„A právě proto, že jsem praktickej prezident, začal jsem se zajímat o literaturu,“
odpověděl Geiger. „Počítejte se mnou!“ Zvedl ruku a vztyčoval jeden prst za druhým: „Ve Městě vycházejí dva literární časopisy, čtyři literární přílohy novin, desítky sešitových vydání všelijakých detektivek, komiksů a dalších pitomin… No a to je asi všechno. A potom ještě asi tak patnáct knižních titulů do roka. A všechno je to takový… zkrátka nic moc.
Mluvil jsem o tom s odborníky. Ani před Převratem, ani po něm ve Městě nevyšlo žádné významnější literární dílo. Jen slabší průměr, nebo přímo slátaniny… V čem to je?“
Andrej s Icikem se na sebe podívali. To je tedy pravda, že Geiger umí vždycky vyrukovat s něčím, co člověku vezme dech!
„Stejně ti ale nějak nerozumím,“ řekl Icik. „Proč tě to najednou začalo zajímat? Hledáš snad spisovatele, kterej by napsal tvůj životopis?“
„Tak teď vážně…,“ odpověděl shovívavě Geiger. „Ve Městě je milion obyvatel. Víc než tisícovka z toho se považuje za literáty. A žádný talent mezi nimi…? Já to samozřejmě nečtu…“
„Žádnej talent,“ kývl Icik. „Informovali tě správně. Žádnej Tolstoj, žádnej Dostojevskij…“
„To je fakt! Proč to tak je?“ podivil se Andrej.
„Vynikající spisovatele tu nemáme,“ ujal se znovu slova Geiger, „malíře taky ne, skladatele taky ne… a tyhlety… sochaře… taky ne!“
„Ani architekty,“ přidal se Andrej, „ani filmaře…“
„Nic takovýho nemáme,“ souhlasil Geiger. „Milion obyvatel! Nejdřív mě to překvapilo, a pak — abych pravdu řekl — zneklidnilo.“
„Proč?“ zeptal se užasle Icik.
Geiger se kupodivu zatvářil nejistě: „Neumím to vysvětlit. Já osobně nevím, k čemu je to všechno dobrý, ale podle všeho to v každý spořádaný společnosti být má. A když to u nás není, pravděpodobně tady není něco v pořádku… Říkám si, že do Převratu to mělo svý opodstatnění. Život byl těžkej, byl tu nepořádek a nikdo neměl na nějaký umění náladu. Teď ale všichni žijou v pohodě!“
„Počkej,“ zamyslel se Andrej, „to s tím nesouvisí. Pokud vím, ti nejlepší umělci světa tvořili v dost mizerných podmínkách. Tady vůbec nejde o přímou souvislost. Génius může být žebrák, šílenec, opilec…, ale taky může žít v pohodě, může být bohatý… jako třeba Turgeněv… V tom to nebude.“
„Ale… jestli třeba máš v úmyslu…,“ řekl Icik Geigerovi, „výrazně zlepšit takříkajíc životní úroveň našich literátů…“
„Ano! To by například šlo!“ Geiger usrkl kávu, přejel jazykem rty a vyčkávavě se přimhouřenýma očima na Icika zadíval.
„Tak z toho nic nebude,“ pronesl Icik s jakýmsi uspokojením. „S tím vůbec nepočítej!“
„Počkejte,“ ozval se zase Andrej, „co když je to tím, že talentovaní umělci — prostě tvůrčí osobnosti — do našeho Města nikdy nepřijdou?
Neláká je to sem!“
„Nebo jim to nikdo nikdy nenabídne,“ podotkl Icik.
„Ale jděte,“ řekl Geiger. „Padesát procent obyvatel jsou mladí lidé. Na Zemi ještě ani ničím nebyli. Copak se dalo určit, jestli jde o tvůrčí osobnosti?“
„Možná že dalo,“ prohodil Icik.
„Dobře, připusťme to,“ kývl Geiger. „Ve Městě ale žije několik desítek tisíc lidí, kteří už se narodili a vyrostli právě tady…! A taky nic! Nebo je talent výhradně dědičná záležitost?“
„Opravdu je to divný,“ povzdychl si Andrej. „Inženýry tu máme kvalitní, vědci taky nejsou nejhorší… ne že by to zrovna byli Mendělejevové, ale světovou úroveň některý z nich mají… Třeba zrovna Butz… Talentů v tomhle směru je tu spousta: vynálezci, šikovní řemeslníci — i ti, co dělají umělecká řemesla…“
„No — to mi právě nejde na rozum,“ řekl Geiger.
„Víš co, Fritzi?“ obrátil se k němu Icik, „nech to bejt! Řekněme, že se najednou objeví talentovaní spisovatelé, věrnou si tě do prádla a ve svejch geniálních dílech tě znectí, až ti z toho bude všelijak. Smlsnou si na tobě i na tvejch poradcích — a co z toho bude? Jen nepříjemnosti. Nejdřív je budeš chtít přetáhnout na svou stranu, pak jim budeš domlouvat, potom hrozit a nakonec je budeš muset strkat za mříže.“
„A proč by si měli brát do prádla zrovna mě?“ ohradil se Geiger. „Co když o mně budou naopak psát hezky?“ „Ale nebudou! To je totéž, co ti tu vykládal Andrej o vědcích. Velcí spisovatelé taky pořád remcají. To je u nich normální, protože oni jsou něco jako bolavý svědomí celý společnosti. Ta společnost o tom možná ani neví, ale ono to tak je… A protože symbolem společnosti jsi tady teď ty, přijdeš první na řadu…“ Icik se najednou zasmáclass="underline" „Napadá mě, jak si asi podají Rumera.“
Geiger pokrčil rameny: „Samozřejmě — jestliže má Rumer své chyby, opravdový spisovatel je povinen o nich napsat. Proto je spisovatel, aby pomáhal léčit neduhy společnosti…“
„Nevím o tom, že by spisovatelé pomáhali léčit,“ namítl Icik. „Bolavý svědomí prostě bolí.“
„Dobrá, o to stejně nejde,“ řekl Geiger. „Odpověz mi na mou otázku: Považuješ ten současný stav za normální?“
„A co považuješ za normál? Třeba to, jak to je na Zemi?“
„Nekličkuj!“ rozzlobil se Andrej. „Otázka je myslím jasná: Může existovat společnost bez tvůrčích talentů? Chápu to správně, Fritzi?“
„Já to ještě upřesním,“ řekl Geiger. „Je to normální, když se v milionu lidí — ať je to kdekoliv — během několika desítek let nenajde ani jeden tvůrčí talent?“
Icik mlčel a roztržitě si oštipoval bradavičku na krku. Ozval se Andrej: „Když si uvědomíme, jak to bylo s počty talentů v době antiky, tak je to tady u nás absolutně nenormální.“
„Ale proč to tady tak je?“ zeptal se znovu Geiger.
„Experiment je Experiment,“ poznamenal Icik. „Kdybych tu antiku třeba měl srovnat s nějakými kočovníky, tak mi to taky vyjde jinak.“
„Co tím chceš říct?“ naježil se Geiger.
„Nic zvláštního,“ podivil se Icik. „Jenom… že každý přirovnání kulhá a…“
Chtěl ještě cosi říci, ale mezi dveřmi se objevil urostlý Parker — a Geiger se okamžitě podíval na hodinky.
„Končíme,“ prohodil a vstal. „Čas letí,“ povzdechl a začal si zapínat knoflíky vojenského saka. „Do práce, pánové!“
Kapitola 3
Otto Friese nezklamaclass="underline" gobelín byl skutečně překrásný. Černá s rudou na něm vytvářely působivé odstíny… Zabral celou levou stenu Andrejovy pracovny, visel přímo proti oknům a díky němu teď místnost měla úplně jiný ráz. Andrej došel k názoru, že to je přímo ďábelsky nádherné, elegantní a velkolepé… Samým nadšením políbil Selmu na tvář, pak ji nechal odejít do kuchyně, aby sdělila své pokyny posluze, kterou dostala k ruce, a sám začal rázovat ode zdi ke zdi, pokukoval po gobelínu a nakonec otevřel sekretář a vytáhl odtud obrovský mauser. Byla to desetiranná obluda ze speciálního oddělení Mauserových závodů. Tyhle zbraně bývaly oblíbenými společnicemi komisařů za občanské války. Komisařů v zaprášených přílbicích, ale taky japonských důstojníků v pláštích s límci ze psí kožešiny… Mauser byl čisťounký, blýskal se svou černí, na první pohled se mohlo zdát, že se z něj dá okamžitě vystřelit, jenže měl obroušený úderník… Andrej ho podržel v dlaních, jako by ho vážil, pak uchopil jeho zaoblenou rýhovanou pažbu, v pravačce ho spustil podél boku a vzápětí zvedl do úrovně očí a zamířil na větev jabloně za oknem. Připadal si jako Geiger na střelnici.
Potom se zahleděl na gobelín a odhadoval, kde se mauser bude nejlíp vyjímat. Když si vybral vhodné místo, zul se, vylezl na pohovku a zkusil zbraň ke gobelínu přiložit. Jednou rukou mauser posouval — a zakláněl se přitom, jak nejvíc mohl, aby dobře viděl. Vypadalo to nádherně… Seskočil na zem a v ponožkách se rozběhl do předsíně, kde měl ve skříni kufřík s nářadím. Hned byl zase zpátky.
Pověsil nejdřív mauser, potom pušku s dálkovým zaměřovačem (touhle zbraní v poslední den Převratu zastřelil Pinďa dva milicionáře) — a zrovna chtěl najít místo pro maličký browning, typ z roku devět set šest, když známý hlas za jeho zády pronesclass="underline" „Trošku víc doprava, Andreji! A o centimetr níž.“
„Takhle?“ zeptal se Andrej, a ani se neotočil.
„Ano, tak.“
Andrej skončil, seskočil na zem, odcouval až ke stolu a prohlížel si své dílo… „Vypadá to krásně,“ řekl Kurátor.