Andrej se znovu vrátil ke stolu, prudce otevřel trezor a vytáhl z něj cestovní deník a hlášení. Na stůl znovu upadl kousek omítky. Andrej se podíval nad sebe. Strop tu byl hodně vysoko, v takových čtyřech pěti metrech.
Měl štukovou výzdobu — a ta už místy vzala zasvé. Někde byly dokonce pod omítkou vidět i laťky, vypadaly tak trochu jako šindele, a Andrej si při pohledu na ně bůhvíproč vzpomněl na povidlové pirožky, které kdysi doma tak rádi jídali… K pirožkům si každý mohl dát — kolik chtěl! — čaje…!
Světlounce třpytivého, lahodného, správně připraveného čaje… Naléval se do čisťounkých skleniček a býval i s citronem… A když člověk chtěl, zašel si do kuchyně pro studenou vodu… A nikdo mu ji neodměřoval… Andrej zatřásl hlavou, aby odehnal nevhodné, příliš idylické vzpomínky.
Pak znovu vstal a zamířil přes celou místnost ke knihovně. Skla ve dvířkách chyběla — a knížky taky. Z celé knihovny zbyly jen prázdné, zaprášené police. Andrej si toho všiml už prve, ale teď znovu knihovnu prohlédl a dokonce rukama zajel až do rohů polic. Nic nenašel.
Tahle místnost byla ale docela zachovalá. Zůstala tu dvě pěkná, pohodlná křesla a ještě jedno navíc — dost prosezené. Kdysi asi bývalo hezké — svědčily o tom zbytky kůže s raženým vzorem. Proti oknu stálo v řadě několik židlí a uprostřed místnosti byl konferenční stolek, na kterém se poněkud zvláštně vyjímala křišťálová vázička se zbytky čehosi černého v průhledných útrobách. Od stěn se odlupovaly tapety, místy už zdi byly úplně holé, podlaha se rozesychala a všelijak nadouvala… Přesto však tahle místnost působila přívětivým dojmem. Určitě v ní ještě celkem nedávno někdo pobýval. Celkem nedávno… možná tak před deseti lety.
Od dob, kdy překročili pětistý kilometr, Andrej ještě takhle zachovalý dům neviděl. Procházeli jen totálně vyhořelými kvartály, černou, zuhelnatělou pustinou… Byly to kilometry a kilometry ruin prorostlých plevelem, krajina zřícenin, mezi nimiž se tu a tam zvedaly dosud nerozpadlé několikapatrové krabice beze střech a krovů, království zpustlých ploch, na nichž se krčily sutiny někdejších staveb, z kterých se dalo dohlédnout ke Žluté stěně na východě i k Propasti na západní straně… A teď najednou zase přišli ke skoro neporušeným blokům domů, mezi nimiž byly ještě docela dobré dlážděné cesty a kde… možná… mohli být i lidé! Plukovník dal pro každý případ zesílit hlídky. Plukovník si vůbec vede dobře… Za poslední dny sice jako by zestárl, ale ostatní členové expedice taky… Je příjemné, že dneska už nebudou spát pod širým nebem! Tolik nocí si mohli o střeše nad hlavou nechat jen zdát… Ještě kdyby tak tady našli vodu!
Mohli by si tu i pořádně odpočinout. Icik ale říká, že tady se s vodou moc počítat nedá… Je to hrozné, ale v celé téhle společnosti se Andrej může spolehnout jen na Icika a na plukovníka… Někdo zaťukal na dveře, pro rámus traktoru to skoro ani nebylo slyšet.
Andrej se rychle vrátil ke stolu, natáhl si blůzu, otevřel cestovní deník a vykřikclass="underline" „Vstupte!“
Byl to jen Duggan — věrný plukovníkův stín. Starý sušinka, ale jako vždycky — celý jako vypulírovaný, hladce oholený, všechny knoflíky vzorně zapnuté… „Dovolíte, abych sklidil ze stolu, pane?“ pronesl hlasitě.
Andrej kývl. Kolik ho to jen musí stát energie, aby na sebe pořád v tomhle mumraji dbal! Vždyť to koneckonců není důstojník, dokonce ani seržant ne… jen obyčejný sluha. Pucflek… „Jak se vede plukovníkovi?“ zeptal se Andrej.
„Promiňte, neslyším vás dobře.“ Duggan ztuhl se špinavým nádobím v ruce a nastavil k Andrejovi vychrtlé ucho.
„Jak se cítí pan plukovník?“ zařval Andrej, ale právě v té chvíli hluk motoru pod oknem ztichl.
„Pije čaj,“ vykřikl taky ještě z plných plic Duggan, sám se svého hlasu v nastalém tichu lekl a okamžitě tlumeně dodaclass="underline" „Omlouvám se, pane. Plukovník se cítí uspokojivě. Právě povečeřel a pije čaj.“
Andrej roztržitě pokýval hlavou a zalistoval v hlášení.
„Budete mít pro mne nějaké pokyny, pane?“
„Ne, díky.“
Když Duggan odešel, dal se Andrej konečně do čtení včerejších hlášení.
Sám včera nic nezapsal… Měl takovou běhavku, že sotva vydržel do konce večerního raportu — a pak až do půlnoci trávil čas tím, že v podřepu poposedával se staženými kalhotami na cestě k ležení, pořád se napjatě rozhlížel a naslouchal, kde se co ve tmě šustne. A přitom v jedné ruce držel pistoli, v druhé baterku… „Den dvacátý osmý,“ napsal krasopisně na novou stránku deníku a nadpis dvakrát podtrhl silnou čarou. Pak si vzal k ruce Quejadovo hlášení.
„Trasa: 28 km. Slunce: 63°51‘13“. Průměrná teplota: ve stínu + 23 °C, na slunci + 31 °C. Vítr: 2,5 m/sec. Vlhkost: 0,42. Gravitace: 0,998. Vrty na kilometrech: 979, 981, 986. Voda nenalezena. Spotřeba paliva…“ Andrej sáhl po Ellizauerově hlášení. Bylo celé ohmatané špinavými prsty, rukopis byl takřka nečitelný.
„Spotřeba paliva: 1,32 normy. Zůstatek na závěr 28. dne: 3 200 kg. Stav motorů: No l — uspokojivý, № 2 —
vymlácené čepy a válce se… »
Co se stalo s válci, Andrej nerozluštil, třebaže papír přisunul až k lampě.
„Záznam zdravotního stavu. Fyzický stav: Takřka všichni mají oděrky na nohou, průjmová onemocnění trvají. Permjak a Palotti — vyrážka na zádech se rozrůstá. Zvláštní události žádné. Dvakrát se objevila zvířata podobná vlkům, byla zahnána výstřely. Spotřeba zbrojního materiálu: 12 patron. Spotřeba vody: 40 1. Zůstatek na závěr 28. dne: l 100 kg. Spotřeba proviantu: 20 norem. Zůstatek na závěr 28. dne: 730 norem…“
Venku pronikavě zaječela Drmola a zaburácel chechtot prokouřených hrdel. Andrej zvedl hlavu a pozorně naslouchal. Čertví, říkal si, možná že je to dobře, že se k nám ta ženská přidala. Chlapi se aspoň trochu povyráží… Jenže poslední dobou se kvůli ní začínají rvát… Znovu někdo zaťukal na dveře.
„Vstupte!“ řekl Andrej rozmrzele.
Vstoupil seržant Vogel — hřmotný, červenolící… Velké černé skvrny od potu se mu rozpíjely v podpaží vojenské blůzy.
„Seržant Vogel žádá o rozhovor s panem poradcem,“ vyštěkl s lokty od těla a s dlaněmi přitisknutými ke stehnům.
„Mluvte, seržante!“
Seržant sekl očima k oknu.
„Žádám o důvěrný rozhovor.“ Skoro to zašeptal.
To jsou mi novoty! pomyslel si Andrej. Neměl z toho všeho zrovna příjemný pocit… „Pojďte dál a sedněte si.“
Seržant došel po špičkách až ke stolu, sedl si na samý krajíček křesla a naklonil se k Andrejovi.
„Lidi nechtějí jít dál,“ sdělil mu tiše.
Andrej pozorně zvedl hlavu. Tak už je to tady… No — to je úžasné!
Gratuluju, pane poradce!
„Co to znamená: Nechtějí? Kdo se jich na to ptá?“
„Mají toho dost, pane poradce, jsou utahaný,“ pronesl důvěrným tónem seržant. „Kuřivo končí — a ten průjem každýho zlikvidoval. Ale co je to hlavní — oni se bojí. Hrozně se bojí, pane poradce!“
Andrej se na něj mlčky díval. Teď bylo třeba něco udělat. Okamžitě.
Bez váhání. Jenže co…?
Vogel zatím šeptem pokračovaclass="underline" „Jedenáct dnů už jsme nepotkali živáčka, všude je jen pustina… Pan poradce si jistě vzpomene, že nás někdo varovaclass="underline" Třináct dní pustinou — a šmytec! Všichni zkápnou! Pane poradce, zbyly nám už jen dva dny…!“
Andrej si jazykem přejel rty. A pak řekclass="underline" „Seržante, že se nestydíte! Stará vojna — a věří babským tlachům. To jsem od vás nečekal.“
Vogel se ušklíbl a vysunul vpřed svou hranatou bradu: „To ne, pane poradce! Já se jen tak neleknu. Kdybych měl tam venku…,“
a namířil svůj obrovský ukazovák k oknu, „kdybych tam měl jen Němce, nebo třeba Japonce, neseděl bych tady a neříkal vám to. Jenže já tam mám všechno možný… Taliány, nějaký Armény…“
„Nechte toho, seržante!“ okřikl ho Andrej. „A styďte se! Neznáte předpisy?
Proč podle nich nepostupujete? Co je to za pořádek? Vstaňte!“
Vogel se ztěžka pozvedl a postavil se do pozoru.
Andrej chvíli počkal… „Sedněte si,“ řekl potom.
Vogel si zase tak ztěžka sedl. Několik okamžiků bylo ticho.
„Proč jste se obrátil na mě — a ne na plukovníka?“