhl ruku. Jakoby z mlhy se mu hlavou mihl okamžik, kdy vstoupil do Červeného domu a kdosi mu uctivě bral z ruky jeho vlastní aktovku… Jenže ta vypadala úplně jinak.
Bůhví kde je jí konec… „Ne, odtamtud ne.“
„Co je v ní?“
„Poslouchej,“ ohradil se Icik, „co je ti do toho? Co ses tak do mě obul?“
Bylo jasné, že mu ještě nic nedošlo. Zatím… Dokonce ani Andrej sám ještě úplně nechápal, do čeho se to pouští. Překotně uvažoval, co dál.
„Víš, co v tý tašce je?“ zeptal se najednou Icik. „Našel jsem starou radnici.
Je to odtud asi tak patnáct kilometrů… Hrabal jsem se tam v ruinách celej den, pak zhaslo slunce a byla tma jak v ranci… to víš, nikde žádný osvětlení, to už tam dobrejch dvacet let není… Motal jsem se tam jako idiot, jen tak tak se mi povedlo dostat se až k Hlavní ulici. Všude byly jen nějaký rozvaliny a někdo tam hrozně řval…“
„Tak zadrž,“ přerušil ho Andrej, „ty tedy nevíš, že hledat ve starých zříceninách je zakázáno.“ Nadšení z Icikových očí se pozvolna vytrácelo. Pozorně se na Andreje podíval. Zdálo se, že teď už začíná chápat… „Co chceš?“ zeptal se ho Andrej. „Zatáhnout do Města infekci?“
„Mně se nějak nelíbí ten tvůj tón,“ usmál se trochu nepodařeně Icik.
„Jako bys to ani nebyl ty.“
„Ty se mi nelíbíš celej! Proč jsi mi blbnul hlavu? Že prej je to všechno mýtus! Moc dobře jsi věděl, že Červenej dům není mýtus! Lhal jsi mi.
Proč?“
„A tohle je… co? Výslech?“ zeptal se Icik.
„A co ty si myslíš?“
„Já si myslím, že ses musel strašně praštit do hlavy. Myslím si, že se pořádně potřebuješ umejt studenou vodou, abys přišel k sobě.“
„Dej sem tu aktovku,“ odsekl Andrej.
„Jdi do hajzlu!“ Icik vstal a tvářil se teď smrtelně vážně.
Andrej taky vstaclass="underline" „Pojedeš se mnou.“
„To mě ani nenapadne,“ odsekl Icik. „Ty máš na mě zatykač?“
Andrej vzteky ztuhl. Pak ale, aniž spustil z Icika oči, zvolna otevřel pouzdro a vytáhl pistoli.
„Jděte přede mnou!“ zavelel.
„Idiote,“ zavrčel Icik, „přeskočilo ti?“
„Nemluvit!“ vyštěkl Andrej. „Jdeme!“
Rýpl Icika hlavní pistole do boku a Icik poslušně vykročil přes ulici.
Silně kulhal, zřejmě si při své vycházce do rozvalin odřel nohy.
„Hanbou se budeš muset propadnout,“ prohodil přes rameno. „Vyspíš se z toho a hanba tě bude fackovat.“
„Nemluvit!“
Došli až k motocyklu, policista odklopil kryt přívěsného vozíku a Andrej tam ukázal hlavní pistole. „Sedněte si!“
Icik si nemotorně, beze slova vlezl dovnitř. Policista se hbitě usadil za řídítka, Andrej nasedl za něj a pistoli schoval do pouzdra. Motor zařval, párkrát to prásklo z výfuku — a už se hnali zpátky po děravé vozovce k prokuratuře. Do stran před nimi uskakovali blázni, kteří tu nesmyslně bloumali předjitřně orosenou ulicí.
Andrej se snažil očima uhýbat Icikovi, který se krčil ve vozíku. První rozčilení minulo a Andrej se teď cítil poněkud trapně. Semlelo se to nějak moc kvapem, uvědomoval si. Až moc kvapem… No, co se dá dělat, nějak už to vyřešíme… Když dorazili na prokuraturu, Andrej se na Icika zase ani nepodíval a dal ho rovnou zapsat v přijímací kanceláři. S příkazem, aby byl po adminis trativní proceduře předveden nahoru ke službě… Sám pak vzal schodiště doslova útokem, protože spěchal, aby už seděl za svým stolem. Bylo kolem čtvrté — a to je vždycky ten nejhorší čas. Na chodbách postávali nebo posedávali na lavicích, vyleštěných nespočitatelnými zadky předchůdců, předvolaní podezřelí i svědci a tupě zírali přímo před sebe. Všichni vypadali stejně ospale a stejně beznadějně… Policista, který tu měl službu, čas od času zařval na celé kolo: „Nemluvit! Nedomlouvat se!“ Za polstrovanými dveřmi kanceláří tlumeně cvakaly psací stroje, tu a tam zazněl nějaký hlas či výkřik. Bylo tu dusno, špatné osvětlení nedokázalo skrýt špínu chodby… Andrejovi se z toho až udělalo nevolno. Napadlo ho, že by si měl zaběhnout do bufetu a něco si dát: silnou kávu, nebo vodku… A najednou uviděl Wanga.
Wang seděl, jak bylo jeho zvykem, na bobku a opíral se zády o zeď. Byla to jeho obvyklá póza plná trpělivého očekávání. Na sobě měl svou oblíbenou bundu — a jako vždycky vtahoval hlavu mezi ramena, takže límcem bundy si nadzvedával uši. Z kulatého bezvousého obličeje vyzařoval klid.
Wang podřimoval. „Co tu děláš?“ užasl Andrej.
Wang otevřel oči, hbité vstal a s úsměvem Andrejovi sděliclass="underline" „Jsem zavřenej a čekám na výslech.“
„Jak… zavřenej? Proč?“
„Sabotáž,“ šeptl Wang.
Naducaný mladík, který ve zmazaném kabátě podřimoval hned vedle na lavičce, okamžitě otevřel oči… lépe řečeno jen jedno oko, protože to druhé mu překrýval parádní monokl.
„Jaká sabotáž?“ užasl Andrej.
„Vyhýbání se právu na změnu profese.“
„Odstavec sto dvanáct paragrafu šest,“ napověděl ochotně mladík s monoklem.
„Šest měsíců v bažinách.“
„Mlčte!“ okřikl ho Andrej.
Mladík na něj zamžoural přes svůj monokl, usmál se a smířlivě zachrčeclass="underline" „Mlčet můžu, to jo. Proč nakonec ne, když je všecko jasný?“ A významně se zahleděl na Andrejovo čelo.
„Nemluvit!“ zaječel z chodby policista. „Kdo se to tam opírá o zeď? Narovnat se!“
„Počkej,“ řekl Andrej Wangovi, „kam tě předvolali? Sem?“ Ukázal na dveře s číslicí dvaadvacet a pokoušel si vzpomenout, čí je to kancelář.
„Přesně,“ zachrčel znovu naducaný mladík. „Oba jdeme sem! Už půl druhý hodiny tu tvrdnem.“
„Počkej tu,“ řekl znovu Andrej Wangovi a otevřel dveře. Za stolem seděl Heinrich Rumer, vyšetřovatel a osobní strážce Friedricha Geigera, bývalý boxer střední váhy a mnichovský bookmaker. „Můžu dál?“ zeptal se ho Andrej, ale Rumer neodpověděl. Byl něčím zjevně zcela zaujat. Něco zakresloval na velkou kladívkovou čtvrtku a soustředěně nakláněl ze strany na stranu hranatou lebku s rozpláclým nosem. Funěl a samým soustředěním pohekával. Andrej za sebou zavřel dveře a přistoupil až ke stolu. Rumer měl před sebou obrázek, který pomocí čtverečkové sítě přenášel na čtvrtku. Pornografický obrázek… Zřejmě se teprve dal do práce, protože obrázek sotva začal vznikat. Rumera čekala ještě pořádná dřina… „Ty dobytku,“ řekl nasupeně Andrej, „co to tu děláš ve služební místnosti?“