„Omlouvám se, pane poradce… Já jsem se na plukovníka obrátil… Včera.“
„A co vám řekl?“
Vogel rozpačitě uhnul očima: „Pan plukovník nevzal mé hlášení na vědomí.“
Andrej se pousmáclass="underline" „Tak to vidíte! Tak mi sakra řekněte, jakej jste to seržant, když si neumíte mezi vojáky udělat pořádek. Oni se bojí! Copak jsou to děti? Vás se mají bát…!“ vykřikl Andrej. „Vás! A ne nějakého třináctého dne!“
„Kdyby to byli Němci…,“ spustil zase umíněně Vogel.
„Co to má znamenat?“ přerušil ho s jedovatým úsměvem Andrej. „Já, velitel expedice, vás mám učit jako posledního usmrkance, co se má dělat, když podřízení odmítají poslušnost? Že se nestydíte, seržante! Když nevíte, co se dělá v případě vzpoury, přečtěte si předpisy! Pokud vím, tak se tam na takové případy pamatuje.“
Vogel se znovu ušklíbl a znovu vysunul vpřed bradu. Podle všeho se v předpisech na takové případy nepamatovalo… „Měl jsem o vás lepší mínění,“ odsekával Andrej. „Daleko lepší! Zapište si za uši, že nikoho nezajímá, jestli vaši vojáci chtějí jít dál, nebo ne.
Všem by nám teď bylo líp doma. O moc líp než v tomhletom pekle. Všichni mají žízeň, všichni jsou utahaní. Přesto ale všichni plní své povinnosti, seržante! Je to jasné?“ „Rozkaz, pane poradce,“ zabrumlal Vogel. „Dovolte mi odejít!“
„Odchod!“
Seržant oddupal po rozeschlé podlaze.
Andrej shodil blůzu a znovu přistoupil k oknu. Všichni se venku nějak zklidnili, alespoň se to tak zdálo. V kuželu světla se tyčila dlouhatánská Ellizauerova postava. Ellizauer se nakláněl dopředu a prohlížel si nějaký papír, který před ním držel pořízek Quejada. Vypadalo to na mapu. Z temnoty za nimi se vynořil nějaký voják, minul je a vešel do domu. Byl bosý, oblečený jen do půl těla, vlasy se mu ježily na všechny strany. Na řemenu vlekl samopal. Z míst, odkud se vynořil, kdosi hulákaclass="underline" „Nosáči! No tak…! Tevosjane!“
„Co řveš?“ ozval se někdo z přívěsu, který se ve tmě dal jen tušit podle ohníčků cigaret kuřáků, kteří se v něm usadili.
„Posviťte sem! Natočte sem reflektor! Tady je tma jako v ranci.“
„No a co? Ty se potmě nevyděláš?“
„Je to tu všecko zaneřáděný. Člověk si nemá kam stoupnout.“
„Jsi na stráži, tak si nevymejšlej!“ ozval se další hlas z přívěsu. „Vydělej se tam, kde stojíš!“
„Prokrista, posviťte mi sem! To jste líný zvednout zadek nebo co?“
Dlouhán Ellizauer se vzpřímil a dvěma kroky se octl u traktoru. Sáhl po reflektoru a natočil ho do tmy. Andrej uviděl muže, který si přidržoval kalhoty a v podřepu se sunul kolem obrovské železné sochy, postavené z neznámých důvodů kdysi kýmsi na chodníku u křižovatky. Socha znázorňovala gigantického chlapa v jakési tóze. Neměl vůbec žádné vlasy a v obličeji vypadal nehezky — jako žabák. Ve světle reflektoru se socha černě leskla. Levou ruku teatrálně zvedala k obloze, pravačka s roztaženými prsty směřovala k zemi a teď přes ni na řemenu visel samopal.
„Výborně, díky!“ vykřikl spokojeně voják a konečně si dřepl. „Už můžete zhasnout.“
„Jen dělej, dělej!“ povzbuzovali ho chlapi z přívěsu. „Kdyby něco — budeme tě krejt!“
„Kluci, zhasněte to!“ zaprosil nebožák.
„Nechte to tak, pane inženýre,“ ozvalo se zase z přívěsu. „On si dělá legraci.
Podle předpisů přece nesmí…“
V tu chvíli však Ellizauer reflektor zase otočil nazpátek. Na přívěsu se někdo zachechtal a vzápětí si tam začali pohvizdovat nějakou pochodovou melodii.
Vždyť se chovají stejně jako jindy! pomyslel si Andrej. Dokonce se zdá, že dneska mají nějak lepší náladu… Ani včera, ani předevčírem jsem neslyšel, že by vtipkovali. Možná je to tím, že jsme dorazili k normálním, nerozbořeným domům… To by mohlo být ono! Předtím jsme táhli jen pustou krajinou, ale teď jsme mezi domy! Tady se člověk může v klidu vyspat, tady nás nebudou otravovat ti hnusní vlci — nebo co to je. Jenže Vogel není přece žádný panikář! Ne… Ten musel mít k obavám opravdu důvod!
Andrej si představil zítřejší ráno. Co když neposlechnou a nebudou chtít jít dál? Co když jako jeden muž zvednou samopaly a řeknou: „Nepůjdem!“
Možná že právě proto teď mají dobrou náladu! Dávno se už na všem dohodli, řekli si, že zítra se půjde nazpátek — vždyť „co nám může udělat, šéfík ubohoučkej?“ — a teď je jim všechno fuk, třeba ať se čerti žení, oni už si poroučet nedají, hop, nebo trop… A ten hajzlík Quejada se k nim přidal! Už několik dnů omílá, že dál jít nemá smysl. Při večerních raportech se dívá jako vrah… Bude mu možná, prevítovi, vhod, když se ke Geigerovi vrátím jako zmoklá slepice.
Andrej se zimomřivě otřásl. Neměla se lidem tak popouštět uzda! Toho zrzka Hnujku měli postavit ke zdi, neřáda jednoho, a všechny, co se k tomu připletli, pořádně zmáčknout! Dneska by zpívali jinou. To přece byla příležitost…!
Skupinové znásilnění. Přičemž šlo o nezletilou! O jednu z místních obyvatelek v ještě zalidněných místech… A ten Hnujka se drze šklebil, když jsem na ně křičel! Drze a spokojeně — a hnusně! Pak ale rázem všichni ztuhli, když jsem vytáhl pistoli… Ale ten plukovník! Liberál jeden, ten mi to překazil. Jako kdyby ani nebyl důstojník. Prý: „Proč hned zastřelit, pane poradce? Existují i jiné prostředky…“ Bane, plukovníku, na Hnujku a podobné typy — jak je vidět — jiné prostředky nezabírají. Vždyť právě od toho případu se všechno začalo bortit. Ta holka se k nám přidala a já si toho dokonce nejdřív ani nevšiml! Pak jsem to už nechal být — a to byla chyba. Chlapi se kvůli ní začali rvát. A znovu jsem propásl příležitost!
Hned při první rvačce jsem měl někoho postavit ke zdi a holku vyhnat. Jenže… Kam mohla jít? To už jsme byli mezi sutinami, nikde žádná voda, objevili se vlci… Dole se najednou ozval zuřivý řev a rachot, něco jako by se kácelo a někam se koulelo. Do kuželu světla vletěl pozpátku z domovních vrat nahý chlap. Opravdu vypadal jak opice… Plácl sebou na zadek, až se kolem něj zvedl oblak prachu. Ještě ani nestačil vstát — a už se k němu ze stejných vrat řítila druhá, stejně nahatá opice. Vrhla se na něj — a už se ti dva rvali, kouleli se po dlažbě, řvali, hekali a chroptěli a ze všech do sebe mlátili… Andrej se jednou rukou opřel o parapet a druhou naprosto zbytečně prudce hmátl k pasu. Zapomněl, že opasek s pouzdrem a pistolí zůstal v kresle. V tom okamžiku se však z temnoty dole vynořil seržant Vogel. Jak černé mračno přihnané uragánem zaclonil na chvíli rváče na zemi, pak jednoho chytil za vlasy a druhého za bradku, roztrhl je od sebe a vzápětí bylo slyšel, jak jim hlavy zaduněly, když seržant jedním rváčem o druhého třískl. Potom chlapy odhodil jako štěňata — každého na jinou stranu.
„Výborně, seržante!“ zaslechl Andrej nepříliš hlasité, zato však rázné plukovníkovo zvolání. „Na noc ty dva neřády přivázat k lůžkům a zítra mimo pořadí poslat do prvního sledu!“
„Rozkaz, pane plukovníku,“ řekl zadýchaně seržant. Pak se podíval na chlapa, který se vpravo od něj snažil vstát ze země, a nejistě dodaclass="underline" „Dovoluju si ohlásit, pane plukovníku, že jeden z nich… nepatří k nám. Je to kartograf Roulier.“
Andrej zatřepal hlavou a ztěžka polkl, aby vůbec mohl vydat hlásku. A potom zasípaclass="underline" „Kartograf Roulier na tři dny do prvního sledu! A s plnou polní! Kdyby se rvačka opakovala — oba dva na místě zastřelit!“ Cítil, jak ho v krku něco strašlivě pálí… „Propříště: Na místě zastřelit každého darebáka, který se bude rvát!“
Vzpamatoval se teprve v okamžiku, kdy si zase sedl ke stolu… Současně si však uvědomil, že tohle všechno měl udělat už dávno. Teď už je možná pozdě! Tupě hleděl na své roztřesené prsty. Teď už je pozdě… Jenže já vám ještě ukážu! Já vás donutím poslouchat! Třeba i polovinu vás nechám postřílet… vlastnoručně polovinu postřílím, ale ti ostatní budou poslouchat jako hodiny. Už toho mám dost! Už ano! A Hnujka to vyfasuje jako první, jen co zase něco vyvede… Jako první…!
Zalovil za sebou u opěradla křesla a vytáhl opasek s pouzdrem. Prohlídl si pistoli. Hlaveň byla zanesená. Natáhl závěr. Šlo to ztuha — a to ještě jen napůl… Pak se závěr zasekl. Hrom aby do toho, všechno je tu samá špína… Venku už byl klid, bylo slyšet jen cvakání okovaných podrážek hlídky, která procházela ulicí. Pak se v tichu ozvalo čísi zakašlání, někdo se hlasitě vysmrkal a zafuněl… Andrej došel ke dveřím, otevřel je a vyhlédl do chodby.