Rumer k němu vylekaně pozvedl oči. Pak s úlevou prohodiclass="underline" „Jo… to jsi ty? Chceš něco?“
„Tak takhle ty pracuješ?“ zavyčítal Andrej. „Lidi tam venku čekají… a ty…“
„Kdo tam čeká?“ polekal se Rumer. „A kde?“
„Lidi, který sis předvolal!“
„Aha. No a co?“
„Nic,“ řekl Andrej dopáleně. Nějak by měl tohohle chlapa uzemnit, připomenout mu, hajzlovi, že Fritz za něj ztratil slovo, vzal za něho záruku, za dobytka línýho… Andrej však cítil, že tohle je teď nad jeho síly.
„Kdopak tě to lupnul po kebuli?“ projevil profesionální zájem bývalý boxer Rumer a začal si prohlížet bouli na Andrejově čele. „Krásně tě vzal.
„To není důležitý,“ řekl netrpělivě Andrej. „Přišel jsem se tě zeptat: Případ Wang Li-chuna patří tobě?“
„Wang Li-chuna?“ Rumer nechal bouli boulí a zamyšleně se podrbal v nose. A pak se opatrně zeptaclass="underline" „Co to má bejt?“
„Tak patří ti nebo ne?“
„A proč to chceš vědět?“
„Protože on celou tu dobu sedí venku na chodbě a čeká, až si přestaneš hrát s těmahle prasečinkama!“
„Proč… s prasečinkama?“ urážel se Rumer. „Jen se koukni, jaký má prsa!
To jsou kozy, co?“
Andrej znechuceně obrázek odstrčiclass="underline" „Dej sem ten případ!“
„Jakej?“
„Případ Wang Li-chuna. Naval ho!“ „Ale já žádnej takovej případ nemám,“ rozčilil se Rumer. Vytáhl ze stolu prostřední zásuvku a nahlédl do ní. Andrej s ním, V zásuvce vůbec nic nebylo.
„Kam si všechny případy ukládáš?“ Andrej už se zlostí skoro neovládal.
„Co je ti po tom?“ naježil se Rumer. „Nejsi můj nadřízenej.“
Andrej bez řečí sáhl po telefonu. V Rumerových prasečích očkách zakmital strach.
„Počkej!“ A položil bleskově svou obrovskou tlapu na aparát. „Kam chceš volat? A proč?“
„Zavolám Geigerovi. On už si to s tebou Fritz vyřídí, idiote!“ zavrčel Andrej.
„Tak počkej,“ brebtal překotně Rumer a snažil se vyrvat Andrejovi z ruky sluchátko. „O co ti jde? Proč hned Geigerovi…? Copak se nemůžeme dohodnout? Hlavně mi vysvětli, oč ti jde!“
„Chci si od tebe vzít případ Wang Li-chuna.“
„Jo… toho Číňana?! Toho domovníka?“
„Jo!“
„Tak proč to neřekneš hned? To ještě není žádnej případ! Teprve ho sem přivedli a já ho vyslechnu.“
„Proč ho přivedli?“
„Nechce měnit profesi,“ řekl Rumer a nenápadně se snažil přitáhnout k sobě sluchátko, které Andrej pořád ještě držel v ruce. „Takže je to sabotáž.
Už třetí turnus dělá domovníka. A znáš přece odstavec sto dvanáct.“
„Znám,“ přerušil ho Andrej, „ale tohle je zvláštní případ. Asi to nějak popletli… Kde k němu máš papíry?“
Rumer se konečně s funěním zmocnil sluchátka, položil ho do vidlice a znovu ze stolu vytáhl zásuvku. Tentokrát tu zprava… Chvíli se v ní přehraboval.
Andrej mu přes rozložitá záda neviděl na prsty, ale Rumer nakonec vytáhl list papíru a podal ho Andrejovi. Ten ho přeletěl očima.
„Tady se nepíše, že by ten případ měl přijít k tobě.“
„No a co?“
„No a to, že si ho beru já,“ odpověděl Andrej a strčil si papír do kapsy.
Rumer se vylekaclass="underline" „On už je ale na mě napsanej u služby!“
„Tak službě zavolej a řekni, že si Wang Li-chuna vzal Voronin! Ať si to přepíše.“
„To si už vyřiď sám,“ namítl suše Rumer. „Co já se o to budu starat? Ty si ho bereš, ty si to taky vyřiď! A mně dej potvrzení, že sis ho vzal.“ Během pěti minut bylo všechno vyřízeno. Rumer si Andrejovo potvrzení schoval do šuplíku, pak se na Andreje podíval a očima sklouzl k odsunutému obrázku: „Ta je ale má, co? Takový kozy!“
„Ty jednou špatně skončíš, Rumere,“ prohodil ještě Andrej na odchodu.
Na chodbě vzal mlčky Wanga za loket a odstrkal ho k sobě do kanceláře.
Wang šel pokorně, na nic se neptal. A Andreje napadlo, že zřejmě zrovna tak, bez odporu a beze slova, by Wang šel i na svou vlastní popravu, na mučení, prostě kamkoliv. Andrej tomu nerozuměl. Tohle skoro nelidsky trpné přijímaní čehokoliv mělo v sobě cosi tupě živočišného, ale současně působilo zvláštním, vznešeným dojmem, protože za tímto smířlivý postojem jako by vyzařovalo až nadpřirozené pochopení hluboké, skryté a věčné podstaty bytí, pochopení zbytečnosti — a tudíž i nedůstojnosti jakéhokoliv odporu. Říkává se, že Západ je Západ a Východ je Východ. Prý jsou to jiné světy. Někdy, například teď, tato slova stojí za úvahu… V kanceláři Andrej posadil Wanga na normální židli z boku stolu, ne na židličku, kde měli své místo vyslýchaní. Pak se taky posadil a zeptal se: „Tak co se vlastně stalo? Povídej!“
A Wang začal zvolna a nevzrušeně vyprávět: „Před týdnem ke mně přišel z okresu nějaký úředník, co má na starosti dělbu práce. Upozornil mě, že hrubě porušuju zákon o právu na změnu profese. Měl pravdu, opravdu jsem ho porušoval. Třikrát jsem dostal z úřadu pozvánku — a třikrát jsem ji zahodil. Ten úředník mi oznámil, že další zanedbání povinností mi přinese velké nepříjemnosti. A já jsem si řekclass="underline" Vždyť se přece stává, že ten stroj, kterej lidem přiděluje práci, někdy někoho nechá na pokoji. Tak jsem se vydal na úřad a dal jsem tam svou pracovní knížku. Jenže jsem neměl štěstí. Z toho stroje vypadlo, že mám jít dělat ředitele obuvnického kombinátu. Já už jsem se ale předem rozhodl, že do jinýho zaměstnání nepůjdu — a tak jsem dál dělal domovníka. Dneska v noci si pro mě přišli dva policajti a přivedli mě sem. To je všechno.“
„Rozumím,“ řekl zvolna Andrej. Bylo to jasné. „Poslyš — chceš čaj?
Tady člověk může dostat čaj i chlebíčky. Zadarmo.“
„Ne, to bych zbytečně obtěžoval.
„Ale… jaképak obtěžování,“ rozzlobil se Andrej a telefonem objednal dva čaje a chlebíčky. Pak položil sluchátko, podíval se na Wanga a opatrně řekclass="underline" „Ale stejně něčemu nerozumím. Proč se ti nechce dělat ředitele kombinátu?
Je to vážené postavení. Získal bys novou profesi a určitě by to bylo i ku prospěchu věci… Jsi pracovitý a odpovědný člověk… A já ten kombinát znám. Jsou tam pořád rozkrádačky, boty se vesele vynášejí načerno… Ty bys to tak nenechal. A pak… měl bys tam daleko vyšší plat — a přece jenom: máš ženu, dítě… Tak oč jde?“
„Jak bych to… Víš, já myslím, že to těžko můžeš pochopit,“ řekl vážně Wang.
„Těžko,“ podotkl trochu netrpělivě Andrej. „Je přece jasné, že je lepší být ředitelem kombinátu než celý život uklízet odpadky! Anebo… a to je ještě jasnější… než si muset odkroutit šest měsíců někde v bažinách.“
Wang zavrtěl svou kulatou hlavou: „Ne, není to lepší. Nejlepší je totiž být tam, odkud se nedá spadnout. Ty to ale nepochopíš, Andreji.“
„Proč bys musel někam padat?“ zeptal se nejistě Andrej.
„Já nevím proč. Ale tak to prostě je… Buď musí člověk vynakládat hrozně moc sil na to, aby se udržel, nebo hned radši spadne sám. Já to znám, už jsem si to zažil.“
Ospalý policista přinesl občerstvení, zasalutoval, pak klopýtl a jaksi bokem se odsunul zpátky na chodbu. Andrej postavil před Wanga sklenku čaje a přistrčil k němu talířek s chlebíčky. Wang poděkoval, usrkl čaje a vzal si ten nejmenší chlebíček.
„Ty se prostě bojíš odpovědnosti,“ prohlásil s jistými rozpaky Andrej.
„Promiň, ale to není tak docela fér vůči ostatním!“
„Já se vždycky snažím dělat ostatním jen dobro,“ namítl klidně Wang.
„A pokud jde o odpovědnost… tak tu já přece nesu! A velkou. Za svou ženu a za dítě.“
„To ano… Samozřejmě.“ Rozpaky Andreje neopouštěly… „Je to tak, ale snad se mnou můžeš souhlasit, že Experiment od každého z nás vyžaduje…“