V budově vládlo ticho, jímž se teď rozléhaly Andrejovy kroky. Takhle to tu vždycky vypadalo nedlouho před zapnutím slunce. Ospalá uklizečka pomalu vláčela mokrý hadr po betonové podlaze. Okna ve všech chodbách byla dokořán, pach stovek zpocených těl pomalu vyprchával a vytrácel se do noční tmy. Dovnitř se dral chladný předjitřní vzduch.
Andrejovy podpatky zarachotily po kluzkém železném schodišti, které vedlo do sklepa. Ledabylým posunkem usadil zpátky na židli bdělou stráž, která se už už stavěla do pozoru, a otevřel doširoka nízká železná dvířka.
Fritz Geiger — bez služební blůzy — jen v košili s vykasanými rukávy si pohvizdoval nějakou pochodovou písničku a nad rezatým umyvadlem si poléval chlupaté a kostnaté ruce kolínskou. Nikdo jiný tu nebyl. „Jo, to jsi ty,“ řekl Andrejovi na uvítanou. „To je dobře. Zrovna jsem se chystal, že zajdu k tobě nahoru… Dej mi cigaretu, mně došly.“
Andrej mu podal krabičku, Fritz si jednu cigaretu vytáhl, promnul ji v prstech a usmál se.
„Tak co?“ zeptal se nedočkavě Andrej.
„Jak… co?“ Fritz si zapálil a s potěšením z cigarety zatáhl. „Šlápnul jsi vedle. To je to tvý: co! Icik není žádnej špion. Ani náhodou.“
„Jak to?“ vypáčil ze sebe Andrej. „A co ta aktovka?“
Fritz se zasmál, cigaretu si přesunul do koutku úst a nalil si na dlaň novou porci kolínské.
„Ten náš židáček je neuvěřitelnej děvkař,“ řekl potom shovívavě. „V tý aktovce měl milostný dopisy. Šel zrovna od jedny tý svý ženský… pohádali se a on jí sebral všechny milostný dopisy, který jí psal. Je to nějaká vdova a on z ní má děsnej vítr. Takže se pochopitelně těch dopisů zbavil, jak nejrychleji to šlo. Říká, že aktovku prostě cestou zahodil. Škoda…“ Fritz už teď mluvil vysloveně káravě: „Pane vyšetřovateli Voronine, tu aktovčičku jste měl Icikovi okamžitě zabavit! To by byl kompromitující materiálek! A my bysme toho našeho židáčka drželi pěkně takhle…“ A Fritz výmluvným gestem naznačil, jak by Icika Kacmana držel hezky pod krkem. Andrej si všiml, že Fritz má odřené kotníky prstů… „Ale… protokol nám podepsal, takže výsledeček přece jenom nějakej máme.“
Andrej si přisunul židli a ztěžka na ni dosedl. Nohy se pod ním podlamovaly.
Rozhlédl se.
„Víš ty co?“ pokračoval Fritz, shrnoval si dlouhé rukávy košile a zapínal si knoflíčky manžet. „Koukám, že máš na čele bouli. Tak si zajdi k doktorovi a dej si tu bouli zaprotokolovat. Rumerovi už jsem rozbil nos a poslal jsem ho na ošetřovnu. To… pro každý případ: vyšetřovaný Kacman při výslechu napadl vyšetřovatele Voronina a Rumera a způsobil jim zranění… Takže jste byli nuceni se bránit… atakdál. Chápeš?“
„Chápu,“ zabrebtal Andrej a mimovolně si přejel prsty po bouli na čele.
Pak se znovu rozhlédl. „Ale… kde je Icik?“ vymáčkl ze sebe.
„Když on ten Rumer je taková gorila k neudržení,“ odpověděl zlostně Fritz a zapnul si blůzu. „Zlámal mu ruku… Musel jsem Icika poslat do nemocnice.“
ČÁST III. ŠÉFREDAKTOR
Kapitola 1
Ve Městě odedávna vycházely čtyři deníky, ale Andreje teď nejvíc zajímal ten pátý. Ten, který se začal vydávat docela nedávno, asi tak čtrnáct dní před tím, než nastoupila „tma tmoucí“. Nebyl to velký list… spíš by se dalo říci, že to byl „právě jen list“ — jeden jediný. A vydávala ho strana Radikálního obrození, která vznikla odtržením levého křídla strany radikálů.
List nesl název „Pod praporem Radikálního obrození“ a v podstatě to byl agresivní a jedovatý plátek, ale ti, kteří ho vydávali, byli vždycky o všem perfektně informováni a naprosto přesně věděli, co se děje ve Městě — a samozřejmě především v jeho správě.
Andrej si prohlídl titulky: „Friedrich Geiger varuje: Uvrhli jste Město do temnoty, my však bdíme!“
„Radikální obrození — jediná efektivní záruka proti korupci.“
„Pane primátore, kampak se podělo obilí z městských sýpek?“
„Bok po boku — vpřed! Setkání Friedricha Geigera s představiteli rolnické strany.“
„Názor dělníků ze slévárny: Šmelinářům s obilím patří provaz!“
„Drž se, Fritzi! Jsme s tebou! Mítink členek strany.“
„Znovu paviáni?“
Karikatura znázorňovala macatého primátora na kupě obilí — pravděpodobně toho, které se ztratilo z městských sýpek — jak rozdává jakýmsi zločineckým typům zbraně. A pod tím stálo: „Tak jim, chlapci, vysvětlete, kam se to obilí podělo!“
Andrej noviny odložil a zamyšleně si přejel dlaní po bradě. Kde ten Fritz bere tolik peněz na pokuty? Bože, jak už to všechno člověku pomalu leze krkem! Vstal, přistoupil k oknu a podíval se ven. V husté sychravé tmě, chabě prosvětlované pouličními lucernami, rachotily povozy a ozývalo se klení, provázené těžkým, sípavým kašlem, občas zaržáli koně… Už druhý den se do Města, spoutaného tmou, sjížděli farmáři.
Někdo zaťukal na dveře. Vešla sekretářka s korekturami. Andrej se na ni rozmrzele podívaclass="underline" „Dejte to Ubukatovi!“
„Pan Ubukata je u cenzora,“ namítla nesměle sekretářka.
„Snad tam nebude věčně,“ odsekl Andrej. „Až se vrátí, dáte mu to.“
„Ale sazeč říkal…“
„Ještě něco?“ vyjel Andrej. „Můžete jít.“
Sekretářka odcouvala. Andrej zívl a zátylkem mu projela ostrá bolest.
Vrátil se ke stolu a znovu sáhl po cigaretě. Hlava mu třeštila, cítil se mizer ně. A vůbec… ze všeho mu bylo nanic. Nějak se nedokázal zorientovat, bylo to k zešílení: tma tmoucí! V jednom kuse… Odněkud z dálky zazněly výstřely, taková tichá lupnutí, jako by někdo lámal suché větvičky. Andrej svraštil čelo a sáhl po novinách na stole. Tentokrát si vybral list „Experiment“
— rozsáhlý deník městské správy.
„Primátor upozorňuje radikály: Vedení Města nespí, vedení Města všechno vidí!“
„Experiment je skutečně experiment. Názor našeho vědeckého spolupracovníka na problémy slunečních jevů.“
„Temné ulice a temné osobnosti. Komentář politického poradce městského zastupitelstva k poslednímu vystoupení Friedricha Geigera.“
„Spravedlivý rozsudek. Alois Tender byl odsouzen k trestu smrti zastřelením za nošení zbraně.“
„Něco se zkrátka pokazilo. Však oni to spraví, — říká zkušený elektrikář Theodor W. Peters.“
„Chraňte paviány, jsou to vaši dobří přátelé! Rezoluce z posledního shromáždění Společnosti ochránců zvířat.“
„Farmáři — spolehlivá opora naší společnosti. Setkání primátora Města s představiteli rolnické strany.“
„Pokusná laboratoř nad Propastí. Informace o posledních pracích v oboru pěstitelství bez slunečního záření.“
„Znovu ‚Padající Hvězdy‘?“
„Máme k dispozici obrněná vozidla. Interview s policejním prezidentem.“
„Řasy nejsou řešení.“
„Aron Webster se směje. Aron Webster zpívá! Patnáctý dobročinný koncert našeho vynikajícího komika.“
Andrej noviny zmačkal a hodil do koše. Všechno to byly hlouposti.
Hloupost ale nebylo to, že už dvanáctý den Město ovládala tma… Jako hloupost se taky nejevily fronty před pekárnami, ani zlověstný rachot kol za okny, temnotou prosvítající ohníčky cigaret a poskřípávání venkovských povozů. To všechno byla realita… I ta vzdálená střelba byla realita, třebaže nikdo vlastně nevěděl, kdo a na koho střílí… A nejodpornější skutečností byl fakt, že ubohou Andrejovou hlavou cloumala tupá bolest kocoviny a oteklý jazyk se nějak nechtěl vměstnat za zuby. Snad by bylo nejlepší ho vyplivnout.
To jsme tomu zase dali, pomyslel si Andrej. Nejspíš nám přeskočilo!
Selmě je hej! Dospává — a já tady v tom lítám… Kdyby už to všechno vzalo nějaký konec! Člověku je z toho blbnutí nanic, ať jdou všichni do hajzlu i se všemi těmi svými Experimenty, Kurátory, radikály, primátory, farmáři…, i s tím pitomým obilím! Vždyť mi ti velcí experimentátoři nemůžou zajistit ani drobet slunečního světla! A to ještě ke všemu dneska musím s balíčkem do vězení. Za Icikem… Kolik si toho ještě má odsedět?
Čtyři měsíce? Ne! Ještě šest… Prevít Fritz…! Kdyby se tak jeho energie dala využít k mírovým účelům… Ten snad ani nemusí odpočívat! Ze všeho se vždycky vylíže. Vyrazili ho z prokuratury — a tak si založil vlastní stranu a hned vyhlásil program: Boj s korupcí… A ať žije obroda…! Okamžitě se dostal do křížku s primátorem. Nebylo by samozřejmě špatné — podat si třeba hned teď primátora, chňapnout ho za tu jeho šedivou střapatou hlavu a praštit s ní o stůclass="underline" „Kde je obilí, ty hajzle? A proč nesvítí slunce?“ A pořádně ho nakopat do zadku.