„Drž hubu, držko jedna hnusná! Drž hubu, než ti ji roztrhnu!“
„Bacha na rychlý pohyby!“
Andrej jako uhranutý hleděl na čadící pohrabáč. Nedokázal se však ani pohnout… Cítil, nebo spíš věděl, že teď se stane něco hrozného, nenapravitelného a že už se to nedá odvrátit.
„Patříte na lucerny!“ řval mladší adjutor Zwierig a celý zrudlý svíral v ruce pistoli. Přece jen se mu nějak podařilo ji vytáhnout z pouzdra… Teď s ní mával a v jednom kuse řval jak na lesy. Kensi k němu přiskočil a chytil ho za klopy kabátu. Zwierig ho oběma rukama odstrkoval… A najednou třeskl výstřel. Pak druhý a třetí. Pohrabáč se tiše mihl vzduchem… A potom nastalo ticho.
Zwierig stál sám uprostřed místnosti a jeho obličej začínal popelavět.
Jednou rukou si třel rameno, do kterého jej zasáhl pohrabáč, druhá paže ještě pořád byla napřažená a třásla se. Pistole ležela na zemi. Chlapi ve dveřích drželi pušky hlavněmi dolů a stáli s otevřenými ústy, „Já jsem nechtěl,“ řekl chvějícím se hlasem Zwierig.
Ozvala se rána — to Dannymu vypadla z ruky železná židlička — a teprve tehdy Andrej pochopil, kam se to všichni dívají. Dívali se na Kensiho, který se pomalu zakláněl a oběma rukama si tiskl hruď.
„Já jsem nechtěl,“ opakoval Zwierig, teď už s pláčem, „Bůh ví, že jsem nechtěl!“
Kensimu se podlomily nohy a on se měkce, skoro neslyšně, sesunul před krbem do hromádky popela a sazí, zoufale zasténal a stočil se do klubíčka.
Selma strašlivě vykřikla a zaryla se svými nehty do odulého, zpoceného, špinavě bílého Zwierigova obličeje. Všichni ostatní se vrhli k ležícímu Kensimu, semkli se nad ním a vytvořili kruh. Pak se Icik zvedl, obrátil se k Andrejovi a s nepřirozeným výrazem v obličeji, s užasle vytřeštěnýma očima zašeptaclass="underline" „Je mrtvý… Zabil ho.“ Zadrnčel telefon. Andrej po něm mechanicky sáhl a jako ve snu zvedl sluchátko.
„Andreji! Andreji, jsi to ty?“ Volal Otto Friese. „Jsi v pořádku? Chvála bohu, měl jsem o tebe strach. Teď už to bude dobrý! Teď nás Fritz v žádným maléru nenechá.“
Pak ještě něco říkal o salámu, o másle…, Andrej už ho ale neposlouchal.
Selma seděla v podřepu a hlavu si svírala rukama. Vzlykala. Mladší adjutor Raimund Zwierig si rozmazával po obličeji krev z hlubokých škrábanců a pořád jen opakoval jak pokažený gramofon: „Já jsem nechtěl. Přísahám Bohu, že jsem nechtěl…“
ČÁST IV. PAN PORADCE
Kapitola 1
Voda tekla ošklivě žlutá a chuť měla odpornou. Sprcha byla přimontovaná tak vysoko, že se na ni ani nedalo dosáhnout a proudy vody z ní stříkaly na všechny strany, jen ne tam, kam měly. Nahoře bylo parno a dole člověk nohama čvachtal v tom, co nestačilo kanálkem odtékat. A už jen ten fakt, že se muselo čekat, než na každého dojde řada, byl sám o sobě protivný.
Andrej se zaposlouchaclass="underline" v šatně bylo pořád ještě živo. Měl dokonce dojem, že tam zaslechl své jméno… Nahrbil se, aby mu voda mohla stékat po zádech — a ujely mu nohy. Jen tak tak se přichytil drsné betonové zdi.
Zaklel. Čert aby je vzal, to je nemohlo napadnout, že by vysocí vládní úředníci měli mít zvláštní sprchy? Člověk aby tu čekal jako idiot!
Na dveřích byl přímo před Andrejovýma očima načmáraný nápis: „Podívej se vpravo!“ Andrej to mechanicky udělal a přečetl si: „Podívej se dozadu!“ Připomnělo mu to někdejší obvyklé školní legrácky, na kterých se kdysi taky s chutí podílel… Otočil kohoutkem a zavřel vodu. V šatně bylo ticho. Opatrně pootevřel dveře a nahlédl tam. Chválabohu — nikoho už tam neviděl… Vyšel ven, nohy se mu smekaly po špinavých dlaždicích, šel skoro po patách, aby se té špíny dotýkal chodidly co nejméně. Zamířil ke svým šatům.
Koutkem oka zaznamenal nějaký pohyb v rohu místnosti. Otočil se — a uviděl čísi hubený, chlupy porostlý zadek. Takovýhle obrázek tu býval dost obvyklý: nahatý chlap klečí na lavičce a čučí dírkou do ženské šatny. Samým soustředěním nic kolem nevnímá.
Andrej si vzal ručník a začal se utírat. Byl to erární laciný ručník, páchl karbolkou a vodu vůbec nesál, jen ji rozmazával po těle.
Nahatý chlap se pořád ještě díval. Setrvával bez hnutí v neuvěřitelné poloze — dírku do stěny udělal zřejmě nějaký malý kluk, byla hodně nízko a dospělý se k ní musel pořádně skrčit. Pak asi divadlo skončilo, chlápek si zhluboka povzdechl, sedl si — a v tu chvíli uviděl Andreje.
„Už se oblíkla,“ oznámil. „Krásná ženská.“
Andrej na to nic neřekl. Natáhl si kalhoty a začal se obouvat.
„Zase jsem si strhnul mozol,“ pronesl naháč a zadíval se na svou dlaň.
„Už pokolikátý…“ Pak si rozložil svůj ručník a podezíravě si ho z obou stran prohlídl. Potom si začal vytírat vlasy. „Já tomu teda nerozumím — copak se na tu práci nemůže vzít rypadlo? Jediný rypadlo by to všechno udělalo místo nás! A my se tam pachtíme s lopatama jako nějaký…“
Andrej pokrčil rameny a zabrumlal něco, čemu sám nerozuměl.
„Cože?“ zeptal se naháč a odtáhl si ručník od uší. „Povídám, že ve Městě jsou všehovšudy jen dvě rypadla,“ řekl Andrej dopáleně. Chtěl vstát a co nejrychleji odejít, když se mu povedlo přetrhnout tkaničku pravé polobotky.
„No právě — jsou dvě! Jedno by sem mohli dát,“ namítl naháč a energicky si začal třít chlupatou hubeňoučkou hruď. „Ale to oni ne…! Jenom lopatama! S lopatou to ale člověk musí umět. A to mi teda řekněte, jak my — z plánovacího — to máme umět?“
„Rypadla jsou zapotřebí jinde,“ zavrčel Andrej. Ne a ne tu prokletou tkaničku navázat.
„Kde — jinde?“ ozval se okamžitě ten z plánovacího. „Tohleto je přece, jestli to dobře chápu, naše Velká stavba. A kde jsou rypadla? Na nějaký Větší stavbě nebo co? Že jsem o ní neslyšel?“
To mi čert napískal dát se s ním do debaty, pomyslel si vztekle Andrej.
A proč se s ním vůbec hádám? Lepší je se nehádat… Takovýmu člověku stačí párkrát přikývnout — a on dá pokoj. Jenže tenhleten by možná pokoj nedal. Začal by se bavit o čemkoliv — třeba o ženských, jaký má u nich úspěchy… Chtělo by to nějak ho usadit!
„A co tak brečíte, člověče?“ řekl tedy Andrej a vstal. „Co tak hroznýho se po vás chce? Abyste všehovšudy jednu hodinu denně makal — a vy jste z toho celej pryč, jako by se vám bůhvíco dělo. Chudinka! Koukněte se, strhnul si mozol! To je přímo strašnej pracovní úraz!“
Nahatý úředník z plánovacího na něj s otevřenou pusou užasle zíral. Stál tu bez hnutí. Hubeňoučký, celý chlupatý, s kolínky jako podagrista, s propadlým bříškem… „Vždyť to děláte pro sebe!“ pokračoval Andrej a zlostně si utahoval uzel kravaty. „Ne pro někoho dalšího, ale pro sebe! Jenže pánovi se to nelíbí, pánovi se prostě nechce! Před Převratem možná vybíral žumpy, teď si sedí v plánovacím, ale přesto fňuká!“
Andrej si oblékl sako a začal skládat pracovní kombinézu. Jeho protějšek se konečně vzmohl na nějakou reakci: „Dovolte, pane,“ vykřikl dotčeně, „já jsem to takhle vůbec nemyslel! Já jsem mluvil o racionálnosti a efektivnosti… Je to všechno dost divný! Podívejte se…, jestli to chcete vědět…, já byl mezi těmi, co brali radnici útokem.
A já vám teď říkám, že nejlepší mechanizace má být tady, když jsme se pro tuhle Velkou stavbu rozhodli! A vy na mě nemáte co křičet!“
„Nemá cenu se s vámi bavit…,“ zabručel Andrej a v chůzi narychlo zabalil kombinézu do novin. Vyšel ven.
Selma už tam čekala, seděla o kousek dál na lavičce. Svěží, ještě celá růžová po sprchování… Pokuřovala a dívala se na nedaleký stavební výkop.
Andrej si s nepříjemným pocitem uvědomil, že to mohla být ona, na koho ten chlupatý chlápek civěl dírkou ve stěně šatny a málem z toho slintal… Přistoupil k Selmě a položil jí dlaň na chladivou šíji: „Půjdeme?“
Zvedla k němu oči, usmála se a tváří se otřela o hřbet jeho ruky.
„Já to dokouřím, ano?“
„Jistě,“ souhlasil Andrej, sedl si vedle Selmy a taky si zapálil.
V obrovském výkopu se hemžily stovky lidí. Míhaly se lopaty, slunce na nich jiskřilo, hlína létala vzduchem. Vozy naložené zeminou se v dlouhé řadě táhly až k protějšímu svahu, u haldy betonových panelů se připravovala nastupující směna. Vítr zvedal oblaka červenavého prachu, zanášel až sem útržky pochodové písně, která burácela z amplionů, rozmístěných po staveništi na betonových sloupech, a pohupoval obrovskými dýhovými deskami s vybledlými plakáty a hesly: „Geiger řekclass="underline" Musíme to dokázat! Město odpovědělo: Nezklameme!“ „Velká stavba — úder slabochům!“