„A jak tedy?“ křičel na něho Andrej, ale Danny jen mávl rukou a víc se nebavil. Zazvonil bílý telefon. Andrej se na něj nevraživě podíval a zvedl ho.
„Andreji, jsi to ty? Tady je Fritz.“
„Nazdar, Fritzi…“
„Víš, o koho šlo?“
„Jo.“
„A co si o tom myslíš?“
„Hysterik,“ procedil Andrej mezi zuby. „Labilní člověk…“
Geiger chvíli mlčel, ale pak se zeptaclass="underline" „Dostal jsi od něj dopis?“
„Jo.“
„Asi podivín, co? Tak nezapomeň! Ve dvě u mě!“
Andrej položil sluchátko a telefon se znovu rozdrnčel. Tentokrát to byla Selma. Měla strach. Zvěsti o výbuchu už se dostaly až do Bílého dvora, cestou se ale pochopitelně změnily k nepoznání a teď v Bílém dvoře vládla panika.
„Ne, nic to tu nepobořilo. Dům stojí, já jsem celý, Geiger taky… Zavolala jsi Rumerovi?“
„Copak mám teď myšlenky na Rumera?“ rozčilila se Selma. „Přiletěla jsem jako blázen od kadeřníka… Dollfusska z toho byla celá zelená, přihnala se sem a ječela, až padala omítka, že na Geigera někdo spáchal atentát a půl baráku vyletělo do vzduchu.“
„Tak teď už víš, že to není pravda,“ přerušil ji netrpělivě Andrej, „a já mám naspěch.“
„A můžeš mi říct, co se stalo?“
„Nějaký maniak…“ Andrej se zarazil a pak se opraviclass="underline" „Nějaký nešika nesl výbušninu a pravděpodobně ji upustil.“
„Tak to vážně nebyl atentát?“ nedala se odbýt Selma.
„Copak já vím? Má to na starosti Rumer, já nic nevím.“
Selma nabrala dech: „Lžeš! Pořád v jednom kuse lžeš, ty… pane poradce!“ A zavěsila.
Andrej obešel stůl a vrátil se k oknu. Dav už se skoro rozešel. Sanitka zmizela, bílé doktorské pláště taky. Několik policistů kropilo z hadice kruh kolem mělké prohlubně v betonu. Ze své procházky se belhala stařenka s dětským kočárkem… A to bylo všechno.
Přistoupil ke dveřím a vyhlédl do přijímací kanceláře. Amálie seděla na svém místě. Tvářila se nepřístupně, rty měla pevně sevřené, prsty se jí zběsile rychle míhaly nad klávesnicí psacího stroje. Ve tváři nezůstala ani stopa po slzách, ani po žádných emocích. Andrej se na ni díval s určitou něhou: Zvládla to, ženská jedna! A ty jí počítáš nějaký pitomý body, vzpomněl si na Varejkise z personálního. To spíš tebe odtud vyrazím, než… Náhle mu někdo zaclonil výhled. Andrej pozvedl oči. Neuvěřitelně vysoko se nad ním pohupoval rozpláclý obličej Ellizauera z oddělení dopravy.
„Aha,“ vzpamatoval se Andrej, „pan Ellizauer! Promiňte, ale dneska už vás přijmout nemůžu. Zítra ráno…“
Ellizauer neřekl ani slovo, při úkloně se zlomil v pase — a zmizel.
Amálie už tu stála připravená s blokem a tužkou.
„Budete mě potřebovat, pane poradce?“
„Pojďte na okamžik dál.“
Vrátili se ke stolu a právě v té chvíli znovu zazvonil bílý telefon.
„Voronin?“ informoval se nepříjemný prokouřený hlas. „Tady je Rumer.
Tak jak jsi na tom?“
„Výborně,“ odpověděl Andrej a rukou Amálii naznačil, aby neodcházela.
„A tvoje žena?“
„V pořádku. Mám tě pozdravovat. Abych nezapomněclass="underline" pošli jí dva lidi z oddělení služeb, potřebuje s něčím pomoct.“
„Dva? Dobrá… A kam?“
„Ať jí zavolají, ona jim to řekne… Ať jí ale co nejdřív zavolají!“
„Dobrá,“ řekl Rumer, „já to zař__________ídím. Možná že ne hned teď, ale zařídím to. Já tu mám teď drobet práce kvůli tomu rachotu… Znáš oficiální verzi?“
„Kde bych k ní přišel?“ odsekl Andrej.
„No tak poslouchej! Nešťastná náhoda. Stalo se to nějakýmu chlápkovi, když přenášel munici. Podrobnosti se vyšetřují.“
„Jasný.“
„Prostě: Nějakej chlap měl za úkol přenýst bedničku munice…, možná že byl i opilej…“
„Ale já tomu rozumím,“ ujistil ho Andrej. „Takhle je to dobrý.“
„Že jo?“ zaradoval se Rumer. „Asi zakopnul… Podrobnosti se prostě vyšetřují. Viníci budou potrestáni. Tahle zpráva se teď namnoží a někdo ti ji přinese. Ale ještě něco: Určitě jsi dostal ten dopis… Kdo ho tam u tebe ještě četl?“
„Nikdo.“
„A co sekretářka?“
„Povídám ti, že nikdo. Osobní dopisy vždycky otevírám sám.“
„Správně,“ řekl pochvalně Rumer. „To sis zavedl fakt správně. To víš, někde v tom mají pěknej binec, každej čte, co ho napadne. Takže u tebe ne… Výborně. Tak ten dopis dobře schovej! Jako přísně tajnej spis… Anebo… Hned tam k tobě dorazí jeden můj zdatnej hoch a veme si ho. Dáš mu ho, viď?“
„A proč?“ „Jak bych ti to,“ brumlal Rumer, „prostě se to možná ještě bude hodit… Ty jsi ho znal?“
„Koho?“
„No, toho…,“ zahihňal se Rumer, „toho, co nesl tu výbušninu.“
„Znal.“
„Telefonicky to řešit nebudeme, ale až tam k tobě dorazí ten můj hoch, tak ti položí pár otázeček…“
„Nemám na něj čas,“ odsekl Andrej. „Pozval mě k sobě Fritz.“
„Ale to bude chvilička,“ zachraptěl Rumer. „Co to pro tebe je, prosím tě? Snad mu můžeš odpovědět na dvě otázečky…“
„Dobře, dobře,“ přerušil ho netrpělivě Andrej. „To je všechno?“
„Já už jsem ho k tobě poslal, je na cestě, každou chvilku dorazí… Jmenuje se Zwierig a je to starší adjutor.“
„Dobře, jsme domluveni…“
„Dvě otázečky! Víc tě nezdrží!“
„Všechno?“ zeptal se znovu Andrej.
„Všechno. Ještě musím obvolat ostatní poradce.“
„A nezapomeň někoho poslat k Selmě!“
„To víš, že nezapomenu. Zapsal jsem si to. Tak se měj!“
Andrej zavěsil a řekl Amálii: „Nic jsi neviděla a nic jsi neslyšela.“
Amálie se na něho vylekaně podívala a mlčky ukázala prstem k oknu.
„Správně,“ řekl Andrej. „Žádná jména neznáš a vůbec nevíš, co se stalo.“
Dveře se pootevřely a dovnitř se vsunula povědomá figura. Odulý obličej, zanícená očka… „Počkejte venku,“ řekl stroze Andrej. „Dám vás zavolat.“
Figura zmizela.
„Je to jasný?“ zeptal se Andrej. „Něco tam venku bouchlo — a víc nevíš.
Oficiální verze je následující: Opilý zaměstnanec nesl výbušninu ze skladu, věc je ve vyšetřování…“ Pak se odmlčeclass="underline" „Kde jsem jen toho chlapa viděl? I to jméno je mi povědomý… Zwierig…“
„Proč to udělal?“ zeptala se tiše Amálie. Oči se jí znovu začaly zalévat slzami.
Andrej se zamračiclass="underline" „Víš co, teď o tom nebudeme mluvit. Až jindy. Teď jdi a zavolej sem toho chlapa…“
Kapitola 2
Když se usadili u stolu, Geiger řekl Icikovi: „Posluž si, ty můj židáčku! Posluž si, kluku šikovná!“
„Nejsem žádnej tvůj židáček,“ poznamenal Icik a nabral si do talířku salát.
„Už jsem ti to stokrát řekl, že — když už, tak jsem svůj vlastní. A tvůj židáček je tamhle ten…“ A vidličkou ukázal na Andreje.
„Tomatová šťáva by tu nebyla?“ přešel Andrej jeho poznámku a rozhlédl se.
„Chceš?“ zeptal se Geiger. „Parkere! Tomatovou šťávu pro pana poradce!“
Ve dveřích jídelny se objevil urostlý, zdravím kypící mladík, pobočník pana prezidenta. Decentně cvakl ostruhami, přistoupil ke stolu a s lehkou úklonou postavil před Andreje orosenou karafu s tomatovou šťávou.
„Díky, Parkere,“ řekl Andrej. „Já už si naleju sám…“
Geiger jen mrkl — a Parker zmizel.
„To je teda drezura!“ mlaskl Icik plnou pusou.
„Jen nech bejt,“ poznamenal Andrej, „to patří k věci.“
„Mandžuro dává při obědě vodku,“ ozval se znovu Icik.
„To mi ani neříkej,“ napomenul ho Geiger.
„Pročpak?“ užasl Icik.
„Jestli totiž Mandžuro v pracovního době chlastá, musím ho potrestat.“
„Každýho nemůžeš zastřelit,“ podotkl Icik.
„Trest smrti byl zrušen,“ odpověděl Geiger, „ale fakt je, že teď nevím, jestli to už vešlo v platnost. Čačua mi to poví…“