Hlavní dveře v tu chvíli povolily, bylo slyšet řinkot skla. Andrej vstal, založil si ruce za záda, pevně tam sevřel dlaně a popošel doprostřed místnosti.
Znovu se ho zmocnil pocit únavy, zdálo se mu, že ho nohy neune sou… Místo bouchání a rámusu od hlavních dveří teď byly slyšet podrážděné hlasy a potom vylidněnými kancelářemi zaduněl dupot několikerých bagančat. Jako by jich byl celý batalion, mihlo se Andrejovi hlavou. O krůček ustoupil a opřel se vzadu o stůl. Cítil, že se mu hnusně klepou kolena.
Bít se nenechám, řekl si vztekle. To ať mě radši zabijou. Pistoli jsem si nevzal… Škoda. I když…, kdopak ví, možná je to tak lepší… Do dveří přímo proti Andrejovi vstoupil nevelký silný muž v perfektně padnoucím kabátě s bílými stužkami na rukávech. Na hlavě měl obrovský baret s jakýmsi odznáčkem. Boty měl nablýskané, v pase mu kabát neúhledně stahoval široký řemen, na jehož levé straně se žlutě lesklo nové pouzdro na pistoli. Za jeho zády se objevili další chlapi, ale Andrej na ně neviděl. Jak uhranutý hleděl na bledý, odulý obličej před sebou, na jeho nejasné rysy, na malá, zanícená očka. Má asi zánět spojivek, mihlo se Andrejovi zběsile hlavou, oholenej je ale tak, že se blejská jako nalakovanej… Chlap v baretu se rychle rozhlédl a pak se zadíval na Andreje: „Pan Voronin?“ Jeho vysoký hlas zněl pronikavě.
„To jsem já,“ dostal ze sebe s námahou Andrej a oběma rukama za sebou stiskl desku stolu.
„Šéfredaktor Městských novin?“
„Ano.“
Chlap v baretu svižně, ale dost ledabyle dvěma prsty zasalutovaclass="underline" „Mám tu čest, pane Voronine,“ pronesl vznešeným tónem, „odevzdat vám osobní dopis prezidenta Friedricha Geigera!“
Pravděpodobně měl v úmyslu jedním efektním pohybem vytáhnout dopis z náprsní kapsy, ale něco se tam asi zadrhlo, a tak nezbylo než dlouho dopis v hlubinách kabátu dolovat. Prezidentův posel se přitom musel trochu naklonit vpravo — vypadalo to, jako když se pod kabátem musí prostě poškrábat, protože ho tam něco kouše. Andrej se na něho díval jako u vytržení, nic nechápal. Odehrávalo se tu něco, co nečekal. Možná nic nepřinesl, napadlo ho.
Dopis byl však přece jen nalezen a muž v baretu ho Andrejovi podal.
Tvářil se přitom nespokojeně a trošku uraženě. Andrej od něho převzal zapečetěnou obálku, která se ničím nelišila od běžných obálek, někdy používaných k blahopřání: byla modrá, podlouhlá a bylo na ní okřídlené srdíčko.
Známými rozmáchlými písmeny tam bylo napsáno: „Šéfredaktor Městských novin Andrej Voronin. Doručit osobně. Důvěrné. Odesílá F. Geiger, prezident.“ Andrej obálku roztrhl a v ruce držel obyčejný dopisní papír s modrým rámečkem.
„Milý Andreji! Především mi dovol poděkovat Ti z celého srdce za pomoc a podporu, kterou jsem pociťoval ze strany Tvých novin v rozhodují cím období posledních měsíců. Teď, jak vidíš, se situace podstatně změnila.
Jsem přesvědčen, že nová terminologie a některé nutné excesy Tě nezaskočí a nevyvedou z míry: slova a prostředky se změnily, avšak cíle jsou stejné jako dřív. Postav se do čela redakce — jsi jmenován jejím řádným a zplnomocněným šéfredaktorem i vydavatelem. Vyber si podřízené podle vlastní úvahy, rozšiř počet zaměstnanců, žádej větší tiskárenskou kapacitu — dávám Ti ve všem volnou ruku. Doručitel tohoto dopisu, mladší adjutor Raimund Zwierig, bude v Tvé redakci vykonávat funkci politického zástupce mého ředitelství informací. Jak jistě brzy zjistíš, není to žádný lumen, ale své věci rozumí a především v prvním období Ti pomůže zorientovat se v politických problémech. Kdyby došlo k jakýmkoliv konfliktům, obrať se pochopitelně přímo na mě. Přeju Ti úspěch! Ukážeme těm užvaněným liberálům, jak se má pracovat! Přátelsky Tvůj Fritz.“
Andrej si tenhle osobní a důvěrný dopis přečetl dvakrát za sebou, pak mu ruka s dopisem klesla a on se rozhlédl. Pořád se na něj ještě dívali — bledí, napjatí, odevzdaní osudu. Jenom Icik zářil jako nablýskaný samovar a nenápadně se pokoušel o své oblíbené grimasy. Mladší adjutor… Co by to tak mohlo být? přemýšlel Andrej. Čertví co to je… nějaká hodnost převzatá z historie…? Adjutor, koadjutor…, zní to povědomě, že by to bylo ze Tří mušketýrů…? Mladší adjutor Raimund Zwierig taky na Andreje upíral svůj zrak. Díval se přísně, ale současně i nějak s povýšenou shovívavostí. A u dveří přešlapovali podivní chlapi s puškami a bílými stužkami na rukávech.
„Tak…,“ začal Andrej, složil dopis, dal si ho do kapsy a nevěděl jak dál.
Slova se tedy ujal Zwierig: „To jsou vaši pracovníci, pane Voronine?“ zeptal se a ukázal přitom na přítomné. Jeho ruka zlehka klouzala vzduchem od jednoho k druhému.
„Ano,“ řekl Andrej.
„Hm…,“ zamručel pochybovačně Raimund Zwierig a upřeně se zadíval na Icika. Vtom se ho však Kensi zostra zeptaclass="underline" „A kdopak jste vy?“
Zwierig si ho změřil očima a pak se vyčkávavě podíval na Andreje. Andrej si odkašlaclass="underline" „Vážení,“ pronesl obřadně, „dovolte, abych vám představil pana Zwieriga, mladšího koadjutora.“
„Adjutora!“ opravil ho dotčeně Zwierig.
„Cože…? Ano, jistě, adjutora! Ne koadjutora, ale prostě adjutora…“
Andrej se zakoktal, Selma vyprskla a zakryla si rukou ústa. „Mladšího adjutora, politického zástupce v naší redakci. Od tohoto okamžiku.“
„Zástupce — čeho?“ nedal se odbýt Kensi. Andrej už znovu sahal pro obálku, když Zwierig sám řekclass="underline" „Politický zástupce ředitelství informací.“
„Vaše doklady!“ vyjel na něj Kensi.
„Cože?“ Zwierigova zanícená očka dopáleně zamrkala.
„Doklady, zplnomocnění… Prostě co máte kromě toho idiotského pouzdra na pistoli.“
„Kdo to je?“ zařval Zwierig na Andreje. „Co to je za chlapa?“
„To je pan Kensi Ubukata,“ reagoval okamžitě Andrej. „Zástupce šéfredaktora… Kensi! Žádné zplnomocnění nepotřebujeme. Dal mi dopis od Fritze.“
„Od jakého Fritze?“ zeptal se s opovržením Kensi. „Co s tím má společného nějaký Fritz?“
„Pozor na rychlý pohyby,“ ozval se tiše Icik. „Bacha na to!“
Zwierig přeskočil očima z Kensiho na Icika a zase nazpátek. Jeho vyholené tváře už se bíle neleskly, teď se zalévaly temnou červení.
„Vidím, pane Voronine,“ řekl konečně, „že vaši pracovníci plně nechápou, co se dnes stalo. Anebo naopak..!“ Zvýšil hlas: „Anebo chápou, ale mají nějaké podivné, zvrácené představy. Vidím tu ohořelý papír, nepřístupné tváře a nevidím žádnou ochotu ke spolupráci. A to všechno v době, kdy celé naše Město, celý náš lid…“
„A kdo je tohle?“ přerušil ho Kensi a ukázal na chlapy s puškami. „To jsou naši noví pracovníci?“
„Představte si, že ano, pane bývalý zástupce šéfredaktora! Tohle jsou noví lidé pro vaši redakci. A já vám nemůžu zaručit, že…“
„Na to se ještě podíváme,“ řekl jakýmsi cizím, skřípajícím hlasem Kensi a vykročil k Zwierigovi. „Jakým právem…“
„Kensi!“ pronesl bezmocný Andrej, Kensi ho však nevnímal a pokračovaclass="underline" „Jakým právem se tu vytahujete? Co jste zač? Jak se opovažujete takhle se chovat? Proč jste se neprokázal svými doklady? Jste prostě ozbrojená banda, která sem vnikla, aby mohla drancovat!“
„Zavři hubu, ty žlutej čuráku!“ zaječel najednou nepříčetně Zwierig a sáhl po zbrani.
Andrej vykročil, aby se postavil mezi ně, ale někdo ho odstrčil stranou.
Selma… Jako blesk se objevila před Zwierigem.
„Jak to mluvíš před ženami, ty hajzle!?“ zavřeštěla. „Sám seš hnusnej špekounskej čurák! A bandita!“
Andrej úplně ztratil hlavu. Všichni teď křičeli najednou — Zwierig, Kensi i Selma. Andrej zahlédl, jak se chlapi mezi dveřmi na sebe nerozhodně podívali a pak pozvedli pušky. Vtom se vedle nich objevil Danny Lee, který držel za nohu těžkou židličku s železným opěradlem. Jeho vychrtlý obličej vyjadřoval odhodlání bojovat… Ze všech nejfantastičtější však byla Amálie. Nahrbila se, vycenila zuby a s děsivým výrazem mrtvolně ztuhlé tváře se opatrně kradla ke Zwierigovi s čadícím pohrabáčem jako s golfovou holí připravenou k úderu.
„Já si tě totiž, hajzlíku jeden, pamatuju!“ křičel zuřivě Kensi. „Rozkrádal jsi peníze, které patřily školám, darebáku, — a teď je z tebe nějaký koadjutor?“
„Já vám všem ukážu! V hovnech vás utopím! Jste nepřátelé lidstva a budete žrát hovna!“