„A proč ty tajnosti?“ zeptal se najednou Andrej. „Co je na tom tak hroznýho, že se ten hlavní úkol musí tajit?“
„Ty to nechápeš?“ ušklíbl se Geiger.
„Ne. Copak je na tom něco…, co by nás jako systém mohlo ohrozit?“
„Nás ne, ale tebe! Tebe to může ohrozit! Copak nechápeš, že stejně jako se bojíme my jich, bojí se i oni nás?“
„Kdo? Ti z toho tvýho Antiměsta?“
„Přirozeně! Když jsme se rozhodli poslat k nim svou rozvědku, nemůžeme taky vyloučit, že oni to třeba udělali už dávno. Takže v našem Městě může být spousta jejich špionů. Jen se moc neusmívej, ty chytráku! To není legrace. Spadneš do pasti — a nás tady pak všechny zlikvidujou.“
„Dobře, přesvědčil jsi mě. Už nic neříkám.“
Geiger se na něj pochybovačně podíval, ale potom prohodiclass="underline" „Tak jo…“ A vzápětí dodaclass="underline" „Takže úkoly a cíle jsou vám jasné. Pokud jde o udržení všeho v tajnosti — taky. To by tedy bylo všechno… Dneska podepíšu rozkaz o tvém jmenování velitelem operace, která se bude jmenovat… řekněme…“
„Mlha a mrak,“ napověděl Icik a nevinně vykulil oči.
„Cože?“ zarazil se Geiger. „To je moc slov. Řekněme: Sonda. Operace ‚Sonda‘. To zní dobře, ne?“ Geiger vylovil z náprsní kapsy notýsek a zapsal si to. „No — a ty, Andreji, ty se už do toho můžeš dát. Tím myslím vědeckou přípravu. Upřesni si úkoly, vyhlídni si lidi, vyjasni si, co budeš potřebovat, jakou výstroj a výzbroj… Postarám se, aby tvoje požadavky dostaly zelenou. Kdo je tvůj zástupce?“
„V kanceláři? Butz.“
Geiger se zamračil, ale pak řekclass="underline" „No dobrá, tak ať to za tebe veme Butz. Hoď mu všechno na krk a sám se plně věnuj už jen operaci ‚Sonda‘… A tomu svýmu Butzovi doporuč, aby míň žvanil,“ zavrčel.
„Co jsem to…,“ vzpomněl si Andrej, „jo — chci se právě o tom s tebou dohodnout…“
„Teď jdi do háje,“ odsekl Geiger, „teď se na tohle téma, o kterým chceš začít, bavit nebudeme! A já moc dobře vím, o čem chceš mluvit! Jenže si uvědom, že ryba hnije od hlavy, vážený pane poradce! Moc jsi v kanceláři popustil uzdu, je to tam samej…“
„Jakobín!“ napověděl zase Icik.
„A ty drž hubu!“ zařval na něj Geiger. „Aby vás už čert vzal, žvanilové pitomí! Úplně jsem ztratil nit… Co jsem to říkal?“
„Že si nepřeješ mluvit na to téma,“ řekl zase Icik.
Geiger se na něj nechápavě podíval a Andrej klidným tónem pronesclass="underline" „Moc tě prosím, Fritzi, abys mé spolupracovníky chránil před nesmyslnými ideologickými opatřeními. Osobně jsem si lidi vybíral, věřím jim — a jestli opravdu chceš, aby se ve Městě dělala věda na úrovni, nech tyhle lidi na pokoji.“
„Dobrá, dobrá, teď o tom nebudeme mluvit,“ zavrčel Geiger.
„Bane, musíme o tom mluvit,“ řekl docela klidně Andrej a sám sobě se za ten tón obdivoval. „Vždyť víš, že jsem na tvé straně. Pochop ale, že někteří lidé prostě musí remcat. Je to v jejich povaze. Kdyby neremcali, tak s nimi není něco v pořádku. Jen je nech! Aby to v kanceláři bylo ideologicky v pořádku, na to dohlídnu sám. Můžeš být klidný. A řekni, prosím, našemu drahému Rumerovi, aby si ten svůj hnusnej frňák…“
„Bez ultimáta to nejde?“ optal se odměřeně Geiger. „Jde,“ odpověděl mírným hlasem Andrej. „Všechno jde. Bez ultimáta, bez vědy, bez expedice.“
Geiger se na něho upřeně zadíval. Vztekle funěl, nozdry se mu chvěly.
„Nechci se teď na to téma bavit!“
A Andrej pochopil, že pro dnešek to opravdu stačí. Tím spíš, že o některých věcech je lépe mluvit jen mezi čtyřma očima.
„Když nechceš, tak ne…,“ pronesl smířlivě. „Prostě jsem si na to vzpomněl.
To víš, byl u mě dneska Varejkis… Ale musím se tě zeptat na něco jinýho: Kolik nákladu vlastně s sebou můžeme vzít? Aspoň přibližně…“
Geiger ještě několikrát prudce vydechl, pakl sekl očima po Icikovi a nakonec se zase pohodlně usadil.
„Tak pět šest tun, možná i víc. Obrať se na Mandžura… Ale pozor! Třebaže je to čtvrtý nejdůležitější člověk ve Městě, o skutečném poslání expedice nic neví. Odpovídá ale za dopravu. Od něj se taky dovíš veškeré podrobnosti.“
Andrej přikývclass="underline" „Dobře. A víš, koho si chci vzít z vojáků? Plukovníka.“
Geiger sebou trhclass="underline" „Plukovníka! No — ty jsi dobrej! A koho tu budu mít já? Ten mi drží pohromadě celej generální štáb!“
„No právě! On vlastně provede hloubkovou rekognoskaci! Osobně udělá sondáž inkriminovaného místa… A vztahy mezi námi jsou výborné… Jen tak mimochodem, hoši!“ zasmál se Andrej, „dneska chci uspořádat takovej menší večírek. Maso po burgundsku… Co vy na to?“
Geiger se zatvářil ustaraně: „Dneska? Kamaráde, já nevím, to ti ještě přesně neřeknu… Fakt, nevím.
Ale třeba zaskočím aspoň na moment.“
Andrej si povzdechclass="underline" „No… Jak ti to vyjde… Ale hlavně za sebe neposílej Rumera, jako naposledy.
Pochop, že k sobě nezvu prezidenta, ale Fritze Geigera. Oficiální zástupci úřadu mě nezajímají.“
„Uvidíme, uvidíme,“ zadrmolil Geiger. „Dáte si ještě kávu? Máme čas… Parkere!“
Hezoun Parker se okamžitě objevil mezi dveřmi, s mírně skloněnou hlavou, na níž mezi vlasy zářila perfektní pěšinka, vyslechl pokyn týkající se kávy a delikátním tónem pronesclass="underline" „Pana prezidenta volá pan poradce Rumer. Čeká u telefonu.“
„My o vlku…,“ zabrumlal Geiger a vstal. „Promiňte, chlapci, hned jsem zpátky.“ Vyšel ze dveří a vzápětí se v místnosti objevily obě slečny s bílými zástěrkami.
Velice hbitě a v naprosté tichosti podaly novou kávu a zmizely současně s Parkerem.
„A co ty? Přijdeš?“ zeptal se Andrej Icika.
„S radostí,“ odpověděl Icik a hlasitě usrkl kávu. „Kdo tam ještě bude?“
„Plukovník, Dollfussovi, možná Čačua…, kdo tě vlastně nejvíc zajímá?“
„Po pravdě řečeno, Dollfusska mě ani moc nezajímá.“
„Ale to se neboj — nasadíme na ni Čačuu.“
Icik přikývl a potom najednou řekclass="underline" „Už jsme se hezky dlouho nesešli, viď?“
„No jo, kamaráde, pořád je moc práce.
„Ale nelži! Jakoupak ty máš práci? Sedíš a glancuješ si svou sbírku. Jen si dávej bacha, ať se přitom náhodou nezastřelíš! A… abych nezapomněl, mám pro tebe pistolku! Originál Smith and Wesson. Přímo z prérie.“
„Vážně?“
„Akorát že je to rezatý…“
„Hlavně se to nepokoušej vyčistit,“ vyjekl Andrej a radostí až nadskočil.
„Přines to, jak to je, nebo to celý pokazíš! To není žádná pistolka, abys věděl, to je revolver. Kde jsi ho našel?“
„Tam, co byl, tam jsem ho našel,“ řekl Icik. „Jen počkej, v expedici jich najdem tolik, že je ani domů nepobereš.“
Andrej postavil na stůl svůj hrníček s kávou. Na tuhle možnost si ještě ani nevzpomněl, ale teď ho ta myšlenka přímo nadchla. Dodala mu elán a on si už představoval unikátní sbírku koltů, browningů, naganů, sauerů, walterů… Bude tam i parabelum — a ze starších dob soubojové pistole, obrovské lodní zahákovací pistole s bajonetem, všelijaké vynikající ručně zhotovené zbraně z Divokého západu, všechny ty nepopsatelně nádherné věcičky, o nichž se mu ani nezdálo, dokud si neprohlédl katalog soukromé sbírky milionáře Brunnera, který někdo nějakým zázrakem přivezl do Města.
Ozdobná pouzdra, speciální truhlíky na střelivo, to všechno tam bylo… Když bude mít štěstí, najde i „českou zbrojovku“… a třeba tam bude i astra devět set, nebo dokonce mauser nula osm…! To by ovšem byla klika, to je vzácnost!
„Protitankový miny nesbíráš?“ vpadl do Andrejových úvah Icik.
„Ne,“ odpověděl se širokým úsměvem Andrej. „Jen osobní střelné zbraně.“
„Vím o jedny bazuce. Dávají ji lacino, jen za dvě stě tugriků.“
„Pokud jde o bazuky, kamaráde, obrať se přímo na Rumera,“ řekl Andrej. „Dík za radu. S Rumerem už jsem jednou měl tu čest,“ odpověděl Icik a úsměv mu ztuhl na tváři.
Sakra! Andrej si se zpožděním uvědomil, že o Rumerovi bylo lepší mlčet, ale v tom okamžiku se vrátil Geiger. Vypadal spokojeně.
„No tak! Nalejte prezidentovi kafe! Co si to tu vykládáte?“
„Bavíme se o literatuře a umění,“ odpověděl okamžitě Icik.
„O literatuře?“ Geiger usrkl kávu. „To se podívejme! A copak si o ní povídáte?“
„Ale vždyť on plácá,“ prohodil Andrej. „Bavíme se o mý sbírce, ne o literatuře!“
„Tebe začala zajímat literatura?“ zeptal se Icik Geigera a překvapeně se na něj zadíval. „A takovej jsi bejval praktickej prezident…!“