„Co se stalo s tím, kterej tu byl před Čačuou?“ Icik nasadil nevinnou tvář.
„No… ten měl smůlu. Nešťastnou náhodou se připletl k nějaký přestřelce.“
„Jen tak mimochodem,“ poznamenal Andrej, „to byl dobrej pracovník!
Čačua je taky dobrej, ale tamten…! To byl fenomenální chlap!“
„Jo, tenkrát se děly všelijaký věci,“ přikývl zamyšleně Geiger. „Teprve se začínalo…“
„Konec dobrý, všechno dobré,“ podotkl Andrej.
„Jakej konec? Nic přece ještě neskončilo,“ namítl Icik. „Copak si myslíte, že takhle to zůstane?“
„Přestřelky každopádně skončily,“ zavrčel Andrej.
„Jenže opravdový střílení fakticky ještě nezačalo,“ nepřestával Icik.
„Poslouchej, Fritzi, byly na tebe atentáty?“
Geiger se zamračiclass="underline" „Co to je za pitomý nápady? Samozřejmě že ne!“
„Tak budou,“ slíbil Icik.
„Děkuji,“ řekl chladně Geiger.
„To víš, že budou,“ pokračoval Icik. „A taky přijde vlna narkomanie. A lidi se budou bouřit jen tak… z dobrýho bydla. Hippies už tu jsou, tak je ani nemusím připomínat. Budou demonstrativní sebevraždy, lidi se sami budou upalovat, vyhazovat do vzduchu… Konečně, to už tu taky je…“
Geiger s Andrejem se na sebe podívali.
„No tak prosím,“ prohodil rozmrzele Andrej, „už to ví.“
„To by mě zajímalo… odkud?“ vyjel Geiger a přimhouřenýma očima se zadíval na Icika.
„Co vím?“ zeptal se okamžitě Icik. Položil vidličku. „Moment…! Takže to byla demonstrativní sebevražda? Já jsem si říkal — co to je za pitomost?
Prej nějaký opilci nesli dynamit! A ono je to takhle! Tedy — abych se přiznal, myslel jsem si, že to byl pokus o atentát… Tak teď už je mi to jasný.
A — kdo to byl?“
„Nějaký Danny Lee,“ řekl po chvilce mlčení Geiger. „Andrej ho znal.“
„Lee…,“ zamyslel se Icik a roztržitě si začal prsty utírat klopu pobryndanou od majonézy. „Danny Lee… Moment! Takovej vychrtlej? Novinář?“
„Taky jsi ho znal,“ kývl Andrej. „Jen si vzpomeň, byl u mě v redakci…“
„Jo, jo, jo!“ vykřikl Icik. „Jasně! Už si vzpomínám!“
„Jen o tom, prosím tě, mlč! Drž jazyk za zuby!“ řekl Geiger.
Icikovi jako vždycky za podobných okolností ztuhl úsměv na tváři. Začal si oštipovat bradavičku na krku a brumlaclass="underline" „Tak to byl on… Už tomu rozumím. Jasně… Přivázal si to přímo na sebe a šel před Skleněnej dům… Určitě poslal do všech novin dopis, blázen jeden… No jo, tak to bude… Co s tím teď uděláš?“ obrátil se ke Geigerovi.
„Už jsem udělal.“
„No jo, já vím,“ mávl rukou Icik. „Všechno se utajilo, vydala se oficiální lež a Rumera jste na to pustili ze řetězu… Jenže o tom já nemluvím. Mě zajímá, co si o tom všem myslíš?“ A zadíval se na Geigera. „Že to je výjimka?“
„Nnn-e,“ protáhl Geiger. „To si tedy nemyslím.“
„Zaplaťpánbu!“ zaradoval se Icik.
„A co si o tom myslíš ty?“ zeptal se ho Andrej.
Icik se k němu bleskurychle obráticlass="underline" „A ty?“
„Já si myslím, že v každé normální společnosti nutně existují i maniaci.
Danny byl maniak, to je fakt. Měl dost svéráznou filozofii, v tom byl prostě vyšinutej. A ve Městě je takovejch jistě víc.“ „Co například hlásal?“ dychtivě se zeptal Icik.
„Že pociťuje prázdnotu života. Že jsme nedošli ke správnýmu cíli. Tvrdil, že veškerá naše snaha o vyšší kvalitu života — celá ta naše práce — že je nesmyslná a nic neřeší. Namlel toho spoustu, ale řešení neměl žádný. Byl to maniak a hysterik…“
„A co tedy vlastně chtěl?“ otázal se Geiger.
Andrej si povzdechclass="underline" „To byly jen utopie. Blouznění o velké, světlé budoucnosti… Něco, o čem například snili narodnici.“
„Kdo?“
„Ale to bylo kdysi u nás takový hnutí… Aby se všichni lidi pozvedli na úroveň vzdělanců… tak nějak… Jak si to ale přesně představoval on, to nevím.“
„A proto se musel zabíjet?“ zeptal se pochybovačně Geiger.
„Vždyť to povídám! Maniak!“
„A tvůj názor?“ obrátil se Geiger k Icikovi.
Icik bez váhání odpověděclass="underline" „Když si řekneme, že maniak je ten, kdo usiluje o řešení neřešitelnýho, tak to tedy maniak byl. Jenže ty,“ ukázal prstem na Geigera, „ty to nepochopíš.
Ty patříš k lidem, který se pouští jen do řešitelných problémů.“
„Připusťme,“ podotkl Andrej, „že Danny byl přesvědčen o tom, že se ten problém vyřešit dá.“
Icik jen mávl rukou: „Ani jeden z vás dvou to nechápe! Považujete se za technokraty, za elitu.
A slovo demokrat je pro vás něco jako nadávka. A koukáte se na všechno ze svýho hlediska. Široké masy… — to je něco, čím v podstatě opovrhujete a jste na to dokonce hrdi. Jenže ve skutečnosti — vy sami jste v područí těch opovrhovaných mas! Ať uděláte cokoliv, děláte to pro ně.
Všechno, čím si lámete hlavu, je pro ně! Váš život je jim zasvěcen, ať chcete nebo ne. Kdyby jich nebylo, ztratíte smysl života… Jste vlastně politováníhodní otroci… A právě proto se z vás nikdy nestanou žádní maniaci… Vždyť přece všechno, co ty široké masy potřebují, se dá poměrně snadno zařídit. A proto taky vaše úkoly jsou snadno řešitelné. Nikdy tedy nemůžete pochopit ty, kteří se rozhodnou pro demonstrativní sebevraždu.“
„Jak to, že ne?“ rozčilil se Andrej. „A co chceš, abychom chápali? Samozřejmě že děláme to, co si žádá většina lidí! Právě té většině dáváme — nebo se aspoň snažíme dát — všechno, pochopitelně kromě modrého z nebe… To ale ta většina po nás ani nechce! Jenže vždycky se najde nějakých pár lidí, kteří zrovna to modré z nebe budou chtít. A proč ho budou chtít? Právě proto, že se nikomu přinést nedá. No — a tak se rodí sociální maniaci. To je tak těžké pochopit? Nebo ty si taky doopravdy myslíš, že se ten veškerý takříkajíc lid může pozvednout na úroveň elity?“
„Nejde o to, co si myslím já,“ zašklebil se Icik. „Já se nepovažuju za toho, kdo je služebníkem lidu a tudíž je v područí většiny. Nikdy jsem pro lid nic neudělal a necítím vůči němu žádnou povinnost.
„Dobrá, dobrá,“ přerušil ho Geiger, „všem je nám jasný, že jsi prostě svůj, jak pořád říkáš. Teď jde ale o ty sebevraždy. Ty tedy předpokládáš, že sebevraždy prostě budou, ať děláme jakoukoliv politiku?“
„Budou právě proto, že děláte zcela specifickou politiku!“ odpověděl Icik. „A bude jich přibývat, protože zbavujete lidi starostí o chléb vezdejší — a místo těch starostí jim nic dalšího nenabízíte. A lidi to přivádí na podivné myšlenky. Pociťují prázdnotu života. A proto budou sebevraždy, narkomanie, sexuální revoluce a úplně nesmyslné rebelie…“
„Co to meleš?“ upřímně se vyděsil Andrej. „Jen si uvědom, co to meleš, ty experimentátore praštěnej! Život se má lidem něčím ostrým okořenit nebo co? Máme si vymýšlet něco, co by společnost brzdilo? Uměle vytvářet něco, co není? Chápeš vůbec, co to povídáš?“
„To přece není moje starost,“ pokračoval Icik a zmrzačenou rukou sáhl přes stůl pro misku s omáčkou, „to je tvůj problém. Fakt je ovšem to, že lidem místo jejich někdejších starostí o chléb vezdejší nic jiného dát neumíte.
Ta vaše Velká stavba je pitomina. Experiment s experimentátory… Co to je? Hloupost, a proto vám na to lidi většinou kašlou… Na mě se nevztekejte, já vám to neříkám pro svý potěšení, prostě to takhle je… Ale tak končí každá utopie! Můžete ze sebe udělat buď velkodušné technokratydobrodince, nebo nadšené tribuny lidu, kteří ovšem musí neustále přikrmovat ideály, bez nichž — aspoň podle názoru těch nahoře — lid nemůže žít.
To jsou jen dvě strany jedné mince. Rub a líc. A potom můžou následovat buď vzpoury z přežrání, nebo z hladu. Vy jste si vybrali ty z přežrání — vaše věc, tak se nerozčilujte na mě!“
„Nelej tu omáčku na ubrus!“ řekl dopáleně Geiger.
„Pardon.“ Icik vzal do ruky ubrousek a nešikovně loužičku rozetřel po ubruse. „Z matematického hlediska je to dost přehledné: Nespokojenců je řekněme jedno procento. Ve Městě je milion obyvatel, takže nespokojených je deset tisíc… A i kdyby jich byla jen desetina procenta! Dělá to tisícovku nespokojených. A taková tisícovka umí pod okny udělat pořádnej kravál! A pak je tu ještě jedna věc: Nikdo nebývá spokojený úplně se vším… Každýmu vždycky ještě něco — třeba maličkost — chybí. Tak například se mu ve Městě líbí vlastně všecko, ale nemá auto! Proč? Když byl ještě na Zemi, tak ho měl a zvyknul si na něj. A tady ho nemá, a co víc — asi ho ani mít nebude… Umíte si představit, kolik takových lidí ve Městě je?“