„Experiment s experimentátory!“
„Otto mi slíbil…,“ prohodila Selma, „dneska budou koberce…“
„To je prima,“ zaradoval se Andrej. „Vyber ten největší, co tam bude.
Dáme ho do přijímacího pokoje.“
„Chtěla jsem něco koupit tobě do pracovny. Gobelín… Na zeď… Vzpomínáš si, že mě to napadlo hned, jak jsme se loni přestěhovali?“
„Do pracovny?“ zamyslel se Andrej. Představil si svou pracovnu, gobelín — a na něm sbírku zbraní… Nebylo to špatné. „To je prima nápad!
Fajn…! Do pracovny!“
„Musíš ale určitě zavolat Rumerovi,“ řekla Selma, „ať mi na to někoho pošle.“
„Zavolej mu sama, já nebudu mít čas… A nebo ne! Já mu zavolám.
Kam má někoho poslat? K nám domů?“
„Ne, přímo do skladu. Přijdeš na oběd?“
„Asi jo. Jen tak mimochodem — Icik už několikrát naznačil, že by k nám rád zašel.“
„Výborně! Pozvi ho na dnešní večer. Už jsme se věčnost neviděli. A taky musíme pozvat Wanga a Mei Ling.“
„Hm…,“ Andrej na Wanga úplně zapomněl. Opatrně se zeptaclass="underline" „A kromě Icika… chceš z našich známých pozvat ještě někoho dalšího?“
„Z našich známých? Možná plukovníka…,“ prohodila nejistě Selma. „Je to fajn chlap… Ale jestli chceme pozvat ještě někoho dalšího, nemůžeme vynechat Dollfussovy! Už jsme u nich dvakrát byli…, musíme jim to oplatit.“
„Ještě tak jeho…,“ prohodil Andrej. „Jenom jeho — to nejde.“
„Víš co? Zatím jim nevolej — a večer uvidíme.“ Bylo mu jasné, že Wang s Dollfussovými nejde dohromady. „Nebylo by lepší pozvat Čačuu?“
„To je geniální!“ zaradovala se Selma. „Nasadíme ho na Dollfussovou — a všechno bude v pohodě.“ Odhodila nedopalek. „Půjdeme?“
Z výkopu vycházela ke sprchám skupina Velkých budovatelů. Tak se říkalo dělníkům ze slévárny… Měli zjevně dobrou náladu, vesele na sebe pokřikovali, předbíhali se a zřejmě jim vůbec nevadilo, že kolem sebe víří spousty prachu.
„Půjdeme,“ souhlasil Andrej.
Po neudržované písčité cestě mezi dvěma řadami řiďounkých, nedávno zasazených lipek došli k autobusové zastávce. Stály tam už dva přeplněné oprýskané autobusy. Andrej se podíval na hodinky. Do odjezdu chybělo sedm minut. Z prvního autobusu se snažily nějaké rozkurážené ženské vyhodit opilce, který chraptivě hulákal. Ženské taky hystericky křičely… „Pojedeme s tímhle blázincem, nebo půjdeme pěšky?“ zeptal se Andrej.
„Máš čas?“
„Mám. Tak pojď, projdeme se kolem Propasti. Tam není takový horko.“
Selma se do něj zavěsila. Zamířili doleva, do stínu čtyřpatrového domu, který se celý ztrácel v lešení, a dlážděnou uličkou se pustili k Propasti.
Tahle část města byla zanedbaná a málo obydlená. Dávno opuštěné domky se měnily v ruiny, dlažbou prorůstala tráva. Nebývalo to tu bezpečné ani za bílého dne, natož v noci. Tady nacházeli své útočiště ti, kteří byli na štíru se zákonem. Měli tu své brlohy, žili tu, pálili samohonku, kšeftovali kradeným zbožím, byl tu ráj kuplířek a prostitutek a vůbec veškeré spodiny.
Před časem tu proběhla razie. Pár jich sebrali a odvezli na blata jako pomocné síly k farmářům, někteří se prostě rozutekli a někteří v tom zmatku dokonce přišli o krk… Všechno cenné, co se tu našlo, bylo zabaveno ve prospěch Města. Ještě víc tu pak všechno zpustlo… Nějakou dobu sem chodívaly policejní hlídky, pak už se to považovalo ze bezpředmětné — a docela nedávno vyšla vyhláška, že tyhle městské brlohy se strhnou a místo se zplanýruje. V budoucnu tu bude — stejně jako na celém pásu podél Propasti — parková zóna s centry kultury a oddechu.
Andrej se Selmou minul poslední ruinu a pak se dali podél Propasti loukou, zarostlou až po kolena svěží trávou. Tady nebylo takové vedro. Z Propasti sem dýchal vlhký, chladivý vzduch. Selma kýchla a Andrej ji objal kolem ramen. Žulová zídka, kterou Město kolem Propasti stavělo, ještě do těchto míst nedosáhla, a tak se Andrej instinktivně držel od prudkého srázu na dobrých pět šest kroků… Tady — nad Propastí — měl snad každý obyvatel Města velice podivný pocit. Pohled odtud byl totiž dost zvláštní. Člověk měl dojem, že se mu svět přímo před očima štěpí na dvě poloviny. Směrem na západ zářila nad Propastí modrozelená prázdnota. Nevypadala jako moře, ani jako obloha… Prostě tam bylo prázdno, a to mělo modrozelenou barvu. Modrozelené Nic… A na východě čněla kolmo vzhůru obrovitá stěna, k níž přiléhalo Město. Hladká, pevná Žlutá stěna… Žlutá, nezdolatelná stěna… Nekonečné prázdno na západě, nekonečná hradba na východě. Pochopit tahle dvě nekonečna bylo fakticky nemožné. Vymykalo se to lidskému chápání. Tomu se dalo jen přivyknout. Ti, kteří si zvyknout nedokázali nebo nechtěli, ti se těmhle místům vyhýbali. Moc lidí tu nikdy nebývalo… Chodívaly sem většinou jen zamilované dvojice — a to ještě spíš v noci.
Propast totiž slabounce zeleně světélkovala, jako by někde tam dole cosi po věky věků práchnivělo. Zelenavý svit dost zřetelně vyznačoval černě lemovanou hranici Propasti. A tráva tu byla překvapivě měkká a vysoká… „Až se postaví ty vzducholodě,“ řekla najednou Selma, „bude se nad Propastí lítat — a taky se do ní spouštět?“
„Jaký vzducholodě?“ zeptal se překvapeně Andrej.
„Jak to — jaký?“ změřila si ho užasle Selma a Andrej se plácl do čela: „Aha! Aerostaty! No jo…, to se budeme samozřejmě spouštět dolů. Do Propasti.“
Mezi obyvateli Města, kteří měli za povinnost každý den odpracovat jednu hodinu na Velké stavbě, se rozšířila zvěst, že se tu buduje gigantický závod na výrobu vzducholodí. Geiger byl toho názoru, že tuhle informaci je dobré nevyvracet, ale taky ji ničím konkrétním nepodporovat.
„Proč dolů?“ zeptala se Selma.
„Podívej se… Zkoušeli jsme vypouštět vzhůru balony. Samozřejmě zatím bez lidí. Jenže nahoře… bůhvíproč… vybuchují. Výš než kilometr se ještě žádný nedostal.“
„A co je dole? Co si myslíš, že tam je?“
Andrej pokrčil rameny: „Nemám tušení.“
„To jste teda vědátor, pane poradce!“
Selma zvedla z trávy úlomek staré desky s ohnutým rezatým hřebíkem a hodila ho do Propasti.
„Někdo tím tam dole možná dostane do makovice.“
„Nedělej hlouposti,“ napomenul ji beze zloby Andrej.
„Už jsem zkrátka taková,“ zasmála se. „Copak to nevíš?“
Andrej ji sjel očima od hlavy až k patě.
„Ale vím… Chceš, abysme si to trošku připomněli?“ „Chci…“
Rozhlédl se. Na střeše nedaleké chatrče, která už se taky chystala spadnout, seděli dva chlapi v podivných čepicích, klimbali nohama a kouřili.
Vedle trčela vzhůru z haldy odpadků napolo pokácená obrovitá troj nožka s beranidlem na rezatém řetězu.
„Čuměj na nás,“ poznamenal. „Škoda. Jinak bych ti předvedl, jakej jsem pan poradce!“
„Hele, mladej!“ zakřičel jeden z těch, co seděli na střeše, „neztrácej čas!
Rozdej si to s ní!“
Andrej dělal, že to neslyší: „Půjdeš teď rovnou domů?“
Podívala se na hodinky.
„Musím k holiči.“
Andreje najednou ovládl jakýsi zvláštní pocit. Jako by teprve v téhle chvíli naplno pochopil svou vlastní důležitost. Ano, je vážená osoba, poradce, který pracuje v kanceláři prezidenta, je ženatý, jeho manželka je krásná a jeho byt pěkně zařízený… A manželka teď půjde ke kadeřníkovi, protože večer budou mít doma hosty… ne nějaké kumpány, s kterými by se opíjeli, ale vážené hosty, přední občany Města… Jako by si právě teď Andrej plně uvědomil, že je vyzrálou osobností, že je v celé společnosti uznávaný, důležitý, významný… Roztěkané mládí bylo pryč, oženil se, stal se z něj úspěšný muž, který pevně stojí na vlastních nohou. Jediné, co zatím neměl, byly děti… Všechno ostatní, co patří k úspěšným mužům, však už získal… „Dobrý den přeju, pane poradce,“ pronesl někdo uctivě.
Andrej si uvědomil, že už jdou obydlenou čtvrtí. Zleva se zvedala žulová zídka, pod nohama se míhaly betonové kostky chodníku, před nimi se tyčil bělostný komplex Skleněného domu. Mladý, urostlý strážník v modré uniformě se vypjal jako strunka a svižně zasalutoval. Byl celý jako ze škatulky, jeho černá pleť se jen leskla… Andrej mu roztržitým pokývnutím odpověděl na pozdrav a obrátil se k Selmě: „Promiň… Zamyslel jsem se… Co jsi to říkala?“