„No a co?“
Sekretářka se vrátila s náručí poznámkových bloků.
„Tohle všechno jsou vaše pokyny a rozhodnutí, šéfe,“ zapištěla. „Úplně jsem na ně zapomněla. To by se asi taky mělo spálit, ne?“
„Samozřejmě, Amálie,“ řekl Andrej. „Dík, že jste si vzpomněla. Spalte to, Amálie, jen to spalte… Tak co je s Dupinem?“
„Chtěl jsem ho uklidnit, že všechno je v pořádku, že jsme všechny stopy zametli. Jenže on byl hrozně překvapený: Prý — jaké stopy? Copak on někdy něco nevhodného psal? Právě teď shromáždil podrobnou dokumentaci týkající se hrdinného útoku na radnici a chystá do tisku stať ‚Friedrich Geiger a lid‘.“
„Děvka,“ řekl sklesle Andrej. „Asi jsme všichni děvky…“
„Mluv laskavě za sebe,“ okřikl ho Kensi.
„No tak promiň,“ pokračoval stejně unaveně Andrej. „Všichni nejsou děvky. Ale většinou jsou.“
Icik se najednou zahihňaclass="underline" „No hele, tohle například psal rozumnej chlap!“ vykřikl a zatřepetal v ruce listem papíru. „Je zcela jasné,“ začal číst, „že lidé typu Friedricha Geigera čekají jenom na nějakou obrovskou kalamitu, třeba krátkodobou, hlavně však citelně narušující životní rovnováhu, aby se mohli na vzepjaté vlně zmatku dát vynést vzhůru… Kdopak to psal?“ Podíval se a okamžitě dopis zmačkal a hodil do krbu. „To by tak chybělo.
„Ty, Andreji, nebylo by načase promluvit si o budoucnosti?“ řekl Kensi.
„O čem chceš mluvit?“ zamručel Andrej a věnoval se pohrabáči. „Nějak to přežijeme, otřepeme se…“
„Ale já nemyslím budoucnost nás dvou. Zajímá mě budoucnost našich novin a Experimentu.“ Andrej se na něho udiveně podíval. Ano, Kensi byl přece vždycky takový… I teď se chová, jako by se během posledních mizerných měsíců nic nedělo! On snad je pořád ochoten za svůj názor bojovat! A teď možná ještě víc než dřív! Bojovat jménem zákona a ideálů… Je rozparáděný jako mladý kohout. Možná ale, že jeho se ta poslední doba vůbec nijak nedotkla!
„Mluvil jsi už se svým Kurátorem?“ zeptal se Andrej.
„Mluvil,“ odpověděl vyzývavě Kensi.
„No a co?“ Andrej v sobě musel překonat určitý ostych, který se ho zmocňoval vždy, když měl mluvit o Kurátorech.
„To je jenom moje věc a pro nikoho dalšího to nemá žádný význam. A co s tímhle vůbec mají společného Kurátoři? Geiger má taky svého Kurátora.
Každý darebák ve Městě má svého Kurátora. To ještě neznamená, že lidi nemůžou myslet svou vlastní hlavou.“
Andrej vytáhl z krabičky cigaretu, promnul ji a přimhouřil oči, když si připaloval od rozžhaveného pohrabáče. Pak tiše pronesclass="underline" „Už toho všeho mám dost.“
„Čeho — všeho…?“
„Prostě všeho. Myslím, že nejlepší by bylo odtud zmizet. A na všechno se vykašlat.“
„Jak — zmizet? O čem to mluvíš?“
„Nechat toho tady, dokud to ještě jde, a odejít na blata, k Jurovi, co nejdál od té špíny tady. Experiment se vymkl kontrole a my dva, Kensi, to napravit nemůžeme. Takže ani nemá smysl o něco se snažit. Na blatech budeme aspoň mít zbraň a budeme silnější…“
„Já do žádnejch bažin nepojedu!“ prohlásila náhle Selma.
Andrej chladně poznamenaclass="underline" „Nikdo ti to nenabízí.“
„Andreji,“ podotkl Kensi, „to je dezerce!“
„Podle tebe dezerce, podle mě rozumnej postup. Dělej ale, jak chceš.
Ptal ses mě, co si myslím o budoucnosti, tak ti odpovídám: Tady už nebudu.
Naši redakci stejně rozpustí — a pošlou nás sbírat mrtvý paviány. Pod dozorem… A to ještě v lepším případě.“
„A tady je ještě něco od jednoho rozumnýho člověka!“ vykřikl nadšeně Icik. „Poslouchejte: Jsem dávný předplatitel vašich novin a v zásadě zastávám jejich názor. Proč ale pořád hájíte F. Geigera? Možná jste nedostatečně informováni? Já ale naprosto přesně vím, že Geiger má k dispozici materiály o všech významnějších osobách ve Městě. Jeho lidi jsou ve všech důležitých městských aparátech, je pravděpodobné, že někoho má i u vás v redakci.
Ujišťuju vás, že stoupenců jeho strany není tak málo, jak si myslíte.
A pokud vím, mají k dispozici zbraně… Mé jméno, prosím, nepublikujte.“ Icik se podíval na podpis pod dopisem: „A vida ho…! Tak to se musí spálit!“
„To skoro vypadá, že ty znáš všechny rozumný lidi ve Městě,“ podotkl Andrej.
„No, je fakt, že jich zas tak moc není,“ namítl Icik a znovu začal lovit mezi dopisy. „A to ani nemluvím o tom, že rozumný lidi málokdy píšou do novin.“
Nastalo ticho. Danny dokouřil a taky začal dopisy mačkat do velkých koulí a házel je do krbu.
„Prohrabujte to, prohrabujte, šéfe! Trochu života do toho prohrabování!
Půjčte mi pohrabáč!“
„Podle mě je to prostě zbabělost — utíkat teď z Města,“ pronesla vyzývavě Selma.
„Každý čestný člověk je tu teď zapotřebí,“ přidal se Kensi. „Když odejdeme, kdo tu zůstane? Kdo podle tebe, Andreji, má potom noviny dělat?
Dupinové a jim podobní?“
„Ty tu zůstaneš,“ odpověděl unaveně Andrej. „Můžeš si k sobě vzít Selmu…, nebo Icika.“
„Znáš se přece dobře s Geigerem,“ přerušil ho Kensi. „Mohl bys toho svého vlivu využít…“
„Nemám na něj žádný vliv,“ namítl Andrej. „A i kdybych měl, nechtěl bych ho využívat. Ani bych to neuměl. Takové věci nesnáším, je mi to proti srsti.“
A znovu nastoupilo ticho, bylo slyšet jen hučení plamenů v krbu.
„Kdyby sem aspoň dorazili co nejdřív,“ zavrčel Danny a hodil do ohně poslední hrst dopisů. „Napil bych se, abych se trochu vzpamatoval. Jenže nemám čeho.“
„Oni jen tak rychle nepřijedou,“ namítl hbitě Icik. „Určitě nejdřív zavolají.“
Hodil dočtený dopis do ohně a prošel se kanceláří. „Danny, vy totiž nevíte, jak se to dělá, nikdy jste to nepoznal. To je rituál… Procedura přesně vypracovaná a časem prověřená… Děvčata, nebylo by tu přece jenom něco k jídlu?“ zeptal se bez jakéhokoliv přechodu.
Hubeňoučká Amálie hbitě vyskočila, vypískla: „Hned to bude!“ a zmizela ve vedlejší místnosti.
„A vůbec…,“ vzpomněl si najednou Andrej, „kde je cenzor?“
„Strašně stál o to, aby tu mohl zůstat,“ řekl Danny, „ale pan Ubukata ho vyhodil. A cenzor protestoval, hrozně ječel. Kam prý půjde — a že ho tím zabíjíme. Museli jsme dokonce dát na dveře závoru, aby se nemohl vrátit.
Nejdřív se doslova s námi rval, ale potom to vzdal a odešel… Poslouchejte, já přece jenom otevřu okno. Je mi z toho horka nanic.“ Vrátila se sekretářka a s ostýchavým úsměvem, který vykouzlila na nenalíčené tváři, podala Icikovi průsvitný sáček s nějakými koláčky.
Icik pochvalně zabručel a hned se mlaskavě dal do jídla.
„Co žebra? Bolí?“ zeptala se šeptem Selma a naklonila se přitom až k Andrejovu uchu.
„Ne,“ odsekl, vstal, Selmu od sebe odstrčil a zamířil ke stolu. A v tu chvíli zazvonil telefon. Všichni se k němu rázem obrátili, všichni hleděli na bílý aparát, který dál drnčel… „No tak, Andreji,“ prohodil netrpělivě Kensi.
Andrej zvedl sluchátko: „Ano?“
„Redakce Městských novin?“ zeptal se kdosi úředním hlasem.
„Ano,“ odpověděl Andrej.
„Prosím pana Voronina.“
„U telefonu.“
Ve sluchátku teď bylo slyšet jen čísi dech a vzápětí někdo zavěsil. Andrej opatrně položil sluchátko do vidlice. Srdce se mu rozbušilo.
„To byli oni,“ řekl.
Icik s plnými ústy zabrumlal něco nesrozumitelného a zachmuřeně přikývl.
Andrej si sedl. Všichni se na něj dívali. Danny se napjatě usmíval, Kensi vypadal nasupeně a byl zjevně rozčilený, Amálie se tvářila hrozně vylekaně a pobledlá Selma znovu vykročila k Andrejovi, aby mu byla nablízku.
Icik, pořád s plnou pusou, se zašklebil a otřel si mastné prsty o šedivou vězeňskou halenu.
„No — co koukáte?“ vyjel podrážděně Andrej. „Mazejte všichni pryč!“
Nikdo se ani nepohnul.
„Čeho se bojíš?“ řekl Icik a podíval se na poslední koláček. „Všechno se odehraje v poklidu. Pomaloučku, polehoučku…, jak říká Jura. Hlavně se vyvaruj rychlejch pohybů, to ti radím! To máš stejný, jako když se setkáš s kobrou…“
Za okny byl slyšet rachot náklaďáku, skřípot brzd a pronikavý hlas, který zaveleclass="underline" „Kaise, Veličenko, ke mně! Mirovič zůstane u dveří.“ A současně někdo zabušil na hlavní dveře.
„Já půjdu otevřít,“ řekl Danny a Kensi přiskočil ke krbu a začal rychle obracet kupu hořících papírů. Popel se rozletěl po celé místnosti… „Žádný rychlý pohyby!“ vykřikl za Dannym Icik.