Выбрать главу

„Duggan!“ zavelel nepříliš hlasitě.

V koutě se něco pohnulo. Andrej sebou trhl, ale hned se uklidniclass="underline" Seděl tam Němý. Vždycky takhle sedával — dokázal si velice zvláštním způsobem zkřížit nohy a dřepnout si na ně… Jeho oči se v šeru vlhce leskly.

„Duggan!“ vykřikl o něco hlasitěji Andrej.

„Už jdu, pane,“ ozvalo se z hloubi domu. Byly slyšet kroky.

„Proč tu sedíš?“ obrátil se Andrej k Němému. „Běž si lehnout!“

Němý k němu pootočil svou tvář, ale jinak se ani nepohnul.

Andrej se vrátil ke stolu, a když se objevil Duggan, řekclass="underline" „Dejte mi, prosím, do pořádku mou pistoli!“ „Rozkaz, pane,“ pronesl uctivě Duggan, pistoli si vzal a zamířil s ní ke dveřím. Tam rychle ustoupil stranou, protože dovnitř se hnal Icik.

„Hele, lampa!“ zaradoval se Icik a okamžitě se hrnul ke stolu. „Poslouchej, Andreji, nemáme tu víc takovejch lamp? Mám jen baterku a už mě hrozně bolí oči.“

Během posledních dnů Icik strašlivě zhubl. Všechno na něm jen viselo — a všechno taky bylo pořádně otrhané. Navíc páchl… Jako starý kozel.

Po pravdě řečeno — všichni tu teď páchli. Jenom plukovník ne.

Andrej mlčky přihlížel, jak si Icik bez ptaní přitáhl židli, usadil se ke stolu a přisunul k sobě blíž lampu. Potom začal zpod blůzy lovit své poklady a rozkládal je po stole. Byly to hrsti pomačkaných starých papírů… Icik poposedával — a jak bylo jeho zvykem, očima přeskakoval po všem, co měl před sebou, jako by všechno chtěl naráz přečíst. A mezi tím si stačil ještě oštipovat bradavičku. Skoro se teď k ní svými prsty ani nemohl dostat, byl na tvářích, krku — a snad i na uších — zarostlý hustými, bujně se kroutícími vousy.

„Co kdyby ses aspoň oholil?“ řekl konečně Andrej.

„Proč?“ zeptal se roztržitě Icik.

„Celý vedení se holí,“ namítl rozzlobeně Andrej. „Akorát ty jsi jako strašidlo.“

Icik zvedl hlavu a pohlédl na Andreje. Mezi vousy se objevily žluté, dávno nečištěné zuby.

„Jo? Jenže… Já už jsem takovej, že na sebe dost kašlu. Jen se koukni, jakou mám blůzu.“

Andrej ji přejel očima.

„Jen tak mimochodem — mohl by sis ji zašít. Když to neumíš, dej ji Dugganovi!“

„Já si myslím, že Duggan má i beze mě co dělat… A kohopak že se to chystáš střílet?“

„Koho bude nutný,“ odsekl Andrej.

„Ale ale…,“ zamručel Icik a začetl se znovu do svých papírů.

Andrej se podíval na hodinky. Měl už jen deset minut času. S povzdechem se sehnul pod stůl a vylovil odtud boty. Z nich vytáhl poněkud zatvrdlé ponožky, nenápadně k nim přičichl — a potom pravou nohu pootočil ke světlu. Patu měl celou odřenou. Krev z ní sice netekla, ale bolelo to pořádně… Zaťal zuby a nepoddajnou ponožku si natáhl. Pak zahýbal chodidlem… S trpitelskou grimasou sáhl po botě… Když se konečně obul, opásal se řemenem s prázdným pouzdrem a urovnal si blůzu.

„Na!“ broukl Icik a strčil k němu přes stůl hromádku popsaných papírů.

„Co to je?“ zeptal se bez většího zájmu Andrej. „Papír.“

„Aha…“ Andrej papíry sebral a schoval si je do kapsy. „Díky.“

Icik už ale zase četl. Oči mu po papírech jen lítaly.

Andrej si vzpomněl na to, jak se mu nechtělo Icika s sebou na tuhle expedici brát. Byl schopen se oblíkat jako strašák, naschvál provokoval svým židovstvím, protivně se hihňal a každému hned na první pohled muselo být jasné, že nedokáže snášet fyzické útrapy… Andrej si říkal, že s Icikem budou jen problémy — a pokud jde o využití jeho specializace jako archiváře, je možné o tom při takové náročné výpravě dost pochybovat. Jenže teď bylo všechno jinak… I když něco na těch obavách samozřejmě bylo… Icik si například hned jako první odřel nohy. A hned obě… Při večerních raportech se choval přímo nesnesitelně. Nevhodně vtipkoval a ke každému se obracel se samozřejmou familiárností. Když byli na cestě třetí den, propadl se jako idiot do nějakého sklepa a dalo dost práce ho vytáhnout. Pátého dne se ztratil a zdržel tak celou výpravu o několik hodin. Při přestřelce, ke které došlo na třístém čtyřicátém kilometru, se choval jako malý kluk a málem přišel o život.

Vojáci se mu pošklebovali a Quejada se s ním v jednom kuse hádal. Pak se ještě ukázalo, že Ellizauer trpí neskrývanou židofobií a Andrej si s ním musel důrazně promluvit. To všechno bylo… Pak se to ale vyvinulo tak, že se Icik kupodivu stal nejpopulárnější osobou expedice… hned vedle plukovníka. V jistém smyslu ale plukovníka zcela určitě svou popularitou předčil.

Za prvé: Uměl najít vodu. Geologové neustále hledali jako mravenečkové.

Snažili se, celí upachtění vrtali do skal, chodili na průzkum, když ostatní odpočívali… A Icik prostě jen seděl na vlečňáku pod legračním slunečníkem, který si sám zhotovil a přehraboval se ve starých papírech, kterých už měl několik beden. Už čtyřikrát přesně určil, kde jsou podzemní nádrže s vodou. Je sice pravda, že jedna z cisteren už byla vyschlá a v druhé voda páchla zatuchlinou, ale podvakrát expedice získala vynikající pitnou vodu — a to díky jen a jen Icikovi!

Za druhé: Našel sklad oleje. Po tomhle objevu se i Ellizauerův vztah k němu změnil a Ellizauer pak vykládal vedoucímu mechanikovi, že prostě nesnáší židáčkovství, ale proti Židům jako takovým nic nemá. „Vem si například takového Kacmana…!“

Za další: Icik všem dodával papír. Zásoby toho toaletního už dávno došly, zlikvidoval je první nápor průjmů… A tak se uprostřed pustiny, kde člověk v případě nouze nenajde ani lopuchový list, ba dokonce ani hrst trávy, stal z Icika nejoblíbenější muž pod sluncem. Neuběhly tedy ještě ani dva týdny a Andrej musel, ač nerad, konstatovat, že Icika tu mají lidi rádi. Trošku na něho i žárlil… Všichni ho mají rádi! Dokonce i vojáci, což zní poněkud neuvěřitelně.

V hodinách odpočinku se kolem něj shlukovali a s otevřenými pusami poslouchali jeho žvanění. Ze své vlastní iniciativy, snad dokonce s potěšením, přepravovali všelijaké ty jeho trezory s dokumenty. Svěřovali se mu se vším možným a vytahovali se před ním jak malí kluci před zbožňovaným panem učitelem. Seržanta Vogela nenáviděli, plukovníka se báli, s civilními členy expedice provokovali rvačky — a Icikovu blízkost vyhledávali.

Dodával jim dobrou náladu, bývalo slyšet, jak se smějí. Nesmáli se ale Icikovi! Smáli se spolu s ním! „Já vám něco povím, Kacmane,“ řekl mu jednou plukovník. „Nikdy jsem nechápal, proč v některých armádách mají komisaře. Já ho nikdy neměl… Vás bych si ale vzal.“

Icik se probral celou hromadou papírů a sáhl za blůzu pro další hrst.

„Je tam něco zajímavýho?“ zeptal s Andrej. Vlastně ho ani moc nezajímalo, co v těch papírech je, ale chtěl dát Icikovi najevo, že jeho práci uznává, chtěl potěšit tohohle nemotorného, na vzhled nepříjemného, ale přesto vlastně blízkého člověka.

Icik nestačil odpovědět, jen zavrtěl hlavou — a rozletěly se dveře, do kterých vcházel plukovník Saint-James.

„Můžu vstoupit, pane poradce?“

„Prosím, plukovníku,“ odpověděl rychle Andrej a vstal. „Dobrý večer.“

Icik taky vstal a přisunul k plukovníkovi křeslo.

„Děkuji vám, komisaři,“ prohodil plukovník a pomalu — jakoby nadvakrát — usedl. Vypadal jako jindy: upravený, svěží, vonící kolínskou a dobrým tabákem… Jenom tváře se mu za poslední dny nějak propadly a oči taky. A ještě něco na něm bylo nového: už nenosíval v ruce oblíbený jezdecký bičík, ale černou hůlku, o kterou se při delším stání opíral.

„Ještě k té odporné rvačce pod okny…,“ řekl teď Andrejovi, „omlouvám se vám, pane poradce, za svého vojáka…“

„Doufejme, že víc takových rvaček už nebude,“ poznamenal zamračeně Andrej. „Už je nebudu trpět.“

Plukovník roztržitě přikývl a pak prohodiclass="underline" „Vojáci se vždycky rvou. V britské armádě se na rvačky pohlíží trochu jinak. Má se za to, že se tím zvyšuje bojový duch, podporuje se zdravá agresivita… atakdál. Ale pokud jde o naši současnou situaci, máte samozřejmě pravdu. V našich těžkých podmínkách je to nepřípustné.“ Trochu se v křesle zaklonil, aby lépe mohl najít v kapse dýmku. Pak ji vytáhl a začal ji nacpávat. „Ten potenciální nepřítel ale pořád nikde na obzoru není, pane poradce,“ prohodil s úsměvem. „Tím se poněkud komplikuje situace pro náš nebohý generální štáb. Když mám být upřímný, ani pánům politikům se to nebude zamlouvat.“