Icik však najednou zmlkl a začal pořádat makaróny, které si s chutí poléval omáčkou.
„Máte to tu dobrý,“ prohodil pak s uznáním. „Na to já se nevzmůžu, abych se doma takhle nadlábnul. To jen tady u vás…“
Andrej ho pozoroval, jak se láduje. Pak si povzdechl a nalil si tomatovou šťávu. Vypil celou skleničku a zapálil si. Proč to Icikovi všechno pořád vychází tak apokalypticky? Sedm tučných a sedm hubených let? Nebo snad sedm smrtelných ran…? Samozřejmě, ulice je ulice — může se vzbouřit raz dva. Ale proto tu přece máme Rumera! Ovšem vzpoura z přežranosti — to tu ještě nebylo, to zní paradoxně. Andrej si nevzpomínal, že tam…, na Zemi…, by něco takového bylo. O ničem podobném ani nečetl… Vzpoura je přece vzpoura… Experiment je Experiment…, vybavilo se mu. A rychle se vrátil do reality.
Podíval se na Geigera. Fritz se rozvalil v křesle a prstem si staral v zubech.
A Andreje v tu chvíli ohromila obyčejná — a ve své jednoduchosti strašlivá myšlenka: Vždyť je to všehovšudy jen poddůstojník wehrmachtu, obhroublý voják, nevzdělanec, který za svůj život nepřečetl ani deset knížek… A on teď o všem rozhoduje! Ale i já, pomyslel si vzápětí Andrej, i já musím rozhodovat… „V naší situaci,“ řekl Icikovi, „nemá slušný člověk na vybranou. Lidi měli hlad, vraždili se, žili ve strachu, trpěli… Děti, ženy, staří… To přece byla naše povinnost: vytvořit dobré existenční podmínky!“
„Správně, správně,“ kývl Icik, „já to chápu. Vedl vás soucit, milosrdenství, atd., atp. Jenže o to nejde. Litovat ženy a děti, které pláčou hladem, to svede každej, to není tak těžký. Chápete přece, jak trpí. Jste ale taky schopni pochopit zdravýho, sytýho chlapa, kterej má sílu a chuť jako bejk? Danny Lee toho asi schopen byl. A vy? Nevyšili byste mu náhodou radši rovnou pár ran karabáčem?“
Odmlčel se, protože do jídelny vstoupil urostlý mladý muž Parker v doprovodu dvou pohledných slečen s bílými zástěrkami. Sklidili ze stolu a na řadu přišla káva se šlehačkou. Icik si šlehačku okamžitě rozmazal kolem pusy. Několikrát se olízl jako kocour a pak zamyšleně řekclass="underline" „Víte, co si myslím? Jakmile společnost vyřeší nějaký svůj problém, okamžitě se vynoří problém nový… stejně složitý jako ten dřívější, nebo spíš ještě složitější…“ Najednou celý ožiclass="underline" „Takže to může vést k zajímavým koncům. Představte si, že ty problémy se pořád budou zvětšovat — až nakonec nebude v lidských silách je vyřešit. A pak se takzvaný vývoj zastaví.“ „To je hloupost,“ podotkl Andrej. „Lidstvo si nikdy nedává takové úkoly, které není schopno řešit.“
„Já ale nemluvím o úkolech, které si lidstvo dává,“ namítl Icik. „Já mluvím o problémech, které před lidstvem vyvstávají. Samy vyvstávají! Hlad si přece lidstvo před sebe nestavělo jako úkol k vyřešení! Hlad prostě najednou byl!“
„Tak toho necháme, ne?“ řekl Geiger. „Už jsme toho nažvanili dost.
Skoro to vypadá, že nemáme co na práci, a tak tu jen klábosíme.“
„Proč — co na práci?!“ užasl Icik. „Já například mám zrovna teď polední přestávku.“
„Když máš teď přestávku, tak ji drž,“ řekl na to Geiger. „Já jsem si s tebou sice chtěl promluvit o tvé expedici, ale můžeme to samozřejmě nechat na jindy.“
Icikova ruka s hrníčkem kávy ztuhla ve vzduchu.
„Počkej,“ pronesl náhle zcela vážně, „proč bysme to odkládali? To už jsme udělali mockrát!“
„Tak proč se tu zabejváme hloupostma?“ poznamenal Geiger. „Už mě z toho brní uši.“
„Co to je za expedici?“ zeptal se Andrej. „Někam do starých archivů?“
„Velká expedice na sever!“ pronesl slavnostně Icik, ale Geiger ho rozhodným gestem své velké bílé dlaně zaraziclass="underline" „Zatím mluvíme jen předběžně! Musím ale říct, že už jsem expedici schválil a finanční prostředky jsou vyčleněny… Pokud jde o přepravu, všechno bude připraveno tak během tří čtyř měsíců. Teď je třeba celkově stanovit cíl expedice a její program.“
„Expedice bude komplexní?“ zeptal se Andrej.
„Ano. Icik tam získá staré archivy — a ty odtamtud budeš mít výsledky pozorování slunce a všeho dalšího, co budeš potřebovat.“
„Výborně,“ zaradoval se Andrej. „Konečně jsem se dočkal!“
„Bude tu ale ještě jeden úkol,“ poznamenal Geiger. „Hloubkový průzkum… Expedice musí proniknout co nejdál na sever. Nejdál, jak to jen půjde… a jak vystačí pohonné hmoty a voda. Na takovou akci je nutné členy expedice vybírat podle speciálního klíče a s největší pečlivostí. Budete brát pouze dobrovolníky — lépe řečeno: ty nejlepší z dobrovolníků. Je docela možná, že nebudete jenom hledat papíry v archivech nebo koukat do dalekohledu, ale že taky budete muset střílet, čelit útokům, unikat z obklíčení… atakdále. Proto s vámi půjdou vojáci. Kdo to bude — a kolik jich bude, to ještě upřesníme…“
„Radši co nejmíň,“ podmračil se Andrej. „Já ty tvoje vojáčky znám!
Kdo s nimi má vyjít?“ Roztrpčeně od sebe odsunul sklínku. „A stejně to nechápu! Nechápu, proč tam musí být i vojáci. Nechápu, proč by se tam mělo střílet… Přece je tam liduprázdno! Rozvaliny a nic jinýho… kdo by tam měl střílet?“
Icik se zasmáclass="underline" „Kamaráde, tam je možný všechno.“
„Co to znamená — všechno? Třeba se tam čerti žení…, neměl by se s sebou vzít tedy i kněz?“
„A třeba mě taky necháte domluvit až do konce?“ zeptal se Geiger.
„Jen mluv,“ řekl navztekaně Andrej.
Takhle je to vždycky, pomyslel si. Užuž se zdá, že se konečně splnilo dávné přání, ale nakonec to dopadne tak, že by bylo lepší, kdyby se nesplnilo.
Ne, ne, to ať se třeba vedení staví na hlavu, ale tuhle expedici pánům oficírům do chřtánu nenacpu. Šéfem expedice bude Quejada. Bude velet nejen vědecké složce, ale celé skupině! A když ne, žádná kosmografie se konat nebude! Ať si ti vaši šikovatelé velí jenom Icikovi! Expedice je vědecká záležitost, a to znamená, že v čele bude vědec… V té chvíli si Andrej vzpomněl, že mu kdosi říkal o Quejadovi něco negativního. Ta vzpomínka ho tak navztekala, že mu unikla následující Geigerova slova.
„Cože?“ vyhrkl tedy provinile.
„Ptám se tě, jak daleko od Města asi tak může být konec světa.“
„Spíš: začátek,“ opravil ho Icik.
Andrej zlostně pokrčil rameny: „Čteš vůbec moje materiály, co ti posílám?“ obrátil se na Geigera.
„Čtu. Ty tam tvrdíš, že při cestě na sever zaznamenáme pohyb slunce směrem k horizontu. Bude se k němu sklánět. To znamená, že někde daleko na severu uvidíme, jak zapadá až za horizont a ztrácí se z očí. Tak teď se tě ptám: Jak daleko je k tomuhle místu. Můžeš mi to říct?“
„Nečteš to pořádně,“ řekl Andrej. „Kdybys to četl, věděl bys, že tahle expedice má vyjasnit, kde ten začátek světa je…“
„Ale to jsem pochopil,“ namítl trpělivě Geiger. „Já se tě ptám: Kde — přibližně… chápeš? přibližně! Je to spíš tisíc kilometrů, nebo sto tisíc?
Nebo dokonce milion…? Ta expedice musí mít stanovený svůj cíl, svůj úkol, chápeš to? Jestli jde o milion kilometrů, tak se tu o nějakém cíli nedá mluvit. Ale jestli…“
„Jasně, jasně, chápu,“ vyjel Andrej. „To jsi mohl říct rovnou. Já ti to vysvětlím.
Problém je v tom, že neznáme zakřivení povrchu a nevíme, jak daleko od nás je slunce. Kdybych měl možnost mnoha měření podél celého Města… ne podél toho současného, ale podél historických hranic…, mohlo by mi to pomoci. Měření na malém prostoru jsou na nic. K výpočtu potře buju údaje z několika stovek kilometrů, zatím mám ale k dispozici jen měření z padesáti kilometrů. Proto nemůžu dojít ani k přibližným výsledkům.“
„Řekni minimum — a maximum,“ naléhal Geiger.
„Maximum — nekonečno,“ odpověděl Andrej. „To v případě, jestli je tenhle svět plochý. A minimum… řádově tisíce kilometrů.“
„Vy vědátoři jste k ničemu,“ řekl otráveně Geiger. „Kolik už jsem do vás nacpal peněz — a výsledek…?“
„Ale nech toho,“ skočil mu do řeči Andrej. „Dva roky ti vykládám, jak je ta expedice důležitá. Chceš vědět, v jakým světě žijeme? Tak na to dej prachy, zajisti dopravu, lidi… Jinak se nic nedovíme. Aby výpočty byly k něčemu dobrý, musím mít materiály aspoň z pěti set kilometrů. Jde o různá měření — třeba i gravitace, ale taky čistoty ovzduší, změn výšky… na Zemi by se řeklo: nadmořské…“