Nerozdupali. Najednou byl dole na dláždění, už stranou od vstupního schodiště. Tváří se tiskl k drsné žule, nad ním zářila rtuťová výbojka a puška někam zmizela. Zdálo se ovšem, že zmizelo i Andrejovo tělo. Neměl je.
Měl jen tvář, ta se vznášela v prázdnotě a tiskla se k žulovému kvádru. A na náměstí se rozehrávala jakási zběsilá tragédie.
Andrej uviděl, jak se podél luceren lemujících náměstí, kolem tísnících se vozů a bryček s rachotem a burácením řítí obrněné auto. Jeho kulometná věž se otáčela na všechny strany a plivala oheň, smrtonosné ohnivé proudy od ní lítaly celým náměstím — a před autem pádil kůň, hlavu měl divoce zakloněnou, vlekl za sebou utržené postraňky… A najednou z řady povozů vjel obrněnému automobilu do cesty vojenský náklaďák s korbou pokrytou plachtou, kůň se zběsile vrhl stranou a vší silou vrazil do sloupu lucerny.
Obrněný vůz prudce zabrzdil, dostal smyk — a v té chvíli vyběhl na otevřené prostranství nějaký dlouhán celý v černém, rozmáchl se a okamžitě sebou práskl na zem. Pod obrněným vozem to zahořelo, ozvala se strašlivá rána a vůz se překotil zpět. Ten chlap v černém se hned zvedl a utíkal. Protáhl se kolem nehybného obrněnce, cosi rychle zastrčil do průzoru řidiče a odskočil. Andrej si ještě stačil uvědomit, že to je Fritz Geiger, ale to už se v průzoru rozzářilo světlo, uvnitř to zadunělo a úzkou škvírou vyšlehl ven protáhlý, čadivý jazyk plamene. Fritz se sklonil, přikrčil, dlouhé ruce spustil až k zemi a bokem jako krab se sunul kolem své oběti. Otevřela se dvířka a s pronikavým řevem se z nich vyvalil hořící balík, z kterého na všechny strany létaly jiskry.
Dál už Andrej zase nevěděl nic. Jako by před ním někdo spustil oponu a on jen slyšel nějaké vzteklé hlasy, nelidské výkřiky a dupot spousty nohou.
Od hořícího vozu se nesl pach rozžhaveného železa a benzinu… A potom Andrej uviděl Fritze, jak stojí uprostřed davu, v němž všichni mají na rukávech bílé stužky. Fritz je všechny o hlavu převyšuje a udílí jakési příkazy, ostře gestikuluje, máchá těma svýma dlouhýma rukama na všechny strany, světlé rozcuchané vlasy má celé od sazí… Další chlapi s bílými stužkami na rukávech začali najednou bůhvíproč lézt po lucernách před vchodem do radnice a rozvěšovali po nich provazy, které povlávaly ve větru. Pak někoho vlekli po schodišti. Ten člověk se bránil, kopal kolem sebe, vřeštěl, až zaléhaly uši — a najednou bylo schodiště plné lidí, všude bylo vidět zarostlé tváře a kovově cvakaly závěry pušek… Vřeštění utichlo, nějaké lidské tělo se posunulo vzhůru podél kandelábru, zaškubalo sebou a zatočilo se kolem své osy. Pak se ozvalo několik výstřelů, trhavé pohyby rázem ustaly a tělo se začalo na provaze zvolna pohupovat.
A potom Andreje probralo zběsilé natřásání. Hlava mu poskakovala na nějaké tvrdém, ale příjemně vonícím balíku, někam jel, někam ho někdo vezl a známý navztekaný hlas vykřikovaclass="underline" „No tak, ty bestie! Jen zaber, potvoro!“ A Andrej na pozadí černého nebe uviděl hořící radnici. Ohnivé jazyky vyskakovaly z oken a sypaly do temnoty jiskry. Na lucernách se zvolna pohupovala protáhlá lidská těla.
Kapitola 2
Andrej, umytý a převlečený, s obvazem přes pravé oko, napolo ležel a napolo seděl v křesle a zasmušile pozoroval Juru, který společně se Stasikem hladově pořádal z kastrolu cosi, z čeho se ještě kouřilo. Stasik Kowalski měl hlavu celou ofačovanou. Uplakaná Selma seděla vedle nich, zoufale vzlykala a pořád se pokoušela Andreje vzít za ruku. Byla rozcuchaná, líčidlo měla rozmazané po oteklém obličeji, na tvářích jí naskákaly červené skvrny. Poněkud zvláštní dojem vzbuzoval její provokující průsvitný župánek, vpředu celý mokrý od mydlinek.
„Chtěl tě zlikvidovat,“ řekl Stasik s plnou pusou. „A naschvál tě zpracovával tak, aby to dýl trvalo, aby sis užil. Já to znám, mě si takhle vzali do prádla modrý husaři. Jenže se mnou se, kamaráde, dostali dáclass="underline" Už po mně začínali šlapat, když chválabohu zjistili, že se spletli, že já nejsem ten, koho si chtěli podat…“
„Máš zlámanej nos, ale to se srovná,“ přikyvoval Jura. „Nos není to nejdůležitější — a slouží i přeraženej… A žebro…,“ mávl rukou, ve které držel lžíci, „víš, kolik už já jich měl zlámanejch? Hlavně že jsou celý játra — a vůbec pajšl…“
Selma zoufale povzdechla a znovu se snažila vzít Andreje za ruku. Podíval se na ni a řekclass="underline" „Nech už toho breku! Jdi se převlíknout a vůbec.“
Poslušně vstala a zmizela ve vedlejším pokoji. Andrej jazykem nahmatal v ústech něco tvrdého a prstem to vyndal.
„Vyrazil mi plombu,“ zavrčel.
„Fakt?“ podivil se Jura.
Andrej mu plombu ukázal a Jura užasle zavrtěl hlavou. Stasik taky zakroutil hlavou a řekclass="underline" „To se teda stane málokdy. Já, když jsem se tenkrát z toho dostával — a trvalo mi to tři měsíce, rozumíš — tak jsem plival zuby. Moje stará mě obskakovala jak mimino. Potom umřela… no a já, jak vidíš, žiju. Nějak to furt ještě jde.“
„Tři měsíce?“ zeptal se opovržlivě Jura. „Když jsme bojovali u Jelni, urvalo mi to celej zadek. Půl roku jsem se plácal po nemocnicích. Kamaráde, to není jen tak, když přijdeš o zadnici. Tam jsou totiž propletený ty nejdůležitější žíly. A zrovna tam mi to kus železa urval. Já koukal jako blázen, dokonce jsem se i ptal kluků: Kde mám zadek? Kalhoty až po holínky byly v hajzlu — a to, co bylo nahoře vzadu v kalhotách, taky…“ Olízl lžíci a dodaclass="underline" „Feďkovi Čeparevovi to tenkrát utrhlo hlavu. Ve stejnou chvíli.“ Stasik taky olízl lžíci a potom oba dva mlčky seděli a koukali do kastrolu.
Pak si Stasik způsobně odkašlal a začal znovu jíst. Jura se k němu přidal.
Vrátila se Selma. Andrej se na ni podíval a vzápětí raději odvrátil oči.
Vyparádila se, jen co je pravda… Do uší si navlíkla obrovské náušnice, šaty si vzala s hlubokým výstřihem, našmírovala se jak šlapka. A vždyť to taky je děvka, pomyslel si. Nemohl se na ni dívat, nejradši by ji poslal k čertu. Nejdřív udělala tyjátr v předsíni, potom v koupelně, když mu s hrozným brekem sundávala mokré trenýrky a on si prohlížel černofialové fleky na břiše a na bocích — a znovu mu přitom tekly slzy. Plakal sám nad sebou, nad svou bezmocí… Selma je jasně opilá, zase je nametená jako každý boží den, i teď, když se převlíkala, určitě si ještě lokla… „Ten doktor,“ prohodil zamyšleně Jura, „ten holohlavej, co tu teď byl… Kde já ho jen viděl?“
„Ale možná že to bylo u nás,“ pokoušela se o svůdný úsměv Selma. „On bydlí ve vedlejším domě. Andreji, co teď vlastně dělá?“
„Pokrývače,“ odpověděl zamračeně Andrej.
Spala s ním, s plešatcem jedním, bylo to veřejné tajemství. A on se tím ani nijak zvlášť netajil. Koneckonců, nikdo se tím — když šlo o Selmu — příliš netajil.
„Jak to — pokrývače?“ vyjekl Stasik a samým údivem ani nedonesl plnou lžíci do úst.
„Prostě je to tak,“ řekl Andrej. „Pokrejvá, co může. Střechy, ženský…“
S hekáním vstal a došel si do skříňky pro cigarety. Zase tam bylo o dvě krabičky méně… „Ženský — proč ne…,“ brumlal zaraženě Stasik a poklepával lžící nad kastrolem, „ale proč střechy? Co když spadne? Je to přece lékař!“
„Protože tady ve Městě mají takový nápady,“ řekl jedovatě Jura. Automaticky si chtěl lžíci zastrčit za holínku, ale včas se vzpamatoval a položil ji na stůl. „To je stejný, jako když k nám do Timofejevky hnedka po válce poslali do kolchozu jako předsedu jednoho Gruzína, co dřív dělal politruka.“
Zazvonil telefon. Selma zvedla sluchátko.
„Ano,“ řekla pak, „ano… Ne! K telefonu nemůže, je nemocný.“
„Dej to sem!“ ozval se Andrej.
„To je někdo z redakce,“ zašeptala Selma, když dlaní přikryla mluvítko.