„Abys nezapomněl zavolat Rumerovi. Potřebuju někoho na výpomoc — a nejen kvůli tomu koberci. Musí se nakoupit víno, vodka… Plukovník má rád whisky, Dollfuss pivo. Toho piva vemem rovnou celou basu…“
„Jasně! Ať můžou nasávat!“ souhlasil Andrej. „Udělej maso po burgundsku.
Mám ti poslat na pomoc Amálii?“
Rozloučili se u cestičky, která vedla ke Skleněnému domu. Selma šla dál a Andrej se za ní chvíli s potěšením díval. Pak se vydal k západnímu vchodu. Rozsáhlé vybetonované prostranství před Skleněným domem bylo liduprázdné, jen na několika místech se modraly uniformy strážníků. Pod hustými korunami stromů, lemujícími prostranství, postávali jako vždycky zvědavci. Většinou to byli noví obyvatelé Města, kteří přímo hltali očima sídlo mocných a naslouchali penzistům, ochotně podávajícím informace.
U vchodu stál známý Dollfussův vehikl. Kapotu měl jako vždycky zdviženou a šofér se jako vždycky rýpal v motoru, celou půlkou těla se nořil mezi blyštivý chrom. Vedle něj se dost podivně vyjímal ohavně páchnoucí špinavý náklaďák, s kterým přijel nějaký farmář patrně rovnou z blat. Nad postranicemi trčely zkrvavělé nohy poraženého dobytka a nad tím vším se vznášelo mračno much. Řidič náklaďáku se hádal se stráží, která ho nechtěla pustit dovnitř. Hádka už zřejmě trvala delší dobu. Velitel stráže si vzal na pomoc ještě další tři muže — a širokým schodištěm sem mířili ještě dva.
Farmář připadal Andrejovi povědomý. Byl to hubený dlouhán se zplihlými kníry a táhl z něj pot, benzin a kořalka. Andrej ho minul, ukázal stráži svůj průkaz a vešel do vestibulu. Zaslechl, že farmář se dožaduje přímo prezidenta Geigera a stráž že mu neustále opakuje, že tohle je služební vchoď a že se musí objet celá budova, tam že je recepce. Hlasy hádajících se mužů nabíraly pořád na síle… Andrej vyjel výtahem do čtvrtého patra a vstoupil do dveří, na kterých se skvěl černozlatý nápis: „Prezidentská kancelář. Oddělení vědy a techniky“.
Kurýři, kteří posedávali hněď u vchodu, při Andrejově příchodu vstali a všichni bleskově schovali za záda kouřící cigarety. V širokém bílém předsálí kromě nich nikdo nebyl, ale za dveřmi jednotlivých kanceláří bylo živo. Stejně jako kdysi v redakci i tady Andrej slyšel vyzvánění telefonů, naléhavé hlasy, které cosi komusi sdělovaly, rachot psacích strojů. Pracovalo se tu na plné obrátky… Andrej otevřel dveře s tabulkou: „Poradce A.
Voronov“ a vešel do přijímací kanceláře.
I tady všichni při jeho příchodu vstali. Otylý, věčně zpocený šéf oddělení geodézie Quejada, apatický, vždy unyle hledící šéf personálního oddělení Varejkis, postarší rtuťovitá ženská z vedení finančního oddělení a nějaký neznámý mladíček sportovního typu. A od stolku s psacím strojem se u okna hbitě vymrštila usmívající se Amálie, Andrejova osobní sekretářka.
„Dobrý den, dobrý den, vážení!“ zahlaholil Andrej a vykouzlil na tváři co nejpříjemnější úsměv. „Omluvte prosím zdržení, ty prokleté autobusy jsou pořád přeplněné, musel jsem od staveniště klusat po svých…“
Všem po řadě stiskl ruku: Quejadovu zpocenou tlapu, Varejkisovu zvadlou ploutev, hrst vyschlých kostí ženské z finančního — co tu vůbec chce?
napadlo přitom Andreje — a železnou lopatu podmračeného mladíka. „Myslím, že dáma bude mít přednost,“ prohodil Andrej. „Prosím, madam,“
pokynul návštěvnici a vzápětí se tiše zeptal Amálie: „Něco důležitého?
Aha… díky,“ vzal si od ní záznam telefonátu a otevřel dveře do své kanceláře: „Prosím, madam, jen běžte dál.“
V chůzi rozkládal list papíru se vzkazem, a když došel ke stolu, pokynul ženě, aby se posadila. Papír položil před sebe.
„Tak prosím — co si přejete?“
Ženská spustila. Andrej se sotva znatelně usmíval, pozorně se na ni díval a tužkou poťukával po papíru. Od prvních slov mu všechno bylo jasné.
Vydržel poslouchat asi tak minutu a půl. Pak ženu přerušiclass="underline" „Promiňte, ale už jsem to pochopil. Popravdě řečeno, u nás není zvykem někoho přijímat jen na osobní přímluvu. Ve vašem případě se ale pravděpodobně jedná o cosi výjimečného. Jestliže se vaše dcera skutečně tak intenzivně zajímá o kosmografii — a zajímala se o ni už ve škole…, pak se můžete obrátit na šéfa mého personálního oddělení. Já si s ním o tom promluvím.“
Vstal… „Takový zájem spojený se zdravou ctižádostí je správné u mladých lidí podporovat.“ Doprovodil ženu ke dveřím. „To je plně v souladu s duchem naší nové doby. Ne, neděkujte mi, madam, tohle je má povinnost. Přeju vám všechno dobré, madam…“
Vrátil se ke stolu a přečetl si vzkaz: „Prezident zve poradce A. Voronina ve 14.00 do své kanceláře.“ Nic víc… Proč ho zve? Co se děje? Co si má Andrej s sebou vzít? Je to divné… Nejspíš to vypadá, že se Fritz nudí a chce si jen tak popovídat. Čtrnáct nula nula… to je doba oběda. Takže by to mohl být oběd u prezidenta?
Zvedl telefon k Amálii: „Pošlete sem Quejadu!“
Dveře se otevřely, vešel Quejada a za rukáv za sebou vedl sportovně vyhlížejícího mladíčka.
„Pane poradce, dovolte, abych vám představil…,“ spustil Quejada hned na prahu, „tohoto mladého muže. Douglas Catcher… Přihlásil se u mě na oddělení…, že prý nevydrží posedět na jednom místě…“
Andrej se zasmáclass="underline" „To jsme na tom skoro všichni stejně! Jsem rád, že vás poznávám, Catchere.
Odkud jste přišel? A z kterého roku?“
„Dallas. Stát Texas,“ promluvil nečekaně hlubokým basem mladík a nejistě se usmáclass="underline" „Třiašedesátý rok.“
„Jaké máte vzdělání?“
„Maturitu. Pak jsem dlouho byl u geologů, hledali jsme ropu.“
„Výborně,“ řekl Andrej. „To se nám hodí.“ Chvíli si zamyšleně pohrával s tužkou. „Možná že to nevíte, ale tady u nás je zvykem se zeptat: Proč jste sem šel? Utíkal jste před něčím? Hledal jste dobrodružství? Nebo vás prostě zaujala myšlenka Experimentu…?“
Douglas Catcher se zamračil, palec levé ruky sevřel v pravé pěsti a zahleděl se do okna: „Dalo by se říct, že jsem před něčím utíkal,“ zadrmolil.
„U nich tam zastřelili prezidenta,“ vysvětlil Quejada a otřel si zpocený obličej kapesníkem. „Zrovna v tom městě, kde Catcher bydlel.“
„Aha,“ přikývl Andrej. „A vy jste se dostal mezi podezřelé…“
Mladík jen zavrtěl hlavou a Quejada řekclass="underline" „To ne, o to nešlo. Je to trochu dlouhá historie. Oni si od toho prezidenta moc slibovali, byl to takový… idol… Prostě tohle všechno je psychologická otázka.“
„Je to divná země,“ vyhrkl mladík. „Samej problém.“
Andrej soucitně přikyvoval.
„Ale… víte o tom, že my už tady Experiment neuznáváme?“
Mladík pokrčil rameny: „Mně je to jedno. Mně se tu líbí. Akorát nemám rád, když pořád musím sedět na jednom místě. Já se tady ve Městě nudím. A pan Quejada mi nabídl, že bych se mohl zúčastnit expedice…“
„Nejdřív bych ho dal do skupiny k Sonovi,“ prohodil Quejada. „Fyzicky je na tom Catcher dobře, zkušenosti už taky má — a sám víte, jak je obtížné najít lidi pro práci v divočině.“
„Dobře,“ kývl Andrej. „Dejte se do toho, Catchere! Líbíte se mi — a doufám, že to tak zůstane.“
Catcher neobratně přikývl a měl se k odchodu. Quejada s ním.
„Ještě něco,“ poznamenal Andrej a zvedl ukazováček. „Chci vás, Catchere, upozornit, že Město i Skleněný dům mají zájem na tom, abyste si zvyšoval kvalifikaci. Nepotřebujeme pouhé plniče úkolů, těch máme dost.
Potřebujeme vzdělané kádry. Jsem přesvědčen, že se z vás může stát výborný naftařský specialista… Quejado, jak je na tom podle našeho inteligenčního indexu?“
„Velmi dobře! Osmdesát sedm,“ řekl s úsměvem Quejada.
„Tak to vidíte,“ kývl pochvalně Andrej, „mám všechny důvody k tomu, abych ve vás věřil.“
„Budu se snažit,“ zamručel Douglas Catcher a podíval se po Quejadovi.
„To je z naší strany všechno,“ řekl Quejada a Andrej jim tedy popřál vše dobré jako před chvílí první návštěvnici.
„A… pošlete ke mně Varejkise!“
Varejkis, jak měl ve zvyku, do kanceláře nevstoupil, on se do ní po částech vsákl, přičemž se neustále díval za sebe do nedovřených dveří. Nako nec je přece jenom za sebou zavřel, tiše se přisunul ke stolu a sedl si. Vypadal teď úplně sklesle, koutky úst se truchlivě stahovaly dolů.